Bayreuth premiérově po druhé – Valkýra

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích

Kirill Petrenko diriguje Valkýru v Bayreuthu jako žhoucí vášeň 
(Der Tagesspiegel – 29. 7. 2013 – Ulrich Amling) Zelený pahorek je obklopen armádou malých pestrých Wagnerů, měří 102 centimetrů, nedosahují tedy ani výšky zakladatele Festspiele, ale je jich hodně a velitelsky zvedají paže. Ottmar Hörl dal vyrobit 500 Wagnerů, samozřejmě ruční práce z Franken. Jsou pevně ukotveni, aby je nikdo neukradl, a mají osobního hlídače, který je pravidelně obchází. Tito Wagnerové chtějí jen jedno – dirigovat, udávat tempo, určovat začátek.

To je v jubilejním Prstenu úkolem Kirilla Petrenka. Naštěstí ho dlouhodobá nejistota, kdo bude jeho režijním partnerem, nepřiměla k ústupu. Jedenačtyřicetiletý ruský dirigent se na nástup v Bayreuthu dlouho a pečlivě připravoval, je to také předehra k jeho příští funkci – Petrenko se stane od sezony 2013/14 v Mnichově nástupcem Kenta Nagana, který v bavorském hlavním městě mnoho štěstí neudělal. V Prstenu účinkující hudebníky z Mnichova a mnichovské návštěvníky Festspiele v publiku letos poznáme podle blaženého úsměvu samozřejmých vítězů. Plachý maestro si získal všechny. Nikoli bezohledným vystupováním nebo vysvětlujícím řečněním, nýbrž laskavou neústupností a energií, energií a zase energií.

Prsten stál na úplném začátku Petrenkovy kariéry, když se stal v osmadvaceti letech generálním hudebním ředitelem v Meiningenu. Postavil tam se dvěma orchestry Wagnerovu tetralogii ve čtyřech po sobě následujících večerech. Žhoucí vášeň a umění rozeného operního dirigenta. Léta po odchodu z postu šéfa Komické opery využil Petrenko k neúnavnému studiu. Nad jeho výsledkem na začátku zkoušek úpěl nejeden hudebník Festpiele. Co ten chce všecko korigovat, co všecko chce slyšet! Vždyť tady přece svého Wagnera každý zná a umí. Avšak Petrenko rozevíral neústupně náruč – a členové bayreuthského orchestru do ní pozvolna s nadšením padali.

Petrenko ponechává moc Wagnerově vyostřené harmonii
Cítíme to už v předehře k Valkýře, v té bouřlivé noci, kterou protínají blesky a Donnerovo hřmění. Petrenko přitom nemusí k Wagnerovým efektům nic dodávat, dokonce je může projasnit, zadržet, odkrýt je až k šlachám, a fascinace přitom nepoleví – naopak. Dirigent postupuje plynule vpřed, nikdy se nezastaví na patosu. Není tu žádné mystické mihotání, šumot, žádné runy. Zato se objeví to, co je často naneseno jen pastózním smíšením zvuků, tak, jak to má být: je to neslýchané! Kdo začal po tolika oslavných projevech věnovaných starému mistrovi o Wagnerově modernosti pochybovat, může v Bayreuthu vydechnout. Petrenko nic neskrývá pod zvukovým kobercem, ponechává Wagnerově vyostřené harmonii její moc, nic víc. Co je jemné, hraje se co nejjemněji. Jen pouhé slavnostní kráčení vytrvalec u pultu nikdy nepřipustí.

Také pro pěvce znamená Petrenko štěstí, je totiž jedním z oněch vzácných dirigentů, kteří nikdy nezapomínají, jaké měl Wagner na hlasy nároky. Bleskově vytváří ve zvukové struktuře průseky, klestí svým pěvcům cestu, dýchá s nimi. Díky němu se nakonec dočkala Catherine Foster při svém nejistém debutu na Zeleném pahorku v roli Brünnhildy v závěru potlesku, vzhledem k jejímu hlasovému potenciálu oprávněnému. Franz-Josef Selig vytvořil suverénně záludného Hundinga a Johan Botha může jako Siegmund inteligentně rozvinout plnost svého hlasu. Po jeho boku na vše připravená Sieglinda Anji Kampe. Jeden z nich však při loučení s mocí překonává sám sebe: Wolfgang Koch zpívá v této Valkýře svého životního Wotana, jenž míří k srdcím tím spíše, že v orchestřišti nikdo nedráždí slzné žlázy.

A Frank Castorf? Jako by ve Valkýře dal režii volno. Zpěváci přenechaní sami sobě straší ve vrtné věži. Mohlo by v tom být něco z Andersonova filmu Až na krev nebo také z Dogville Larse von Triera, kdyby se Castorfovi ovšem chtělo. Nicméně na videu vidíme, že se šlehačkový dort, kterým chtěl berlínský režisér Bayreuth počastovat, také sní. Jak to bude dál, až spatříme v Siegfriedovi zanedbanou výchovu neurotického hrdiny? Dokáže se režie vůbec vrátit do hry? Každopádně se vrátí velcí zpěváci.***

Kirill Petrenko dovedl orchestr na Zeleném pahorku i při 40 stupních k vrcholnému umění
(www.merkur-online.de -28. 7. 2013 – Markus Thiel)

Skuteční hrdinové tohoto Prstenu se nejmenují Siegmund a Siegfried. Je tu také například barman u benzinové pumpy ve Zlatu Rýna, který při všech těch divokých událostech ani nehne brvou a u jehož barpultu bychom přesto rádi někdy strávili večer. Němá role. Nebo krocan v první dějství Valkýry. Pro jistotu je v kleci, ani se neozve a v druhém dějství už je pryč. Možná skončil na talíři Johana Bothy – tak ale mluví jen škodolibí návštěvníci premiéry.

Aby si pojistil vládu, vymyslí Wotan plán. Jeho dcery valkýry dovedou mrtvé hrdiny do Walhally a bude z nich sestavena armáda. Wotan také zplodí dvojčata Sieglindu a Siegmunda – a Siegmund má Wotanovi získat zpátky prsten. Jenže Siegmund a jeho sestra se do sebe zamilují, i když je Sieglinda vdaná za Hundinga – což Wotanova manželka Fricka, ochránkyně manželství, velmi nerada vidí. Proto musí Siegmund padnout. Valkýra Brünnhilda tomu chce zabránit. Otec ji za trest uspí.

A pak jsou tu další hrdinové, které nevidíme. Dole, v bayreuthském orchestřišti, kde je téměř 40 stupňů. O přestávkách se lidé dohadují, zda to bylo roku 2003 nebo někdy jindy, kdy zažili něco podobného. Jisté však je, že premiéra v takovém dusném parnu už nebyla dlouho. A hrdinové festivalového orchestru hrají, jako by jim to vůbec nevadilo.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Die Walküre (Bayreuther Festspiele 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na