Dokonalé soustředění, brilantní výsledek. Altinoglu strhl orchestr k maximálnímu výkonu, Rana oslnila Mendelssohnem

Dynamický úvod s Berliozem

Večer s poutavým programem slibně zahájil Římský karneval, op. 9 Hectora Berlioze (1844), který naznačil současné možnosti našeho prvního orchestru a představil jej ve velmi dobrém světle. Filharmonici hráli od prvého okamžiku pod Altinogluovou taktovkou koncentrovaně, ve svižném tempu, ale ne na úkor přesnosti. Ne všechny jemnosti Berliozovy originální partitury však vyzněly zcela transparentně, částečně díky trochu již předimenzovanému ff, přičemž rozmazaná rudolfinská akustika dokonala zbytek. Přesto velmi dobrý, efektní vstup do večera.

Pak přišel čas pro sólistku. Beatrice Rana se narodila v apulském městečku Copertino v hudebnické rodině, hudební studia zahájila ve čtyřech letech, pod vedením Benedetta Lupa na konzervatoři Nino Roty v nedalekém Monopoli, poté studovala u Arie Vardiho v Hannoveru a v Římě na Accademia di Santa Cecilia, opět u Benedetta Lupa. Mezinárodní pozornost vzbudila již v osmnácti letech, když v roce 2011 získala hlavní cenu na mezinárodní soutěži v Montrealu a o dva roky později pak druhou cenu na prestižní Van Cliburnově soutěži v texaském Fort Worthu. Dnes je Rana hodnocena jako jeden z nejtalentovanějších zjevů mladé pianistické generace, je vysoce oceňována nejen její technická vyspělost, ale také hudební vyzrálost a obrovský výrazový i dynamický rejstřík.

Mendelssohnův koncert jako oslava virtuozity

Bylo možno očekávat, že Mendelssohnův Koncert g moll (1831), vyhledávaný pianisty pro brilantně stylizovaný part, umožňující demonstraci vrcholné techniky prstové i akordické, přinese gejzíry strhující virtuozity – a italská fenomenální pianistka v tomto ohledu očekávání beze zbytku naplnila. Mladistvě sršatá dikce Koncertu maximálně vyhovuje jejím přirozeným dispozicím. Sólisticky vypjatý, technicky velmi náročný part jí plyne zpod prstů s naprostou samozřejmostí – i ta nejtěžší místa zvládla Rana s imponujícím nadhledem a dokázala tak posluchače získat i pro dílo, jež spíše než z niterné nutnosti bylo stvořeno z potřeby napsat si efektní kus pro vlastní koncertní turné.

Platí to i pro volnou větu, nikoli z nejinspirovanějších, jež měla v citlivém podání Rané všechny atributy, které lze od lyrické střední věty očekávat. Ve 3. větě pak excelovala v rychlých bězích, zahraných s velkou lehkostí, oslnivou brilancí, i vtipnou pointací vedlejších hlasů. Bylo to bezprostřední, živé provedení, jemuž slušel mladistvý elán a naprostá absence jakékoli rutiny. Převládala, a to i ve hře orchestru, spontánní radost a nakažlivý muzikantský prožitek, jenž činí z živých vystoupení této pianistky tak vzrušující záležitost. Hojnější využití pedálu (např. oproti Yuji Wang) patří už k rysům jejího pianismu, a projevilo se i zde. Nenaplňuje mne to pravda nějakým nadšením, ale v Mendelssohnovi to až tolik nevadilo. Beatrice Rana se s publikem rozloučila přídavkem – dvěma částmi z Mendelssohnových Písní beze slov, v nichž dokonale uplatnila svůj muzikantský šarm.

I druhá polovina večera byla zahájena Berliozem, úvodem k 4. dějství kolosální dvojdílné operní epopeje, Les Troyens, již komponoval Berlioz na námět antické Vergiliovy Aeneidy v letech 1856–1858. I tato opulentní zářivě barevná freska, kterou Altinoglu s filharmoniky před námi rozklenul s tak živou bezprostředností, přispěla svým dílem k celkovému úspěchu večera a doložila se smyslovou názorností, proč je francouzský skladatel považován za jednoho z největších mistrů instrumentace.

Grandiózní finále s Ravelem

Maurice Ravel, další velký mág orchestru, zařídil vyvrcholení večera. A stálo opravdu za to. Alain Altinoglu má partituru v malíčku, je známa jeho znamenitá kreace s hr–Sinfonieorchester (Orchestr hessenského rozhlasu), jehož je šéfem a pokud nadále platí, že tradiční afinita České filharmonie k francouzské hudbě je stále přetrvávající hodnotou, pak máme vysvětlení, proč se závěr abonentního večera nesl ve znamení mimořádného zážitku.

Francouzský dirigent strhl svým dynamickým gestem orchestr k velkému výkonu. Všechny tři části 2. suity z baletu Daphnis et Chloé (1913) představil jako monumentální plátna plné hýřivé barevnosti, bukolické nevinnosti i strhující vášně. Od tichého zurčení potůčků ve vysokém registru dechů zvedá se předlouhý melodický oblouk ve smyčcích, jak den pomalinku získává vládu nad nocí, orchestr vypráví příběh Dafnise a nymfy Chloé, k níž pastýř vzplanul láskou, orchestrální barvy nabývají na sytosti, výraz se stává naléhavějším. Velmi působivé sólo g flétny, teskná Panova píseň vyústí nakonec ve smyslný tanec, Chloé padá do Dafnisovy náruče a tato opojná choreografická symfonie vrcholí závěrečným bakchanále, jehož nervní rytmické ostinato a jeho pulzující vlny byly vystiženy velmi zdařile. Ty mámivě opojně pastózní nánosy barev nanesl svým vášnivým štětcem již Maurice Ravel, ale České filharmonii se pod Altinogluovou taktovkou podařilo antický příběh evokovat v živých barvách a s nejvyšší působivostí. Hodnotný večer tak dostal svou závěrečnou velkolepou tečku.

Česká filharmonie • Beatrice Rana
2. dubna 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum

Program:
Hector Berlioz: Římský karneval, předehra, op. 9 (9′)
Felix Mendelssohn Bartholdy: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 g moll, op. 25 (20′)

— Přestávka —

Hector Berlioz: Královský hon a bouře z opery Trojané (10′)
Maurice Ravel: Suita č. 2 z baletu Daphnis a Chloé (17′)

Účinkující:
Beatrice Rana – klavír
Česká filharmonie
Alain Altinoglu – dirigent