Berlínská Věc Makropulos – triumf Evelyn Herlitzius!

Janáčkova opera o dlouhověkosti
Věc Makropulos je Janáčkova předposlední opera. Po dokončení Příhod lišky Bystroušky skladatel usilovně hledal látku k dalšímu opernímu zpracování. Zaujala ho Čapkova komedie Věc Makropulos, která měla světovou premiéru 21. listopadu roku 1922 v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze. Janáčka na ní fascinoval zejména ryze psychologický problém – co se stane v nitru člověka, když žije nadmíru dlouho, po několik století.

V předmluvě ke hře sám Karel Čapek uvádí: „Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý život za přiměřený a dosti dobrý, není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život, plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne.“

Téma dlouhověkosti zpracovávali ve svých dílech také Čapkovi současníci. Kritika Čapka obviňovala, že Věc Makropulos psal pod vlivem dramatické pentalogie George Bernarda Shawa Zpět k Methusalemovi, která vyšla tiskem v roce 1921. U Shawa je nadměrně dlouhý život vyšší lidskou formou bytí, v Čapkově hře se naopak pod pozlátkem stále prodlužovaného mládí skrývá jen únava a cynismus.

Janáček si byl vědom skutečnosti, že pokud bude chtít drama přetavit v operní libreto, bude ho muset přepracovat. Požádal Karla Čapka o svolení a po jeho kladné odezvě se pustil do práce. Opera vznikala od září roku 1923 do listopadu 1925. Za dva roky skladatel Čapkovu konverzační hru s typicky komediální strukturou přetavil v tragickou operu.

Věc Makropulos je tajuplný recept, formule umožňující třistaletý život. Obsahem děje je jednak životní příběh osoby, která jej použila, a jednak pátrání po tomto dokumentu i odkrytí předcházejících událostí, na nichž staví vlastní drama.

EM = Evelyn Herlitzius!
Každé uvedení Janáčkovy opery Věc Makropulos vyvolává určitou zvědavost nad obsazením hlavní ženské role Emilie Marty. Svým způsobem záporná postava, v níž během tři sta třicet sedm let dlouhého života postupně vyhasl cit a přeměnil se v pouhý cynismus, volá po obsazení pěvkyní, které by byla vlastní určitá zvláštní osobnostní přitažlivost a která by navíc dostála nárokům nesnadného Janáčkova pěveckého partu. V Německé opeře v Berlíně ji v únorové premiéře ztvárnila Evelyn Herlitzius. Ta na sebe v loňském roce strhla mediální pozornost svým pohotovým záskokem v roli Isoldy v nové inscenaci Wagnerova Tristana a Isoldy v Bayreuthu. Další její wagnerovské role poslední doby – Brünnhildu v tetralogii Prsten Nibelungův, Kundry v Parsifalovi a Otrudu v Lohengrinovi lze označit za interpretačně mimořádné, stejně tak její role straussovské – Barvířku v Ženě bez stínu a zejména Elektru.

Interpretaci všech těchto rolí je v jejím podání vlastní extrémní preciznost. A bez té by pěvkyně neobstála ani při ztvárnění Janáčkovy Emilie Marty. Nástrahy českého libreta, se kterými se (leckdy neúspěšně) potýkají téměř všechny zahraniční pěvkyně, zvládla Herlitzius s obdivuhodným nadhledem. Některé její drobné chyby ve výslovnosti lze možná přičíst na vrub nervozitě premiérového večera. Při vědomí, že se ale jednalo o pěvkynin osobní debut v této náročné roli, to byly vady jen zcela nepatrného charakteru. Drobná sopranistka disponuje obrovským hlasovým fondem, který může v této Janáčkově opeře nechat naplno rozeznít (až na několik drobných výjimek) víceméně pouze v samotném závěru opery. O to více se soustředí na výrazovou drobnokresbu, která jde absolutně ruku v ruce se zpívaným slovem. Její Emilia Marty je noblesní dáma středního věku, ze které místy až mrazí.

Z téměř obyčejné ženy se postupně stává vamp, která pronáší jednotlivé repliky doslova na dřeň, s exaltovanou naléhavostí. Její v závěru vyznané osobní zoufalství a místy až křečovitě sdělovaná lítost nad bezvýchodností tři sta let dlouhého života jsou až dech beroucí. Myslím si, že jsme v Berlíně zažili debut světového významu. Evelyn Herlitzius zařadila do svého repertoáru roli, která by mohla patřit k jejím nejlepším. Její výkon nelze popsat lépe, než slovy postavy Strojníka z druhého jednání samotné opery: „v člověku se všechno třese, když vona zpívá“. Její Emilia Marty je doslova elektrizující.

Rozporuplná režie Davida Hermanna
Mít k dispozici takovou pěvkyni, navíc výbornou herečku, je pokaždé výhoda. Pro dílo typu Věc Makropulos je to ke všemu nutnost. Úspěch této opery vždy stojí a padá právě na představitelce hlavní ženské role, ať již je režijní pojetí jakékoli. Janáčkův existenciální operní příběh plný tajemství představuje pro inscenátory velkou výzvu. Režisér David Hermann ho měl ambici převyprávět jako jakousi částečnou retrospektivu života hlavní hrdinky, čímž mu ubral na působivosti. Při předehře vidíme na forbíně Emilii Marty oblečenou v rudofialovém županu, za níž se na bílé revuální oponě promítá změť čísel a slov, ze kterých postupně vykrystalizují iniciály EM a rovnítko se slovem „me“. Jakási předzvěst toho, že vše začínající na E a M jsem „já“.

Po této krátké expozici se ještě v průběhu předehry ocitáme v kanceláři advokáta Dr. Kolenatého, v jakémsi příjímacím salónu, který je zhruba ve třetině rozdělen na dvě části. Ta pravá „nablýskaná“ odkazuje k současnosti a ta druhá „oprýskaná“ je zrcadlem minulosti. Minulosti kolem roku 1827, tedy doby, ve které začal proces Gregor contra Prus. Zde hlavní hrdinka nalézá svého malého syna Ferdiho Gregora, který se před ní v epileptickém záchvatu snaží schovat pod stůl a následně uteče. Do kanceláře přichází solicitátor Vítek i jeho předchůdce v kostýmu odkazujícím k době cirka před sto lety, který na Vítkova slova otevírá pusu a zrcadlově dělá vše jako on. Po příchodu Alberta Gregora přichází zrcadlově i jeho předek, který při Gregorových slovech „Však se zastřelil!“ namíří ke spánku revolver a zastřelí se. To, že Gregor zpívá o svém otci a nikoliv o pradědečkovi, režisér neřeší. Tento zrcadlový princip přestane vzápětí fungovat úplně a režisér na něj raději rezignuje. Jen v případě vyprávění Emilie Marty o zpěvačce dvorní opery Ellian MacGregor, která měla s Ferdinandem Prusem malého Ferdiho Gregora se v pravé části jeviště objeví tři jejich postavy, které vytvářejí iluzi rodinné idyly. Do tohoto prostoru odkazujícího k minulosti vstupuje pouze Emilia Marty a částečně i nechápající Albert Gregor, ostatní postavy zůstávají v průběhu celého prvního jednání v části jeviště představující současnost.

V druhém jednání, které se podle libreta odehrává na jevišti velkého divadla po představení, jsou historické i současné stoly a židle z prvního jednání nahrazeny pěti masivními koženými křesly pro postavy Gregora, Kolenatého, Pruse, Vítka a Janka. Po všech mužích se postupně začne lačně sápat solicitátorova dcera Kristina. Usměrní ji Strojník s poklízečkou, které režisér vidí jako dva bodyguardy v bílých fracích, kteří Emilii Marty chrání před dotěrným okolím. Místo zbraně ale mají prachovku na tyči. Slabomyslného starce Hauka-Šendorfa, který v Emilii Marty po padesáti letech pozná svou někdejší lásku, španělskou cikánku Eugenii, představuje režisér jako Harlekýna z Komedie dell´arte. Postavu, která se směje a pláče zároveň, která ovšem ale jen míčkem na provázku hystericky ohrožuje všechny okolo sebe. Poté, co Emilia prozradí další podrobnosti o Josefu Prusovi i o jeho záhadné milence Elianě, se na jevišti objevuje pět Emiliiných dvojnic v bílých korzetech.

Ve třetím jednání, které by se podle libreta mělo odehrávat v hotelovém pokoji, se částečně mění, respektive zmenšuje scénický prostor. Na jevišti je schodiště s bílou oponou a lehátka pro pět Emiliiných dvojnic z minulosti. Po scéně s komornou, která společně s Poklízečkou a Strojníkem spolutvoří (také v bílém fraku) jakousi stafáž Emiliiných sluhů, přečkáme ještě druhý křečovitý vstup Hauka-Šendorfa a operní příběh konečně spěje k rozuzlení. Emilia Marty odhalí svoji minulost. Její dvojnice obléknou šaty odkazující k jednotlivým etapám jejího života – vidíme tedy Elinu Makropulos, Ellian MacGregor, Elsu Müller, Ekatěrinu Myškinu a Eugenii Montez – ulehnou na lehátka a začnou se svíjet v epileptickém záchvatu. Každá pak sní Věc Makropulos – onen inkriminovaný list, recept na dlouhověkost. Nad Emílií se poté otevře bílá opona, na kterou byly jako při předehře promítány iniciály EM, a za ní je zmenšená scénografie prvního jednání. Na ženu tam čeká její jediná opravdová životní láska – Josef Ferdinand Prus. Inscenace vzbuzuje otazníky a režisér pomíjí i řadu detailů. V prvním jednání například Albert Gregor telefonuje Kolenatého konkurentovi doktoru Abelesovi, ale režisér si vystačí s tím, že to Gregor jen tak mimochodem pronese. Komorná by měla ve třetím jednání Emilii česat, zpívá se dokonce i o vytrhaných vlasech, ale nikdo nikoho nečeše a Emilie to jen tak okolo sebe bezděčně vykřikuje. Na konci opery se zpívá, jak Emilie pije whisky, přitom ze scény vůbec neodejde. A podobných nelogičností by se našlo více. Trochu to působilo, jako by některé repliky režisérovi překážely, nebo je nečetl, případně nechtěl číst a spoléhal na to, že divák v explozi slov některé z nich na titulcích ani nepřečte, a nestihne se tak zorientovat.

Pěvecké obsazení s českým a slovenským zastoupením
Hlavní devizou nového nastudování Věci Makropulos na scéně Německé opery v Berlíně je pěvecké obsazení. Vedle zářící Evelyn Herlitzius se objevili také dva pěvci z České a Slovenské republiky. Jako Albert Gregor se představil tenorista Ladislav Elgr, který v současné době působí pouze na zahraničních operních scénách. Jeho Gregor je svědomitě odhodlaný konečně vyhrát rodinný proces, ale je také váhavý, svým způsobem něžný i zranitelný. V roli solicitátorovy dcery Kristiny vystoupila slovenská pěvkyně Jana Kurucová, která je již několik let stálou členkou berlínské Německé opery. Ve všech svých výstupech opanovala jeviště svým krásně zabarveným, vřelým mezzosopránem. Po představitelské stránce byla Kristinou jemně smyslnou, ambiciózní, ale přitom velmi sympatickou. V roli advokáta Dr. Kolenatého se představil charismatický americký basbarytonista Seth Carico, který překvapil nádherně sytým hlasem a zejména brilantní češtinou, kterou by mu mohli leckteří čeští pěvci závidět. V roli Hauka-Šendorfa nahradil původně avizovaného Heinze Zednika po vokální stránce spolehlivý americký tenorista Robert Gambill. Představitelsky možná až moc odměřeným, ale po hlasové stránce suverénním Baronem Prusem byl australský basbarytonista Derek Welton. V rolích Vítka a Janka podali spolehlivé výkony tenoristé Paul Kaufmann a Gideon Poppe.

Orchestr berlínské Německé opery vedl její hudební ředitel Donald Runnicles v místy snad až příliš hektických tempech. Bez výraznějších dynamických odstínů i bez potřebných drobných zastavení v návaznosti na text, kterými by bylo možné akcentovat některá klíčová místa Janáčkova operního příběhu. Hudební nastudování se tak s dílem místy míjelo, při premiérovém večeru navíc překvapilo i několik drobných technických lapsů v jednotlivých nástrojových sekcích.

Hodnocení autora recenze: 75%

Leoš Janáček:
Die Sache Makropulos
(Věc Makropulos)
Dirigent: Donald Runnicles
Režie: David Hermann
Scéna, kostýmy: Christof Hetzer
Světla: Ulrich Niepel
Videoprojekce: Martin Eidenberger
Sbormistr: William Spaulding
Dramaturgie: Anne Oppermann, Yvonne Gebauer
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 19. února 2016 Deutsche Oper Berlin

Emilia Marty – Evelyn Herlitzius
Albert Gregor – Ladislav Elgr
Dr. Kolenaty – Seth Carico
Vitek – Paul Kaufmann
Krista – Jana Kurucová
Jaroslav Prus – Derek Welton
Janek – Gideon Poppe
Hauk-Sendorf – Robert Gambill
Ein Theatermaschinist – Andrew Harris
Eine Aufräumefrau – Rebecca Raffell
Kammerzofe – Adriana Ferfezka

www.deutscheoperberlin.de