Choreografie Príbeh slovenského choreografa Yuriho Korce, uvedená na festivalu Bazaar v pražské La Fabrice, se na první pohled jeví téměř asketicky. Pět performerů – Silvia Sviteková, Lukáš Bobalik, Eva Priečková, Alexandra Mireková a Jakob Jautz – má k dispozici jen několik základních akcí: stojí, vrávorají, padají, leží a znovu vstávají. V jednoduché, ale nesmírně účinné scénografii Jakuba Kopce, jíž dominuje obrovský stříbřitý mylarový pás, táhnoucí se shora přes šály a po podlaze scény až k hledišti, kde vytváří před diváky nízce zvrásněné „pohoří“. V této ploše se krásně odráží zlatavě medové tóny světelné práce Felixe Nosliera a Y. Korce.
Pohybový slovník je radikálně redukovaný, téměř laboratorní. Právě v této redukci však spočívá přesnost Korcovy práce. Záhy vyjde najevo, že nesledujeme sérii nahodilých kolapsů, ale přesně organizovaný proces, v němž se mezi pěti těly neustále přelévá stabilita. Jeden zůstává vzpřímený, zatímco ostatní se hroutí k zemi; po chvíli se role obrátí a osu prostoru drží jiné jediné tělo. Když si člověk dělá pečlivé poznámky, princip se ukáže s téměř matematickou zřetelností: ve chvíli, kdy Priečková, Mireková a Jautz padají vzad směrem k hledišti a Sviteková je vzápětí následuje, zůstává stát jen Bobalik. Korec tak nestaví choreografii z frází, ale z elementárních stavů. Tělo je tu buď nahoře, na cestě dolů, na zemi, nebo v návratu. Príbeh proto působí jako zvláštní choreografický mechanismus, téměř stavový automat, který mezi performery neustále redistribuuje možnost stát.
Strukturu tohoto mechanismu lze číst jako sled jasně rozpoznatelných fází. Nejprve dochází k jakési inicializaci systému: pětice stojí v původní řadě u stěny a pády se začínají objevovat jeden po druhém. Nejprve se zhroutí Bobalik, poté zavrávorá Priečková, následně padá Sviteková a krátce nato Mireková s Jautzem. Poté nastupuje fáze udržované nestability, v níž se vertikalita nikdy neusadí natrvalo v jediném těle. Vždy někdo stojí, zatímco ostatní padají, zvedají se nebo zůstávají ležet. Korec tak vytváří napětí nikoli skrze virtuózní variaci, ale skrze neustálé přepočítávání rovnováhy. Zásadní dramaturgický zlom přichází ve chvíli, kdy se systém poprvé plně synchronizuje: všichni performeři se současně postaví a současně znovu padnou. Tento okamžik není jen efektním obrazem, ale skutečným restartem celého dramaturgického mechanismu. A nastává tehdy, kdy se v systému stane neočekávaná chyba, a někdo se nevrátí na své původní místo v něm.
Teprve po tomto synchronním resetu se začne přepisovat i prostor. Dosud pevná lineární řada se rozpadá a na scéně nastupuje další princip: permutace identit a míst. Mireková se přesouvá na pozici, kde původně stál Bobalik, Sviteková se objevuje na místě Mirekové a později i Jautze, Priečková stojí na původní pozici Svitekové. Nejde už jen o to, kdo padá a kdo právě drží vertikálu, ale také o to, kdo zaujímá čí místo. Těla se přeskupují jako proměnné v systému, který se průběžně přepisuje. A právě v této fázi se objevuje nový, dosud nepřítomný prvek: podpora mezi těly. Když Mireková padá, Priečková ji přidrží; Jautz se zvedá s její pomocí. Choreografie se tím proměňuje z mapy izolovaných pádů v model kolektivního organismu. Jednotlivci už nejsou jen samostatnými nositeli kolapsu, ale částmi proměnlivé struktury, která se učí přežít skrze vztah.
Tento proces vrcholí obrazem, který vizuálně připomíná Géricaultův Vor Medúzy. Performerky se shlukují kolem nehybného těla Jakoba Jautze a vytvářejí tableau evokující trosečníky na prahu přežití. Není to ale citace pro citaci; jde o obraz, v němž se dosavadní mechanismus náhle zviditelní v celé své existenciální naléhavosti. Korec ikonografii romantického ztroskotání přenáší do současného kontextu: jeho performeři nepůsobí jako trosečníci na moři, ale jako lidé unášení proudy neviditelných systémů. Jsou to trosečníci v oceánu algoritmů, jazykových modelů a digitálních procesů, které dnes stále silněji strukturují lidské jednání. Pět těl na scéně tak přestává být jen taneční sestavou a začíná připomínat lidské uzly v síti, jejíž pravidla zůstávají částečně skrytá, ale o to účinněji určují, kdo se udrží nahoře a kdo padne.
Bazaar Festival rámuje Príbeh velmi jednoznačně jako „sci-fi“: v anotaci mluví o pěti „singularitách“ na hraně horizontu událostí, o dilematech kolem AI i o choreografii běžící jako neúprosný algoritmus, který těla stahuje k zemi. Už u vstupu je navíc publikum Ewanem McLarenem uváděno do role jakýchsi „delegátů“, jako by si večer lehce pohrával s popkulturní utopií Star Treku. Jenže to, co se skutečně vynořuje ze zvukové stopy Matúše Bolky – z acid-jazzových fragmentů, sílící trumpetové linky a mužského hlasu znějícího jako rušený nebo zpětně přetáčený signál – míří jinam: k mnohem temnější, beatnicky-kybernetické dystopii. Právě tady se Príbeh nejvýrazněji přibližuje světu Williama S. Burroughse, k poetice Naked Lunch a Nova Express, kde se lineární vyprávění rozpadá do rutin, střihů, šumu a přepisů a kde tělo svádí zápas se systémy, které ho zároveň formují i zotročují. Korcova choreografie proto nakonec nevypráví příběh o budoucnosti. Vypráví s mrazivou přesností o přítomnosti: o světě, v němž už lidské tělo nežije vedle algoritmu, ale uvnitř něj.
Bazaar Festival 2026 – Yuri Korec: Príbeh
13. března 2026, 20:00 hodin
La Fabrika, Praha
Realizační tým
Koncept a choreografie: Juraj Korec
Dramaturgie: Maja Hriešik
Scénografie: Jakub Kopec
Zvukový design: Matúš Bolka
Světelný design: Felix Noslier, Juraj Korec
Grafický design: Kristína Šebejová
Produkce: Martin Krištof, Skrzprst
Koprodukce: CieLAROQUE / helene weinzierl
Premiéra: 21. 6. 2024, New Synagogue, Žilina
Účinkující
Recenzované obsazení: Silvia Sviteková, Lukáš Bobalik, Eva Priečková, Alexandra Mireková, Jakob Jautz
