Koncertní provedení klasické hudby jsou často inscenovaným rituálem. Ve velkých koncertních sálech Berlína, Mnichova či Vídně poslouchá často šedovlasé publikum v pohodlných plyšových sedadlech hudbu Mozarta, Beethovena nebo Brahmse. K tomu patří elegantní večerní róba a sekt o přestávce. Rakouský dirigent Martin Haselböck chce ale hudbu z tohoto korzetu osvobodit. Ve Vídni proto představí všechny symfonie Ludwiga van Beethovena na původních místech jejich uvedení. Před asi dvěma stovkami let přitom prý byly premiéry daleko méně okázalé, než je tomu dnes.
„Beethoven chtěl být s velkými orchestry v malých místnostech co nejvíc slyšet,“ nechal se slyšet Haselböck, který už dirigoval přední orchestry na celém světě, mimo jiné v Lipsku, Drážďanech, Pittsburghu, San Francisku a Los Angeles.„Tehdy musela být atmosféra podobná dnešním rockovým koncertům,“ domnívá se dirigent.
Do síní, které jsou dnes určeny pro pár stovek lidí, Beethoven tehdy natěsnal více než tisícovku posluchačů, vysvětluje Haselböck. Jednou z takových místností je slavnostní sál Akademie věd ve Vídni. „Lidé stáli namačkáni těsně vedle sebe, během představení se nesmělo chodit dovnitř ani ven.“
Přesně takový pocit ze stání si Haselböck slibuje rovněž od svých koncertů, i když je ale otázkou, zda to je vzhledem k dnešním bezpečnostním standardům v sálech možné.
Na úvod je v sobotu ve vídeňském divadle Theater in der Josefstadt na programu mimo jiné Beethovenova Osmá symfonie. „Představení tehdy měla mnohem bezprostřednější a tělesnější účinek než dnes v prostorných koncertních sálech,“ potvrzuje muzikoložka Birgit Lodes z Vídeňské univerzity.
Právě v rakouské metropoli stále existuje mnoho míst původních uvedení, dnes se ale zřídkakdy využívají k hudebním akcím. Příkladem jsou Theater in der Josefstadt nebo Dolnorakouský palác.
Na koncertním turné, které je naplánováno do roku 2015, chce devětapadesátiletý Haselböck dobu pozdního osmnáctého a raného devatenáctého století co nejvíce přiblížit i zvukově. Členové jeho Orchestru původní hudby Vídeňské akademie hrají na historické nástroje. Částečně jde o originály z osmnáctého a devatenáctého století, částečně o kopie. Smyčcové nástroje jsou vybaveny strunami vyrobenými ze střev místo z oceli, žesťové nástroje nemají ventily.
„Beethovenova hudba tehdy měla provokativní potenciál,“ vysvětluje muzikoložka Birgit Lodes. Částečně byla vnímána jako bizarní, příliš moderní a příliš výstřední. Například Druhou symfonii označil po premiéře v roce 1803 spisovatel a skladatel Friedrich Rochlitz, zakladatel významného listu Allgemeine Musikalische Zeitung za „naprostou obludu“, která„zbytečně vztekle mlátí kolem sebe“.
„Chci se přiblížit zvuku, který slyšeli a cítili tehdejší posluchači,“ říká Haselböck. Ovšem tento historizující způsob uvádění děl, za jehož průkopníka je pokládán dirigent Nikolaus Harnoncourt, hudebníci a posluchači také často kritizují.
Kdyby měl Beethoven k dispozici moderní křídla s větším tónovým rozsahem a plnějším zvukem, komponoval by i pro ně, zní jeden z argumentů. „Jediný historicky správný způsob uvedení neexistuje,“ potvrzuje Lodes. Ve skutečnosti se způsob provedení a počet hudebníků u jednoho a téhož kusu výrazně proměňoval podle toho, kde byl hrán. „Ale původní místa hraní, v nichž se dnes už téměř hudba neprovozuje, otvírají každopádně nové perspektivy,“ uznává muzikoložka.
Foto archiv
