Proč jste si z celé historie lidstva vybrala zrovna baroko?
Začínala jsem ve Francii jako tanečnice současného tance. Oba mí rodiče byli muzikologové a hudbu jsem poslouchala ještě s dudlíkem v puse. Pokládala jsem si spoustu otázek týkajících se vztahu mezi hudbou a tancem, jako třeba: Je hudba vůbec potřeba? Pokud ano, jaký typ hudby? Jak ji vybrat? Také jsem zkoušela různé taneční styly, například indický tanec, a mezi nimi byl i barokní tanec z počátků francouzského baroka. V roce 1983 jsem začala pracovat s choreografkou Francine Lancelot a naše první lekce se věnovala právě vztahu hudby a tance. Bylo to neskutečné potěšení. Objevila jsem zápis choreografie z období 1700. V partituře byla v horní části zapsaná hudba a v dolní nákres choreografie. Tělo tanečníka se stávalo hudebním nástrojem a tanec zároveň přibližoval hudební prostor. Začala jsem tyto zápisy prozkoumávat, hledala způsoby, jak zapsat tanec, a přivedlo mě to k myšlence začít sama choreografovat. Natolik mě to vzrušovalo, že jsem se rozhodla, že se budu baroknímu období dál věnovat.
Barokní tanec kombinujete se současným tancem. Mají něco společného?
Já v nich vidím velkou podobnost. Barokní tanec je velmi abstraktní. Když jsem se jím začala zabývat víc do hloubky, zjistila jsem, že když z něho sundáte ten nablýskaný balicí papír jako kostýmy a paruky, objevíte naprostou čistotu pohybu, která je velmi blízká současnému tanci. Vztah k prostoru, velký tělesný objem, pohyb, který vychází z chůze…, to jsou principy barokního tance, které najdeme i v současném.
Je to i způsob, jak přiblížit barokní tanec současnému divákovi?
Přesně tak. Skrze současný tanec můžeme z barokního tance sundat ten zaprášený závoj a představit ho současnému publiku v jiném světle.
Představení Rekviem – Radostná smrt vychází ze slavného Mozartova nedokončeného Requiem, se kterým se pojí řada legend a interpretací. Jak si ho vykládáte vy?
Vybrala jsem si tuto hudbu a téma smrti, protože mí rodiče napsali Mozartův životopis, ve kterém se Requiem hodně věnují. Byl to pro mě způsob, jak se vyrovnat s jejich odchodem. Díky tomuto dílu jsem zpracovávala své vlastní smrti, které mě v životě provázely, a poznávala sama sebe. Když ztratíme své rodiče, opravdu dospějeme. Začala jsem na smrt nahlížet jinak. O Requiem se říká, že je to Mozartova závěť. Není to ale pravda, není to Mozartovo poslední dílo. Requiem psal na zakázku, byl to pro něho prostředek, jak si vydělat peníze, a nedokončil ho prostě proto, že ho to nebavilo. Mozart byl velmi živelná osobnost, byl inteligentní a vtipný. Tímto způsobem přistupoval i ke smrti a já hledala nahrávku Requiem, která by vystihovala tuto energii. Poslechla jsem si jich desítky od nejrůznějších světových orchestrů, až jsem narazila na zpracování dirigenta Teodora Currentzise. K němu jsem pak hledala doplňující hudbu. Byla jsem na turné v Mexiku, kde jsem zažila svátek Día de los Muertos (Den mrtvých). Smrt v Mexiku pojímají jako oslavu a okamžitě jsem viděla spojitost mezi svým vnímáním smrti a Mozartovým Requiem. Proto jsem vybrala živou hudbu Danzon n° 2 Artura Márqueze a snažíme se vyvrátit mýtus, že smrt je pouze černá a temná.
Na festivalu KoresponDance jste představení uvedla jako open-air v zahradě, přitom je určený pro divadlo. V čem to bylo jiné?
Teď už to můžu říct, ale měla jsem velký strach. Venku jsme hráli poprvé a já nevěděla, jak to uchopit. V originální verzi je důležitou součástí videoprojekce, která vytváří iluzi moře. A zde jsme najednou byli bez videa, bez moře, bez divadla a kulisami byly stromy. Nyní jsem ale spokojená a díky této zkušenosti vím, že můžeme představení uvádět i venku. Před lety jsem spolupracovala na filmu Král tančí, paradoxně ale nemám ráda kino a filmy. Potřebuji živé představení. Fascinuje mě, že se může neustále přetvářet a každým okamžikem změnit.
Vytvořit choreografie přímo pro kostel sv. Jana Nepomuckého také musela být zajímavá zkušenost, že?
Dříve už jsem v nedivadelních prostorech pracovala. Tvořila jsem představení speciálně do barokní zahrady. Tento způsob práce mě velmi zajímá. Vždy hledám cestu, jak vklouznout do prostoru a poslouchám, co mi říká.
Co jste cítila, když jste se poprvé ocitla na Zelené hoře?
Je to krásné a výjimečné místo. Poprvé jsem tam byla asi před sedmi lety a potom letos v dubnu už se zakázkou vytvořit choreografii pro KoresponDance. Šli jsme tam spolu s dirigentem Diegem Cantalupim a on okamžitě rozhodl, že orchestr bude nahoře, nebude vidět, stejně jako když jsou v kostele nahoře varhany. První, co jsem cítila, bylo nutkání kostel roztančit. Prohlížela jsem si tu stavbu, ten dokonalý pětiúhelník, patra a bylo mi jasné, že choreografie musí vycházet z architektury. Jak ale roztančit prostor, když je tam tak málo místa, tanečníci zůstávají víceméně na místě a nemohou se rozlétnout? Hodně mě inspirovaly iluzorní malby z barokního období. Vytvářely určitou iluzi a měla jsem pocit, jako by tanečníci byli jen namalovaní. Rozhodla jsem se to promítnout do tance. Vybrala jsem čtyřicet gest z obrazů ze Santiniho doby a na nich postavila choreografii.
Chcete se baroknímu období věnovat i do budoucna?
Nerada bych svou práci nějak škatulkovala a označovala se za „barokní choreografku“. Je pravda, že používám barokní gesta, ale jsem zvídavá, otevřená dalším vlivům. Stále zkoumám současný tanec a vztah mezi hudbou a tancem a objevují se nová a nová propojení. Baroko je můj svět, ale zároveň žiji v dnešní době.
S jakou osobností z baroka byste ráda zašla na skleničku?
S Bachem. S ním bych šla i na pustý ostrov! Jeden můj kamarád ale říká, že je rád, že se narodil až po Bachovi, protože může jeho hudbu hrát. Mám to podobně. Hodně jsem s jeho díly pracovala. V Mass b jsem propojila Bachovu hudbu se současným autorem Györgym Ligetim a tady na zámku jsem před lety s českými tanečníky uvedla choreografii Bach 15. Architektura jeho hudby mě fascinuje.
Béatrice Massin je francouzská choreografka a specialistka na barokní tanec. Začínala jako tanečnice současného tance. V roce 1983 navázala spolupráci s choreografkou Francine Lancelot, vstoupila do společnosti Ris & Danceries a začala pronikat do světa hudby a tance baroka. V roce 1993 založila vlastní soubor Compagnie Fêtes Galantes, se kterým uvedla řadu choreografií, v nichž propojuje barokní a současný tanec. Již několikrát účinkovala na českém festivalu KoresponDance, pro nějž letos vytvořila speciální představení v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře Rezonance.
