Beethovenův Fidelio ve skutečné věznici

  1. 1
  2. 2

Rovných dvě stě let uplynulo od uvedení poslední, čtvrté verze geniálního Beethovenova díla ve Vídni. Bohužel v poslední době se tato opera ani v německých zemích nehraje tak často jako dříve. U nás se tomu ani nelze divit. Poslední inscenace z roku 1989 v Národním divadle skončila po dvou letech a nic nenasvědčuje tomu, že by byl zájem Fidelia znovu uvést.

Soubor Státního divadla Cottbus (opera, balet a činohra) ve více než stotisícové lužické Chotěbuzi sídlí v překrásném pozdně secesním stánku, postaveném podle plánů berlínského architekta Bernharda Sehringa. Operní představení se zde nehrají zrovna moc často, ale úroveň souboru je velmi dobrá, což mohu konstatovat po zhlédnutí představení Pikové dámy, Fausta, Čarostřelce nebo Prodané nevěsty v předešlých letech. Divadlo také, jako řada jiných německých scén, nastudovalo Wagnerův Ring. Teď inscenátoři Fidelia přišli s fantastickým nápadem uvést operu ne v divadelní budově, ale v autentickém prostředí areálu bývalého Zuchthausu (věznice). Jak příkladné pro toto dílo touhy po svobodě, které se ve skutečnosti ve věznici odehrává.Jedná se o ženské vězení, postavené v Chotěbuzi v šedesátých letech devatenáctého století nedaleko hlavního nádraží. Od roku 1933 do roku 1953 tady byly umístěny politické vězeňkyně, později po vzniku komunistické Německé demokratické republiky zde byli internováni mužští političtí vězňové. Vše pochopitelně skončilo po krachu režimu roku 1989. Dnes slouží centrální hlavní budova komplexu jako památník a vězeňské muzeum, patřící pod takzvané Menschenrechtszentrum Cottbus (Centrum pro lidská práva), které je také spoluorganizátorem letošního náročného divadelního projektu.Když divák ve velmi horkém podvečeru vstupuje velkou branou do prostor věznice, překvapí jej dusot okovaných bot ozbrojených stráží v černých uniformách a s puškami na rameni, které patrolují mezi přicházejícími návštěvníky, aby tak ještě zvýšily tísnivý dojem, který z celého prostředí čiší. Občas jejich velitel vykřikuje rázné povely a vojáci mění směr svého pochodu.Pak už jen stačí okruhem projít kolem jedné z budov a vystoupat na rozsáhlou tribunu o tisíci místech. Otevře se vám pohled na poměrně úzké, ale hodně široké jeviště, na jehož pravé i levé straně jsou jakési zamřížované vysoké klece. V té vlevo je zahrádka s trávníčkem a lehátkem. V pravé je jakýsi obytný dvoreček, kde Marzellina, dcera žalářníka Rocca, rozvěšuje prádlo a koketuje se svým nápadníkem Jaquinem. Vpředu před jevištěm je v nižší poloze umístěno velké orchestřiště. Pozadí pak tvoří rozsáhlá cihlová budova se třemi patry zamřížovaných oken, za nimiž byly umístěny vězeňské cely.Z poměrně vysoké tribuny je zřetelně vidět na levou stranu vstupního nádvoří s branou, kde paralelně s dějem probíhají nástupy a akce čet ozbrojených strážců. Velmi emocionální je třeba příjezd zamřížovaného originálního vozidla Barkas (tyto mikrobusy jsme potkávali na východoněmeckých, ale i našich silnicích), které přiváží nové vězně, aby v samém závěru opery odvezlo sesazeného a ihned zatčeného ředitele věznice Pizarra.Pro zkušeného režiséra a intendanta zdejšího divadla Martina Schülera (má za sebou okolo jednoho sta režijních prací, včetně Fidelia v Chotěbuzi před sedmnácti lety) to byla jistě velká výzva a je nutno konstatovat, že se jí zhostil výtečně. Bylo to samozřejmě za výrazné spolupráce scénografa Hanse-Holgera Schmidta, který zejména v druhé půli představení po setmění využil promyšleného svícení i videoprojekcí. Velmi sugestivně třeba působí ve třetím obraze vnitřní prosvícení skoro všech zamřížovaných oken se siluetami za nimi umístěných živých postav vězňů. Zajímavé je i připoutání Florestana čtyřmi pružnými natahujícími se lany upevněnými na kladkách bočních věží (jistě to nebylo pro pěvce při zpěvu moc komfortní).V přítmí s potemnělou cihlovou stěnou budovy působil efektně veliký sbor vězňů rozmístěný přes celou šíři jeviště, oblečený do světlých vězeňských šatů, navržených kostýmní výtvarnicí Nicole Lorenz. Herecké akce sólistů, sborů a vojáků se režisér snažil stavět co nejživěji. Hudební stránku představení měl na starost hlavní dirigent a hudební šéf divadla, Američan Evan Christ (studoval v Lipsku). Bylo na něm již při svižném a přesném podání předehry Filharmonickým orchestrem divadla poznat, že s Beethovenovou hudbou vskutku žije. Výborné bylo jeho vedení pěvců (báječně sezpívaný tercet, Rocco, Marzellina a Jaquino v prvním dějství). Důležitou součástí opery jsou sbory, zejména mužské. Zvláštností zdejšího představení byl početný sborový ansámbl složený se sboru a extra sboru divadla, členů pěvecké akademie Cottbus, spolku Liedekranz a mužské části Chorey Canticy Istropolitany z Bratislavy. No a ještě větší zvláštností bylo, že jak ve sborech, tak mezi statisty účinkovali i bývalí političtí vězni, kteří byli ve zdejším vězení arestováni.S obřím pestrým sborem si dobře poradil druhý divadelní dirigent Christian Möbius a obzvláště legendární sbor vězňů v prvním dějství svým O welche Lust, in freie Luft… vyzněl fantasticky.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat