Bazaar Festival 2025 (4): Rapeflower aneb cesta k uzdravení

Moje první myšlenky mě zavádějí ke klasickému tanci nebo obecně tanci, jenž má striktní pravidla. Těla tanečníků může ničit, stejně tak ale může být prostředkem k uzdravení. Záleží na perspektivě. Bylo by velmi krátkozraké dívat se na tanec pouze optikou fyzické náročnosti. Umění a jeho reflexe je čistě subjektivní záležitostí a stejně tak tanec a prožitek s ním spojený může být pro jednoho silně nekomfortní a pro druhého uzdravující. Hana násilí i nebezpečí zkoumá skrze zkušenost a studium techniky japonského tance jiutamai. Techniky, kterou začala studovat před 18 lety, poté, co byla znásilněna.

Pozn. aut.: Jiutamai je formou japonského tance. Vznikla s podporou bohatých mecenášů své doby (vznikl v období Edo v 19. století) ovlivněného tradičním divadlem Nō a Kabuki. Specifikem jiutamai je spojení s klasickou hudbou Jiuta, pomalé tempo delikátního pohybu, skrze nějž se tanečnice snaží vyjádřit duši hlavního charakteru daného příběhu. Většinou se tento tanec praktikuje v soukromých rezidencích, čajovnách či na recepcích pro omezený počet diváků.

Vzdálím-li se na chvíli od samotného tématu, jež je bezesporu součástí naší společnosti od nepaměti a stále se učíme se s ním vyrovnávat a zaujímat k němu postoj či s ním pracovat skrze umění, psychoterapii, legislativu, prevenci a společenskou debatu, ráda bych se více zastavila u techniky pohybu, kterou Hana Umeda aplikuje. Jak už jsem výše zmínila, jedná se o inspiraci a využití principů jiutamai. Je to pohyb velmi delikátní, nicméně jeho základem je sevření, ztuhlost a velké napětí všeho v těle. Mistryně původní taneční techniky předávají zásady svým žákyním a nechybí v nich ani rady jako je sevření všech otvorů v těle nebo ochrana podpažních jamek, které mohou být zranitelnými částmi ženského těla, a tedy potenciálním zdrojem nebezpečí. Reprodukované pokyny jsou součástí performance a nápadně se podobají „radám“ z oblasti prevence znásilnění a bezpečného pohybu v nebezpečném terénu. Jiutamai se odehrává převážně v exkluzivním prostoru pro „exkluzivní“ klientelu. Většina tanečnic praktikujících techniku se při své praxi setkala se sexualizovaným násilím. Hana svou zkušenost se studiem jiutamai využívá na cestě k vyrovnání se s traumatem, k ochraně sebe samotné i vyprávění příběhu.

Důležitou součástí jiutamai je práce s vějířem a ta se promítá i do Rapeflower. Performerka jej podstatnou část představení symbolicky drží v sevření své pochvy, později jej „pouští“, vyjímá jej a klade se všemi pomůckami vč. látky i kondomu, do něhož je obalen, před sebe na podlahu. Za pomoci kamery umístěné na vějíř bere diváka tak blízko svému tělu, jak to jen jde. Předvádí s vějířem pohyby tradičního jiutamai a ukazuje detaily svého těla i jeho bezprostředního okolí. Nahota ani intimní partie nebo činnosti, které si většina z nás nechává do osobního prostoru, nejsou tabu. Naopak jsou předmětem k pochopení a přiblížení její zkušenosti a vztahu k vlastnímu tělu. Je ukázněná, precizní, věcná, otevřená v tom, co všechno sděluje a je schopna (přes emoce, pojící se bezesporu k události) sdílet zcela fakticky svůj příběh. Její tělo je pro diváka jako kniha, k jejímuž čtení byl laskavě přizván a může zaznamenat významy i šrámy z minulosti.

Tělo je mocný nástroj a je naplňující umět využít jeho potenciál bez zbytečného patosu. Tematika jeho nahlížení a shamování je všude v prostoru sociálních sítí i jiných médií. Zcela evidentně je ale stále tématem, jež na některé oblasti a interpretace zdraví či krásy neustále naráží. Hana Umeda stojí u horizontu bílé scény zcela nahá. Je nahá téměř po celou dobu svého jednání na jevišti a nemá v plánu cokoli skrývat. Své tělo a svou zkušenost poskytuje divákovi, aby měl skrze něj možnost reflektovat události, jež popisuje. Je přítomná na scéně ještě před usednutím diváků do hlediště, je její součástí. Doplňuje ji pouze bílý baletizol a zadní projekce ve větru se pohupujícího pole s řepkou. Její nahota je něco tak přirozeného, že mě ani nepadá se ptát: Jak by to asi fungovalo, kdyby byla oblečená? Otázka, která mě v případě nahoty na jevišti napadá přirozeně vždycky.

Její nahota zde demonstruje konflikt zranitelnosti a síly zároveň. Současně pokládá otázku možnosti disociace od vlastního těla v rámci fyzického či psychického traumatu. Lze se od těla odpojit v krizové situaci? Nechat jej běžet jen na minimální výkon, ležet, dýchat a plnit procesy nutné k přežití? Mentálně od něj odstoupit a vrátit se, až to bude znovu „bezpečné“? Je naše tělo pouze fyzickou schránkou duše nebo mnohem, mnohem, mnohem víc? Nemám jasnou odpověď, ale zdá se, že by to mohla být dobrá technika a snad jediná možnost, jak přežít. Zůstává nezodpovězená otázka: Jak a kdy se do něj vrátit? Lze po takové zkušenosti milovat vlastní tělo, chtít o něj pečovat a ctít jeho schopnost fungovat na vysoké biologické i mentální úrovni?

„Yes, I was raped. And no, I couldn’t run, I couldn’t scream or fight.“

Syrově předaná zkušenost se znásilněním je dramaticky velmi účinná. Jako divák se skrze slovní popis dostávám velmi blízko a velmi hluboko do tehdejší situace. Nemůžu pochopit, ale snažím se, ačkoli mi tato snaha není příjemná. Nikdo ale neříkal, že můj zážitek má být příjemný. Otázky, které Hana bez sentimentu pokládá, jdou do hloubky psychologie i fyziologie člověka a tím pro mě rozšiřuje téma o mnoho (ne zcela jednoznačných) témat, které diskuze nad znásilněním primárně obnáší. Otázky nejsou nijak šokující ani pobuřující. Jsou ale ostré a dotazují se na věci, jež ty šťastnější z nás (bez zkušenosti) nenapadnou. Je nicméně důležité nechat je zaznít, stejně tak jako legitimizovat to, že oběť přirozeně napadají.

1. Měl by mít člověk v průběhu znásilnění otevřené oči, nebo ne?
2. Co přesně si budu pamatovat? Strop? Podlahu? Polštář?
3. Má to nějaký konec nebo to nikdy neskončí?
4. Jak se vyrovnat s nechtěným orgasmem v průběhu znásilnění?

Na tyto otázky v mých úvahách navazují další, dotýkající se pocitu vlastní viny, podvědomí a sexuality, která je součástí každého z nás. Často je ale tato přirozenost něčím, co nás může svou zvráceností bez morálního kompasu rychle a snadno přerůst a udělat z lidí tvory bez úcty, redukující životodárnou potřebu na nízké pudy. Fantazie je neškodná, ale často nezůstává bohužel jen u ní, jak se ukázalo např. v nedávné reportáži Apoleny Rychlíkové, která se vydala do diskuzních fór sociální sítě Discord a byla konfrontována s velmi krutou realitou (článek si můžete přečíst ZDE). Co všechno na internetu v oblasti sexu hledáme? A je vždy na místě stud? Máme se za své „malé zvrácenosti“ kát? Nebo jsou naší součástí a je na místě si přiznat, že tvoří určité procento naší osobnosti?

Jedním z výrazných scénických prostředků, jež Hana používá, je projekce. Zpočátku se jedná o zadní projekci na horizont, kam promítá pole plné rapeflowers/canola flowers (řepky olejky), později ale z projekce a jejích významů těží mnohem více a specifičtěji. Přesouvá se k přední projekci na své tělo. Využívá jeho plasticity, oblých tvarů, otvorů, prohlubní i možnosti projekci díky pohybu „rozžít“. Nechává obraz promlouvat, získat mimiku i výraz. Motivem této přední projekce je ne náhodou vyobrazení starověké události z 6. století př. n. l., konkrétně barokní malby Artemisie Gentileschi Sebevražda Lukrécie.

Lukrécie byla manželkou římského šlechtice Tarquinia Collatina a spáchala sebevraždu v návaznosti na znásilnění Sextem Tarquiniem. Její příběh je předmětem mnoha uměleckých zpracování od Tiziana, přes Shakespeara až po Artemisii Getileschi. Poslední zmíněná se malbou vyrovnávala s vlastní zkušeností se znásilněním. Příběh Lukrécie je nutné nahlížet z perspektivy doby, v níž (ať už obraz nebo samotná událost) vznikly. Nicméně z hlediska psychiky obětí a jejich zpracovávání PTSD je stále aktuální a blízký době, v níž žijeme. Za všechny připomenu alespoň příběh Nely Moravcové, která zemřela v roce 2022. Nepřímo na následky úrazu po pokusu o sebevraždu po brutálním znásilnění v roce 2017. A rozhodně nebyla ojedinělou objetí traumatu způsobeného znásilněním.

Rapeflower je vysoce citlivá a intimní (troufám si říct obzvlášť pro ženy) podívaná, v níž je bez sentimentu odhaleno vše. Tělo performerky, její vzpomínky, pocity i výprava do její duše. Za svou autentičnost i odvahu a vyrovnanost si u mě získává obdiv. I když vypráví explicitně o aktu znásilnění, vnímám její vyprávění skrze rozum. Daří se jí nesklouznout k psychologizaci nebo dojímání, naopak využívá zcizovacích efektů, díky nimž udržuje mou pozornost a vede mě k racionálnímu pochopení, další interpretaci, doznění i katarzi.

Vyrovnávání se s následky sexuálního násilí je nepřenositelnou zkušeností. Mnoho obětí chodí mezi námi, aniž bychom o nich měli nejmenší tušení. O mnohých ale víme, a každý další příběh by měl být výstrahou k bdělosti, motivací k edukaci, k vědění, k úctě i svobodě těla vlastního i ostatních. Vyprávění o znásilnění není nikdy příjemné, není to plán na sobotní večer, nicméně tento sobotní večer měl v mém světě velký význam. Považuji jej za další z řady impulzů. Nezbytný a nevyhnutelný pro uzdravování obětí i nemocné společnosti.

Rapeflower
Koncept, režie, choreografie, text a účinkující: Hana Umeda
Dramaturgie, textová spolupráce: Weronika Murek
Video: Martyna Miller
Hudba: Olga Mysłowska
Light design: Aleksandr Prowalinskiy
Spolupráce a pohled zvenčí: Joanna Nuckowska
Psáno z české premiéry na Bazaar Festivalu 20. 3. 2025, Studio Hrdinů

Zdroj článku: Filip Titlbach: Viděla jsem tam znásilnění i jak se děti svlékají na něčí povel, říká novinářka Rychlíková o populární sociální síti. Deník N 8. 2. 2025, dostupné online zde.