Básník klavíru odešel. Zemřel Ivan Moravec

Aktualizováno 

V Praze dnes zemřel světově uznávaný pianista Ivan Moravec. Bylo mu čtyřiaosmdesát let. Známý virtuos se jako jediný Čech dostal mezi sedm desítek světových pianistů, jejichž umění zachycuje na CD prestižní edice Velcí klavíristé 20. století.

Jednaosmdesátiletý pianista Ivan Moravec vystoupil 21. června v pražském Rudolfinu v recitálu České filharmonie. Zazněla díla Janáčka, Beethovena a Chopina.Ivan Moravec, který se narodil 9. listopadu 1930 v Praze, byl v médiích přezdíván “básníkem klavíru” a pro mnohé byl dokonce “pianistou pianistů”. Uchvacoval perlivou technikou, dynamickou škálou úhozu, smyslem pro barevnost tónu a jemné odstíny nálad. Diváci i kolegové oceňovali nejen jeho instrumentální umění, ale i skromnost, neokázalost a pracovitost.

“Ivan Moravec byl nejuznávanějším českým pianistou, zanechal výraznou stopu hlavně v zahraničí. Budu na něj vzpomínat jako na velmi laskavého a inteligentního člověka, který byl vzorem pro mladé pianisty svým způsobem práce, snahou o maximální dokonalost,” reagoval na umělcovo úmrtí klavírista Ivo Kahánek. Moravec se podle něj nikdy nespokojil s povrchním efektem a pracoval vždy mravenčím způsobem, navíc skromně a se zájmem o práci ostatních kolegů.

Klavírní virtuos Ivan Moravec převzal 8. listopadu 2004 ve dvoraně nově zrekonstruovaného Českého muzea hudby na pražské Malé Straně cenu ministerstva kultury za umělecký přínos české hudbě. Za svou bohatou mezinárodní kariéru koncertoval prakticky na všech významných světových pódiích a byl zván jako sólista předními orchestry a dirigenty. Jeho diskografie zahrnuje desítky snímků, z nichž mnohé se pyšní titulem “nahrávka roku” a dalšími cenami. Díla Mozarta, Beethovena, Debussyho, Francka a Chopina hrál s velkým úspěchem. To zároveň vysvětluje, proč česká hudba v jeho repertoáru nezaujímá tak významné místo, i když po světě hrál často třeba Janáčkovy skladby. Jeho interpretační mistrovství bylo již oceněno mnoha uznáními, včetně prezidentem udělené medaile Za zásluhy v roce 2000, Ceny Karla IV. či Ceny Antonína Dvořáka. Dnes se životní cesta největší české klavírní hvězdy posledních dekád uzavřela, v listopadu by Ivan Moravec oslavil pětaosmdesátiny.

Ivan Moravec si přes své umění a skvělou pověst nikdy neliboval v publicitě, nerad poskytoval rozhovory, a možná proto jej nebylo možné označit za proslulou star. Dokonce ani neměl v oblibě efektní virtuózní čísla a při své hře se zcela koncentroval na vnitřní svět skladeb Mozarta, Chopina, Schumanna, Brahmse, Ravela či Debussyho. Jeho jediným vstupem do populárnější sféry byl krátký příspěvek na soundtracku k filmu Amadeus.

V západních médiích býval přezdíván “básníkem klavíru” či “pianistou pianistů”. Popsat pár slovy Moravcovu hru je podle odborníků nemyslitelné. Ivan Moravec disponoval perlivou technikou, dynamickou škálou úhozu a dokázal překvapit i jemnými odstíny nálad. A přestože jej v posledních letech trápily zdravotní potíže a koncertoval jen vzácně, dokázal si Moravec u posluchačů vysloužit bouřlivé ovace, například v červnu 2011 při vyprodaném recitálu v Rudolfinu nebo o rok později na Pražském jaru.Na klavír začal pražský rodák (na svět přišel 7. listopadu 1930) hrát v sedmi letech a jak sám vzpomínal, nikdo jej do cvičení nemusel nutit. Hudbou byl ostatně díky otci, právníkovi a amatérskému hudebníkovi, Ivan Moravec obklopen odmalička. Jako desetiletý ovšem utrpěl zranění krční páteře, což na nějaký čas přerušilo jeho hudební vývoj, ztracený čas ale dokázal díky své vůli dohnat. “Naučil jsem se hrát vahou paže, a to mi prospělo,” řekl jednou.

Po studiích na konzervatoři a AMU absolvoval v létě 1957 v italském Arezzu kurz u Artura Benedettiho Michelangeliho. Slavný mistr tehdy Ivana Moravce vyslal do víru koncertů slovy: “Tenhle mládenec nepotřebuje hodiny, ten potřebuje jenom hrát.” Z komunistického Československa druhé poloviny padesátých let však bylo na světová pódia poměrně daleko. Navíc nabídky k nahrávání v Supraphonu se mladému umělci také zrovna nehrnuly. “Zdrojem mého úspěchu ve světě byl neúspěch doma,” vzpomínal Ivan Moravec.Přišlo však památné vystoupení se Zubinem Mehtou na Pražském jaru 1962 s brilantním provedením Beethovenova Čtvrtého klavírního koncertu a kritikou dobře přijaté koncerty v Londýně. To neuniklo pozornosti George Shella z Clevelandského orchestru a také Alana Silvera, šéfa společnosti Connoisseur Society. Pro tehdy dvaatřicetiletého Moravce bylo pozvání od Szella k vystoupení za oceánem zlomovým okamžikem v kariéře, které mu otevřelo cestu do těch nejslavnějších sálů.

V roce 1964 pak debutoval v newyorské Carnegie Hall. Pro Silvera natočil dvě desky s díly Mozarta, Beethovena, Francka a Chopina s takovým úspěchem, že byl ještě řadu let poté žádán o nové a nové verze jejich skladeb. “To je zároveň vysvětlení, proč česká hudba v mém repertoáru nezaujímá tak významné místo, i když hraji po světě poměrně často Janáčkovy skladby,” svěřil se. Jeho diskografie zahrnuje desítky snímků natočených pro Connoisseur Society i další firmy včetně Supraphonu.

Moravec, který vedle České filharmonie hrál snad se všemi důležitými orchestry a dirigenty, patřil k výjimečnému druhu pianistů, kteří se po celý život věnovali nejen svému nástroji, ale i učení. Profesor pražské AMU a otec jedné dcery byl i zručným klavírním mechanikem a citlivým ladičem. A když hrál na svůj oblíbený Steinway, musel být v tom nejlepším stavu. I díky tomu je slovy jednoho z kritiků “každá z jeho nahrávek krásná sama o sobě, vzácná a oslnivá jako váza z dynastie Ming”.

Foto Městský archiv Český Krumlov, Pražské jaro/Ivan Malý, archiv

Reklama

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin Kovar

Tak to je opravdu smutná zpráva. Mistr Moravec je dlouhá léta můj nejoblíbenější klavírista. Styl jeho hry byl naprosto jedinečný a neopakovatelný. Naposledy jsem ho viděl (a hlavně slyšel) před třemi lety na Pražském jaru. V jedenaosmdesáti letech “utáhl” celovečerní recitál, a jak! Neuvěřitelné.