Beethoven inspiruje skladatele již 250 let

  1. 1
  2. 2
Ludwig van Beethoven byl již za svého života vlivným a obdivovaným umělcem. Zejména ve dvacátém století, ale i v současnosti, se skladatelé k tomuto velikánovi vracejí, vzdávají mu hold a citují Beethovena ve svých vlastních dílech. Pojďme se v den 250. výročí jeho narození podívat na to, jakou inspirací byl a stále je pro skladatele uplynulých let.

Ludwig van Beethoven (dobová olejomalba / zdroj Getty Images)

Beethoven je i po 250 letech skladatelskou ikonou. Je jedním z prvních skladatelů, kteří začali tvořit jako nezávislí hudební umělci, nesvázaní objednávkou aristokratického dvora či církevní instituce. Beethoven nasadil laťku originálního umělce, vytvářejícího každým dalším symfonickým dílem něco zcela nového a osobitého.

Zároveň i on sám s oblibou používal hudební materiál svých současníků a skladatelů, které uznával, například G. F. Händela, W. A. Mozarta či A. Diabelliho.

Ve své době byla Beethovenova hra i kompozice něčím zcela výjimečným, pro některé až nepříjemně vzdáleným od zavedených estetických ideálů. Václav Jan Tomášek své dojmy z Beethovenovy hudby vyjádřil slovy: „Představuji si Mozartova génia jako slunce, které svítí a hřeje, aniž by opouštělo svoji uzákoněnou dráhu, kdežto Beethovena nazývám kometou, která naznačuje odvážné cesty, aniž se podřizuje nějakým pravidlům a její objevení zavdává podnět k všelijakým pověrám. Mozart vysílá věčně svěží paprsky ranního slunce přímo k zemi, Beethoven soustřeďuje v ohnisku žhavé polední paprsky a přebírá stíny noci, aby osvěžily a zchlazovaly ty, jimž je žár nesnesitelný.“

Tomášek by se možná divil, kdyby zjistil, že se Beethoven od té doby stal tím nejužívanějším modelem, podle kterého se učí hudební formy a skladebné techniky, jeho symfonie jsou nedílnou součástí osnov hudební analýzy po celém světě a ještě skladatelé 21. století se navracejí k jeho hudbě, aby jí vzdali hold.

Pojďme se podívat na některé příklady inspirace, kterou osobnost a tvorba hudebního velikána probudila v jeho následovnících.

Slavné Variace a Fuga na Beethovenovo téma z roku 1915 patří mezi jedno z největších děl rakouského skladatele Maxe Regera. Jejich předobrazem jsou již Regerovy ranější klavírní variace na Beethovenovu Bagatellu č. 11, op. 119.

S Beethovenem si „podal ruce“ i Igor Stravinskij roku 1909, který zinstrumentoval pro bas a orchestr Mefistofelovu píseň o bleše, zkomponovanou Beethovenem na slavný text z Goethova Fausta.

Richard Strauss roku 1924 přepracoval Beethovenovu scénickou hudbu k dramatu Augusta von Kotzebue Ruiny athénské. V nové adaptaci tak spolu s Hugem von Hofmannsthal vytvořil zábavné scénické dílo pro sóla, sbor, balet a komorní orchestr. Oproti tomu Straussovo pozdní elegické dílo Metamorfózy pro 23 sólových smyčců se stalo synonymem pro kulturní zkázu a deziluzi. Strauss napsal: „Dva tisíce let kulturní evoluce nalezlo svůj hrob a nezaměnitelné monumenty architektury a výtvarného umění byly zničeny.“ Strauss ke konci Metamorfóz přímo cituje Beethovenovu Eroicu – symbol oplakávání velkých ideálů – stejně jako rytmický model na tónu G z Beethovenovy Páté symfonie. V roce 1990 byla nalezena též verze pro smyčcový septet.

Skladba Ash (Popel) pro komorní orchestr Michaela Torkeho z roku 1988 je jednou z nejefektivnějších fúzí minimalismu a klasického stylu se silnou beethovenovskou energií. Skladba je založena na dekonstrukci klasické předlohy a její drobení do motivicko-harmonické repetice. Jak Torke uvádí, nejedná se o „vynalezení nových slov či nové řeči, ale nový způsob, jak vytvořit věty a odstavce s pomocí běžných prvků existujícího jazyka.“ Skladba Ash je dnes chápána jako postminimalistická klasika, která je dobře kombinovatelná s Beethovenovými prvními dvěma symfoniemi.

První (1961) a Druhý klavírní koncert (1972) skladatele argentinského původu Alberta Ginastery, mají oba silnou vazbu na Beethovena. Autor cituje témata Beethovenových symfonií a odkazuje na jeho klavírní variace a drobné klavírní kusy.

V našem výčtu nesmí chybět černobílá filmová „metakoláž“ Ludwig van německo-argentinského skladatele Mauricia Kagela, vytvořená roku 1969 na objednávku Západoněmeckého rozhlasu pro beethovenovské oslavy 1970. Film je audiovizuální úvahou nad recepcí Beethovenova odkazu ve věku konzumu a komerce. Soundtrack filmu je uspořádáním fragmentů z Beethovenových děl tak, jako by je slyšel sám neslyšící skladatel.

V roce 1970 Kagel vydal „partituru“ Ludwig van: hommage von Beethoven, která se skládá ze série fotografií z natáčení filmu a vytvořil stejnojmennou koncertní skladbu Ludwig van, zcela nezávislou na filmové předloze. Na jejím základě vznikla mimo jiné verze Carla Rosmana, upravená pro dva hlasy, dva klavíry a smyčcový kvartet.

Roku 1970 zkomponoval holandský skladatel Louis Andriessen kompozici pro orchestr a zmrzlinářský zvonek: The Nine Symphonies of Beethoven. Toto dílo vzbuzuje na první poslech dojem karikatury, ale není míněno jako Beethovenova kritika. Andriessen spíše reaguje na zkostnatělou dramaturgii současných orchestrů a koncertních sálů, orientující se na symfonická díla těch nejznámějších velikánů. Dílo bylo premiérováno roku 1971 v Concertgebouw Hall v rámci Holland Festivalu. Andriessen byl natolik nespokojený s provedením díla, že ho to zcela odradilo od tvorby pro symfonický orchestr až do roku 2013, kdy napsal své Mysteriën. Beethovenovská miniatura nás letem světem provází všemi devíti symfoniemi v chronologickém pořadí s exkurzemi do europopu či boogie-woogie, vede nepřetržitou šňůru citací z Měsíční sonáty či Pro Elišku s kusem Rossiniho Lazebníka sevillského a vrcholí bláznivým zpracováním Ódy na radost.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments