Belliniho La straniera ve Vídni aneb Edita Gruberová vs. Marlis Petersen

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Již na začátku recenze musím zklamat senzacechtivé čtenáře, protože tento příspěvek nebude srovnávat výkony dvou světově proslulých koloraturních pěvkyň ve vzácně uváděné Belliniho opeře La straniera (Cizinka), kterou v sérii sedmi představení uvádí Theater an der Wien. Tato inscenace disponuje dvěma špičkovými obsazeními hlavních partů (soprán a tenor), a tak se srovnání hlavních hvězd večera přímo nabízí. S veškerou úctou k umění Edity Gruberové jsem si vybral první představení s Marlis Petersen, pěvkyní, která v současnosti nastavuje herecko-pěvecká (ano, v tomto pořadí) měřítka některým rolím, ve kterých právě Edita Gruberová sklízela a sklízí zasloužený obdiv. Srovnání bude pro Vídeňáky těžké, ostatně nejen pro mě, protože do zcela zaplněného divadla zamířili obdivovatelé z mnoha dalších zemí. Obě pěvkyně patří k vídeňským operním miláčkům a také se v hodnocení výkonů určitě, byť skrytě, projeví i generační sympatie. Edita Gruberová navíc tento operní titul nahrála nedávno na „svém“ labelu.Opera (melodramma in due atti) La straniera následuje za dobově úspěšným Pirátem (Il Pirata), kterého vzkřísila trvaleji k životu až v roce 1958 Maria Callas v milánské inscenaci. Geneze této další Belliniho opery je krátká. V roce 1825 uveřejnil francouzský spisovatel Charles-Victor Prevóst  Vicomte d´Arlincourt román L´Etrangére. Tento šlechtický romanopisec se specializoval na romantické románové zápletky zasazené do pseudohistorického prostředí, ostatně jako řada jiných jeho současníků. Romány měly slušný, nikoli však senzační ohlas. Již o dva roky dříve byl jeho jiný román Le Rénégat využit jako námět k opeře Gli arabi nelle Gallie ossia Il Trionfo della fede (Arabové v Galii aneb Triumf věrnosti od Giovanniho Paciniho (1827). Zápletky se vyznačují romantickými, často nepříliš věrohodnými peripetiemi, které skýtají ale dostatečný prostor pro obsáhlé vylíčení duševních stavů hrdinů a hlavně náhlých zvratů děje (bez opodstatněných psychologických motivací).

Obzvláště ve Francii platilo, že to co má úspěch na poli literatury, je třeba okamžitě uvést na divadelní scénu, a tak již roku 1827 je román Cizinka zdramatizován Giovannim Carlem Cosenzou a uváděn na francouzských i italských scénách. Zda prvotním impulzem k výběru námětu pro Belliniho byl původní román nebo zhlédnutí dramatizace, není jasné. Ostatně Bellini francouzštinu ovládal a jeho spojení s pařížským kulturním světem bylo od mládí pevné a trvalé, jeho opery byly pravidelně uváděny v Paříži záhy po italské premiéře pod jeho supervizí a někdy i se specifickými změnami, určenými francouzskými divadelními zvyklostmi i schopnostmi pěveckého souboru.

Za libretistu byl vybrán renomovaný autor Felice Romani, autor více než stovky tragických i komických libret pro nejznámější skladatele své doby, jako byli Gaetano Donizetti, Gioacchino Rossini, a také pro jedinou ryze komickou ranou Verdiho operu Jeden den králem (Un giorno di regno) (Falstaffa za takovou taškařici asi nelze považovat).Romani, kterému vděčíme za podklad mnoha slavných oper (například Nápoj lásky, Lucrezia Borgia, Anna Bolena, Turek v Itálii), byl v nejlepším slova smyslu výborný literární řemeslník, který dokázal vycítit dramatické možnosti předloh a postavit efektní situace. Také se dokázal přizpůsobit skladatelovým požadavkům a obratem dokázal text upravit podle jejich přání. S Bellinim spolupracoval opakovaně na sedmi operách (Il Pirata, La straniera, Zaira, I Capuleti e i Montecchi, La somnambula, Norma, Beatrice di Tenda).

Podle dopisů z roku 1828 byl Bellini literární látkou nadšen pro její napínavé a vypjaté momenty, stejně jako pro exaltovaný charakter hlavního hrdiny. Vypjatá romantická zápletka s vykořeněnými hrdiny, kteří se osudově vydělují jejich předem určenému postavení, se zdála romantikovi Bellinimu ideální i pro širokou škálu nálad, které mohl hudebně ztvárnit (zoufalství, touha po pomstě, vztek, žárlivost, naděje, doufání, bezradnost, ale i radost z mileneckého nebo sourozeneckého setkání).Skladatel v partituře rozvíjel koncepci romantické ariózní opery, se kterou již měl úspěch v Pirátovi. Dále také rozpracoval vlastní verzi ozdobného zpěvu (canto fiorito), nezávisle například na Rossiniho předchozích dílech, v rámci charakterizace hrdinů v citově vypjatých situacích. Propracovává umění koloratury a koloraturních běhů v závislosti na jazyce a možnostem zvukomalebných efektů. Umně také střídá intimně postavená čísla opery (pocitová arióza hrdinů opery a jejich duety) proti dramaticky vyhroceným ansámblovým scénám.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bellini: La straniera (Theater an der Wien 2015)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na