Bazaar Festival 2025 (3): Tělo, rituál, země, obnažení a my

Finsko-japonská podívaná
Jako první se v pondělí 24. března jeviště, ale také prostoru kolem „iksdesítky“ zmocnil finský performer Pasi Mäkelä, jenž se zde nedávno objevil i v rámci festivalu Malá Inventura v rovněž terénovském Headbangeru plném svobody a divokosti. Ani FUGK není výjimkou. A co se pod tajemným názvem skrývá? Finsko-japonský folklorní mixtape, domácí butó, DIY kabuki a obskurní gagy. Základ performance tvoří finský lidový rituál Karhun Peijaiset, při kterém dochází k obětování medvěda. Na začátku jsme my, diváci, vyhnáni jako štvaná zvěř na prostranství Divadla X10, které se rozprostírá od podloubí směrem k Platýzu až po sochu Kafkovy hlavy OC Quadria. Právě tudy vede cesta medvěda v obleku, který k nám přijel na lyžích a snaží se projet mezi laťkami, nad kterými nimi visí látka s nápisem: „Fin“. Marně. Je příliš vysoký a neobratný. Nevzdává se a putuje dál. K oficiálnímu publiku se přidávají zvědaví kolemjdoucí. Mäkelä svým výstupem narušuje večerní klid na Charvátově ulici.

Poté se přemisťujeme do sálu, který má arénové uspořádání, ostatně jak se patří ke středověkému evropskému i japonskému divadlu. Středovou scénu tvoří několik stanovišť: část se sakurou z tvrdého kartonu, několik oltářů s lebkami vyrobenými z hlávkového zelí, jeviště se zvukovým pultem a obyčejné pódium. Vše působí tajemně s určitým nádechem exotiky, ale i smrti, za což může využití tlumeného světla. Avšak je tu dost živo, protože aktér ještě v masce medvěda nás začíná provádět všemožnými rituály, nejprve však medituje. Následně nás okouzluje velkými gesty inspirovanými právě v japonském divadle kabuki a vypadá přitom jako zvířecí samuraj, což působí komicky, protože bojuje sice s lebkami, ale i duchy, kteří nejsou součástí scénografie, a zároveň mixuje hudbu. Nic však neponechává na vážné úrovni, teatrálnost obřadů paroduje a proměňuje je v gagy. Svou energií vydává za celý ansámbl. Narušuje čtvrtou stěnu a provokuje publikum, zvláště když na řadu přijde vyobrazení animality v podobě klobásy, kterou si zastrkává do kalhot, což se pak jeví jako stopořený pyj, a přitom vydává neartikulované zvuky. V tomto duchu se nesou i další etudy, když změní podobu na ženu – čarodějnici s výrazným líčením a neváhá šplhat po publiku. Rádoby si hraje na křehkou bytost, avšak s neohrabanou motorikou, čímž zase dráždí naše bránice.

Mixování hudby řeže do uší, dominuje mu kakofonie, chvíli se obávám, že na mě přijde ze všeho toho ruchu i migréna, avšak nepřestávám se smát. Ve stylu tance butó ovládá Mäkelä celý prostor, až se konečně promění v sebe sama – muže, na němž však karikuje maskulinitu skrze penis nasazený na nose, ale i marná silácká gesta. Hudba dále drásá, ale performer ve dál řádí po prostoru, jako bychom si všichni s ním měli projít nějakým iniciačním rituálem. Na závěr přichází provokace v podobě odhalených hýždí, které na nás všechny ukazuje, a přitom podrývá kult maskulinity. Následuje výsměšný autorský komentář, ve kterém nezapomene zdůraznit, že uznává, že vše ve FUGK je jaksi velmi abstraktní. I přesto jde o dost povedený teatrální ceremoniál, který by potěšil i neerudovaného člověka. Číší z něj totiž společenská sounáležitost, díky které divadlo vzniklo.

Setkání s životním prostředím skrze tělo
Ve čtvrtek 27. března pro změnu ovládlo jeviště skrze performanci Lush Blast – Tasting the untamed ženské tvůrčí quarteto: tanečnice Dorota Michalak, Alica Minar a Breanne Saxton a hudebnice Ola Zielińska. Přiznám se, že Lush Blast jsem zhlédla v létě v jeho outdoorové podobě před Studiem ALTA, avšak jakmile jsem uviděla nad bílým baletizolem zavěšené kovové řetězy, bylo mi jasné, že půjde o úplně jiný zážitek. Tentokrát jsem ucítila závan mnohem větší industriální mašinérie, který ve mě zanechala při procházce motorová pila.

S posledním divákem usedajícím do jeviště začíná show plná obnažení, protože Dorota Michalak společně s Breanne Saxton se odhalují nahé a zapletené do sebe i řetězů visících nad scénou, které připomínají liány. Za doprovodu živé hudby probíhá zápas s kovem i s vlastními těly plný pnutí, ale i určité dávky animality. Duo bojuje s řetězy jako zvířata uvázlá v okovech nebo jako mouchy v pavučině před právě se blížícím pavoukem. Co je však v tomto případě ona nestvůra? Environmentální krize, válka, industrializace nebo samotný člověk? Náhle se z kupy oblečení vynořuje žena s motorovou pilou – Alica Minar, která nám odpověď nabízí. Ačkoliv z trasu padají první řetězy dolů, skrze nástroj se performerka zmocňuje animálního dua, kterému poskytuje oblečení. Domestikuje ho. Zlidšťuje. Příroda v této metafoře ustupuje člověku. Trojice fascinovaně drží společně pilu, která vydává drásavý zvuk evokující kácení deštných pralesů, ale i ztrátu bezpečného prostoru pro řadu živočišných druhů. Trojhlavá motorová saň nabývá na síle, její kroky působí strojovitě.

Ve stylu volného a expresivního tance dává soud nad celým lidstvem, začíná od publika, a právě v tento moment se navrací k nahotě a tím pádem i určité přirozenosti. Dochází k masochistické vraždě pily, ve které ji trio rozkládá na jednotlivé součástky. Její řetěz si jako věnec vítězství dává na krk Breanne Saxton. Řetězy dál postupně padají dolů. Lush Blast se proměňuje ve výstup sabatu čarodějnic, které svým zpěvem jako sirény mámí a drtí publikum zároveň. „What is inside you?“ ptají se a pobízí se prozkoumat až do jednotlivých částeček vnitřností, ke kterým se odkazuje i červená barva, jíž se pomazává Saxton. Řetězy se splétají do sebe, buší se jimi o zem, stroboskop dovádí. Kdyby to tak s tou environmentální očistou bylo tak jednoduché, pomyslím si a pak vše skončí. Zatímco v létě šlo o procházku, tentokrát se středobodem staly samotné performerky, které sice nabídly jako krajinu výzkumu svá těla, ale nějak se cítím podvedeně. Nerozumím hlavnímu sdělení, zatímco mezi stromy při doprovodu šumění potoka jsem tomu snad rozuměla. Indoorovým podáním se zkrátka Lush Blast okradlo o své kouzlo.

Podívaná, to je to, oč tu běží, ať jde o FUGK nebo Lush Blast, které lidské tělo ukázaly v odlišných odstínech s příměsí rituálu. Jednou šlo o žánrový kulturní průřez, podruhé o bojovný manifest. V obou případech se však nezapomnělo zdůraznit důležité, totiž že pro pohyb je nezbytná svoboda, což oběma performancím přidává na hodnotě a vyzdvihuje téma festivalu.

FUGK
Autor, účinkující: Pasi Mäkelä
Světelný design: Jonáš Garaj
Maska medvěda: Mimosa Pale
Scénografická spolupráce: Ester Hotová, Max Lysáček
Spolupráce na soundtracku: Vojtěch Procházka, Jakub Švejnar, Elia Moretti
Produkce: Terén, Centrum experimentálního divadla
Poděkování: Petra Lustigová, Martin Růžička, Miro Tóth
Na Bazaar Festivalu: 24. 3. 2025, Divadlo X10

Lush Blast – Tasting the untamed
Choreografie: Dorota Michalak, Alica Minar
Tvorba a performují: Dorota Michalak, Alica Minar, Breanne Saxton, Ola Zielińska
Hudba: Ola Zielińska, Vi Huyen Tranová
Dramaturgie: Maikon K
Scénografie: Natálie Rajnišová
Lighting design: Raquel Rosildete, Teres Bartůňková
Produkce: Dorota Michalak, Alica Minar & col.
Na Bazaar Festivalu: 27. 3. 2025, Divadlo X10