Beethovenův Fidelio byl dalším z letošních trumfů Pražského jara

  1. 1
  2. 2

Fidelia jsem naposledy viděla ještě za studií, svěřila se mně během úvodního potlesku při příchodu Pražské komorní filharmonie do sálu jedna z přítomných hudebních publicistek, která – ač by se to o dámě říkat nemělo – přitom už nepatří mezi nejmladší. Docela smutné zjištění – tedy ona na repertoáru dlouhá desetiletí chybějící Beethovenova opera, kterou celá jedna generace návštěvníků opery u nás nezná. Přitom ještě do osmdesátých let minulého století byste v pražském Národním jen docela obtížně hledali sezonu, ve které by Fidelio na programu nefiguroval. Až neskutečnou se přitom při srovnání s dnešní realitou zdá být i „zásobárna“ představitelek přetěžké titulní role, kterých byla ještě i v druhé polovině minulého století u nás celá řada (nejen pro pamětníky sedmdesátých a osmdesátých let jmenujme alespoň Naděždu Kniplovou, Alenu Míkovou, Gabrielu Beňačkovou, Evu Děpoltovou, Libuši Macháčkovou, ale i Zdenku Kareninovou, Gitu Abrahamovou či Evu Gebauerovou). O skutečných příčinách tak markantní proměny, vedoucí až k dnešnímu stavu české operní scény, lze jistě vést dlouhé polemiky, které ale na realitě bohužel nic nezmění.Tím spíš proto bylo s napětím a nemalým očekáváním přijato zařazení alespoň koncertního provedení Beethovenovy opery do programu letošním Pražského jara. A hned zkraje je přitom třeba konstatovat– a to i z pohledu toho, kdo má možnost průběžně sledovat zahraniční operní scénu, kde se Fidelio uvádí zcela běžně, že tento večer aspiruje na zařazení přinejmenším do první top desítky nejúspěšnějších letošních pražskojarních koncertů. Předně: dirigent Jakub Hrůša měl šťastnou ruku, když si právě Fidelia pro „svoji“ Pražskou komorní filharmonii k festivalovému provedení vybral. Až na pár míst víceméně neakční děj Beethovenovy opery má kantátový či chcete-li oratorní charakter, kde navíc při náznacích herecké akce mezi protagonisty byli posluchači nejednou do děje vtaženi tak, že určitě zapomínali, že sedí „jen“ v Rudolfinu. Až mrazivý chlad šel tak například ze začátku druhého jednání při žalářní scéně, najmě když produkce večera pracovala i s osvětlením v sále, které bylo v tu chvíli staženo na nejnutnější minimum (i když tváře sólistů tak často bohužel zůstávaly skryty ve stínu a posluchače v přízemí tu a tam nepříjemně oslňovalo pár přespříliš sklopených lampiček u pultů hráčů). Ztlumené světlo v sále navíc vedle často působivé atmosféry pomohlo i všem těm, kteří libreto zas až tak podobně neznají a kteří zcela jistě uvítali titulkovací zařízení.Jakub Hrůša už od prvních taktů předehry zaujal rozhodně ne tuctovým, precizním nastudováním Beethovenovy partitury, s výraznou akcentací melodické linky, často vzrušeně působícími náhlými změnami temp, která celkově vzato rozhodně nebyla utahaná, naopak spíše svižnější, a v neposlední řadě i až nečekaně širokou škálou vykreslených nálad a jejich proměn. Jediné, co lze Hrůšovi vytknout, je občasné překrývání zpěváků, a to zejména v prvním dějství (byť„nadávkovat“ onen patřičný poměr je u opery v Rudolfinu jistě úkol nelehký – například právě tohle loni při operním pražskojarním večeru zcela neuhlídal ani Tomáš Netopil). Ohromnou pochvalu za Fidelia zaslouží Pražská komorní filharmonie, která se předvedla v tom nejlepším světle, výtečně koncentrovaná, hrající evidentně s maximálním zaujetím i zjevnou chutí; třeba tak skvělé horny při v (nejen) pro ně choulostivé Florestanově úvodní árii často neslyšíte ani od předních zahraničních operních orchestrů.Asi o největší překvapení večera co se mezinárodní sestavy pěvců týče se postaral náš Adam Plachetka. Ne že by za těch vlastně pořád ještě jen pár let svojí úspěšné teď už mezinárodní kariéry opakovaně o svých kvalitách nepřesvědčil, ale v „nemozartovském“ Donu Pizzarovi ukázal, jaké obrovské rezervy jsou v jeho hlasovém fondu z hlediska dalšího vývoje a repertoárového směřování skryty. Jeho sytý, hutný a znělý basbaryton, plný zloby i pýchy despotického uzurpátora byl opravdovým požitkem. Uznání je ale třeba vyřknout na adresu všech protagonistů. Carol Wilson sice jistě není úplně ideální představitelkou Leonory, jejímu hlasu by pro tuto roli slušelo přece jen dramatičtější zabarvení, navíc ne všechny nejvyšší tóny jí vyšly ideálně, občas dávala o sobě vědět hlasová únava (ruku ale na srdce: opravdu dobrých představitelek tohoto na mnoha místech až vražedného partu je jak šafránu, připomeňme, jak právě v této roli před deseti lety pohořela Angela Denoke v Salcburku či ne tak dávno třeba Melanie Dienner v Curychu). I tak ale je třeba u Wilson ocenit hlavně hlasovou výdrž a představitelskou přesvědčivost, především v lyričtějších pasážích, a v neposlední řadě i nezbytné dobré rozložení sil pro zvládnutí enormně vypjatého partu. Podobná slova lze vyřknout i na adresu rakouského tenoristy Nicolaie Schukoffa, který si v Praze krkolomnou úlohu Florestana vyzkoušel poprvé. Jeho průrazný, ale až na jedno dvě místa rozhodně bez přepínání vedený tenor zněl příjemně, s působivým frázováním, technicky výtečně zvládnutý, celkově daleko svěžejší, než při loňském Mahlerovi ve vysočanské Aréně.Německý basbarytonista Jan-Hedrik Rootering (Rocco) si i po šedesátce stále drží svůj vysoký standard hosta předních zahraničních scén, výtečná – a to včetně výrazové stránky – byla jako Marcelina naše Kateřina Kněžíková, v neméně dobrém světle se předvedli i přes poměrně malou plochu svých partů Richard Samek jako Jacquino a v neposlední řadě i velký příslib do budoucna, basbarytonista Matěj Chadima coby Don Fernando. Zmínit je ale třeba i Pražský filharmonický sbor, skvěle připravený Josefem Pančíkem, a to jak jeho pánskou část v prvním dějství, tak i kompletním obsazení v působivém velkolepém finále.Pochvalu je třeba vyslovit ale i dramaturgii Pražského jara, která Hrůšově volbě dala zelenou. Letošní Beethovenův Fidelio připomněl, že i žánr opery do festivalového programu neodmyslitelně patřil a měl by patřit i nadále. Jistě nelze čekat, že v dnešní ekonomicky nelehké době bude Pražské jaro nabízet – tak jak tomu především v dobách předlistopadových nejednou bylo – „dovezená“ představení špičkových operních souborů (pamětníci dodnes vzpomínají mimo jiné na pohostinská vystoupení drážďanské Semperovy opery, moskevského Velkého divadla či třeba händelovského souboru Landestheater Halle) anebo hostování mezinárodních pěveckých hvězd v pražských představeních (o Pražském jaru se dřív v opeře tleskalo i takovým hvězdám, jako Gwyneth Jones, Ingrid Bjoner, Peter Schreier, Jelena Obrazcovová,  Deborah Polaski,  Donald McIntyre, Matti Salminen, Walter Berry či třeba Sherrill Milnes). Podobný projekt, jako byl letošní Fidelio, by však ani v příštích ročnících chybět rozhodně neměl. Za ten letošní patří Pražskému jaru pomyslné bravo, podobně jako se včera v závěru večera ozývalo ve stoje aplaudující Dvořákovou síní Rudolfina.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Beethoven: Fidelio (Praha 30.5.2012)

[yasr_visitor_votes postid="20291" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments