Bennewitzovo kvarteto: Hráčská vyzrálost, agogické proměny a působivé poslechové celky

Koncert zdobila umělecky závažná kreace kvartetního souboru. Bohužel však měl zásadní slabinu ve vypracování programového letáku. Ten posluchačům neposkytl ani seznam vět jednotlivých děl, o jejich historii vzniku ani nemluvě. Skláním se tedy před informovaností auditoria, které potleskem odměnilo interprety až po odeznění úplných cyklů. Takoví posluchači si zaslouží výrazně lepší tiskový servis. Situaci zachránil houslista Štěpán Ježek, který koncert zajímavě moderoval.

Všechny provedené skladby nabídly publiku nemalé množství uměleckých zážitků. Bennewitzovo kvarteto zařadilo dílo terezínského skladatele Viktora Ullmanna (1898–1944) k uctění jeho osobního hrdinství. Ullmanův Smyčcový kvartet č. 3 se stal tryznou za všechny zemřelé skladatele terezínského ghetta, kde byl také v roce 1943 napsán. Probíhá v jednom proudu, který je vnitřně členěn do samostatných celků. Některé analytické studie hovoří o čtyřech větách, z poslechu jsem identifikoval tři. To není však tak podstatné jako invenční stránka této kompozice, která svědčí o velkém rozhledu autora v dobové moderně. Silnou stránkou Ullmannova 3. smyčcového kvartetu je oduševnělý a ušlechtilý souzvukový svět inspirovaný kvartetními díly Debussyho a Ravela, rozvíjející však též svébytné koncepce akordiky i vztahové harmonie. Souzvuková rovina je realizována do proměnlivé faktury. Ta provádí posluchače bohatými polyfoniemi, akordickými bloky až k „osudovým“ unisonům. V širokých oktávových rozestupech rozeznívají celý kvartetní rozsah. Skladba se snadno popisuje z poslechu, když je přesvědčivě zahrána. To se zde stalo. Bennewitzovo kvarteto vneslo do díla tempový řád i agogickou pestrost. Každou část zahrál soubor v rozdílných obsahových odstínech, ale stále s příhledem k výrazové dramaturgii celku. Závěrečné rozjasnění, zcela v protikladu s reálnou vizí násilného konce života skladatele, vyznělo jako logická tečka všech kompozičních i interpretačních tendencí. Ullmannův kvartet se setkal s vřelým přijetím publika.

Vůči temným tónům Ullmannovy hudby postavil soubor díla Haydnova a Dvořákova. Obě spojuje fakt, že vznikla na prahu čtyřicítky obou skladatelů a obě jsou nositeli nemalých kompozičních atraktivit. Z odkazu Josefa Haydna zazněl jeho Smyčcový kvartet G dur, op. 17 č. 5 z roku 1771. Skladba vznikla v autorových devětatřiceti letech a spadá do doby, kdy jeho tvorba byla již bohatě zastoupena kvartetními díly. Není divu, že již měl s tvorbou kvartetů velké zkušenosti. Ty mu také umožnily experimentovat v kompozici a pokoušet se o žánrové fúze. Provedené dílo z opusu 17 je toho zářným příkladem. Patrně největší inovací v konotaci klasického kvartetu se stala třetí věta Adagio z čtyřvětého celku, která transformuje do kvartetního zvuku operní recitativ a árii. Jejich typické výrazové prostředky autor využívá ve větě dvakrát. Lze se domnívat, že především přenesení parlandového stylu recitativu do 1. houslí muselo být ve své době pro autory i posluchače provokujícím podnětem. Stejně překvapivá je i závěrová fáze díla. Ta nepřináší obvyklé jiskřivé forte, ale opus vyznívá v eleganci do piana.

Bennewitzovo kvarteto interpretovalo sledovaný Haydnův tvůrčí příspěvek v měkkých smykových sférách. Je to slyšet především v pasážové technice. Ta se zhusta provádí v přiostřených odstínech. Dynamická hladina provedení odpovídala zemitosti a tanečnímu zabarvení v duchu rakouského folklóru. Byla tedy poměrně vysoká. Soubor zde využívá své zvukové sytosti a rozeznění, které jsou výsledky hráčské vyzrálosti jeho jednotlivých členů. Ze zvuku kvarteta však nikdy bezúčelně nevystupuje žádný z hlasů. To také umožňuje, aby se ve skladbě účelně tvořily vůdčí a doprovodné linie. Ty se podle partitury různě mění. Haydnův kvartet vyzněl v podání Bennewitzova kvarteta jako klenot klasické hudby. Po návratu z koncertu jsem ještě ve skladbě studoval některé detaily a při této příležitosti jsem se nestačil divit, kolik oduševnělých zvukových strategií je v ní ukryto. Ve druhé větě Menuet. Allegretto se například zaujme promyšlená koncepce zařazování dlouhých a krátkých hodnot v závěru frází zamezující vzniku stereotypu ve stavbě period apod.

Ve druhé polovině večera zazněl Smyčcový kvartet č. 11 C dur, op. 61 od Antonína Dvořáka z roku 1881. Je to pozoruhodné dílo plné bohatosti proměn kvartetního zvuku a moderních kompozičních prvků. I když neobsahuje tolik pro Dvořáka typických intonací jako například dobou vzniku předcházející Kvartet č. 10 Es dur „Slovanský“, stejně v něm najdeme mnohé z typického autorova vrcholného rukopisu. Provedený Kvartet C dur je rozsáhlé čtyřvěté dílo, které navíc upoutá zvláštním napětím mezi chromatickými a diatonickými postupy, odrážející se ve vertikálách i horizontálách, jako by autor mezi nimi hledal novou rovnováhu. Je to zřetelné např. v 1. větě Allegro, kde se rozsáhle rozvíjí händelovsky laděné téma. To Dvořák také štěpí, jednotlivé segmenty rozděluje do různých hlasů a vytváří z něj multidimenzionální prostor. Druhá věta Poco adagio e molto cantabile má podle mého názoru ve svém stěžejním tématu též vzdálené barokní kořeny, když rozvíjí polyfonní fakturu s tečkovaným rytmem hlavního hlasu. Jsou zde však také unikátní místa polymetrie skrytá do konsonantních souzvukových kontextů. Krása druhé věty spočívá v jejím intimním naladění. Kvartet zakončuje velmi efektní Finale. Vivace, čehož také plně využila interpretační strategie Bennewitzova kvarteta.

Dvořák staví před interprety několik závažných úkolů. Mezi největší patří interpretační řešení rozsáhlých rozkračování evolucí sonátových forem přinášející stále nové tonální i výrazové fráze. Ty pak musí podněcovat vždy nové impulzy. Bezmála čtyřiceti minutové dílo vyslechli posluchači se zatajeným dechem. To dokazuje, že artikulační i agogické proměny interpretů do něj vnesly množství takových podnětů, které vytvářely působivé poslechové celky. Myslím si však, že základ pro úspěch celého díla vytvořila kreativita v realizaci věty první. Tam je totiž nejvíce rizika v tom, že její monotematismus se stane poněkud neplodný.

Koncert Bennewitzova kvarteta však naplněním programu zdaleka neskončil. Bouřlivě aplaudující publikum si vyžádalo další tři přídavky. Kvartetisté prodloužili svoji působnost na pódiu o další půlhodinu, když zahráli mimo jiné rozsáhlé ukázky z Dvořákovy kvartetní tvorby. První sezóna komorní řady koncertů v žižkovském Atriu byla natolik úspěšná, že se organizátoři rozhodli v ní pokračovat. Z dramaturgického plánu na následující období vyplývá, že abonentní cyklus opět připraví publiku bohaté zážitky.

Komorní řada: Bennewitzovo kvarteto
11. dubna 2023, 19:30 hodin
Atrium na Žižkově, Praha

Program:
Joseph Haydn: Smyčcový kvartet G dur, op. 17, č. 5
Viktor Ullmann: Smyčcový kvartet č. 3
Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet C dur, op. 61

Účinkující:
Bennewitzovo kvarteto