Berlínská Věc Makropulos – triumf Evelyn Herlitzius!

  1. 1
  2. 2

Po této krátké expozici se ještě v průběhu předehry ocitáme v kanceláři advokáta Dr. Kolenatého, v jakémsi příjímacím salónu, který je zhruba ve třetině rozdělen na dvě části. Ta pravá „nablýskaná“ odkazuje k současnosti a ta druhá „oprýskaná“ je zrcadlem minulosti. Minulosti kolem roku 1827, tedy doby, ve které začal proces Gregor contra Prus. Zde hlavní hrdinka nalézá svého malého syna Ferdiho Gregora, který se před ní v epileptickém záchvatu snaží schovat pod stůl a následně uteče. Do kanceláře přichází solicitátor Vítek i jeho předchůdce v kostýmu odkazujícím k době cirka před sto lety, který na Vítkova slova otevírá pusu a zrcadlově dělá vše jako on. Po příchodu Alberta Gregora přichází zrcadlově i jeho předek, který při Gregorových slovech „Však se zastřelil!“ namíří ke spánku revolver a zastřelí se. To, že Gregor zpívá o svém otci a nikoliv o pradědečkovi, režisér neřeší. Tento zrcadlový princip přestane vzápětí fungovat úplně a režisér na něj raději rezignuje. Jen v případě vyprávění Emilie Marty o zpěvačce dvorní opery Ellian MacGregor, která měla s Ferdinandem Prusem malého Ferdiho Gregora se v pravé části jeviště objeví tři jejich postavy, které vytvářejí iluzi rodinné idyly. Do tohoto prostoru odkazujícího k minulosti vstupuje pouze Emilia Marty a částečně i nechápající Albert Gregor, ostatní postavy zůstávají v průběhu celého prvního jednání v části jeviště představující současnost.

V druhém jednání, které se podle libreta odehrává na jevišti velkého divadla po představení, jsou historické i současné stoly a židle z prvního jednání nahrazeny pěti masivními koženými křesly pro postavy Gregora, Kolenatého, Pruse, Vítka a Janka. Po všech mužích se postupně začne lačně sápat solicitátorova dcera Kristina. Usměrní ji Strojník s poklízečkou, které režisér vidí jako dva bodyguardy v bílých fracích, kteří Emilii Marty chrání před dotěrným okolím. Místo zbraně ale mají prachovku na tyči. Slabomyslného starce Hauka-Šendorfa, který v Emilii Marty po padesáti letech pozná svou někdejší lásku, španělskou cikánku Eugenii, představuje režisér jako Harlekýna z Komedie dell´arte. Postavu, která se směje a pláče zároveň, která ovšem ale jen míčkem na provázku hystericky ohrožuje všechny okolo sebe. Poté, co Emilia prozradí další podrobnosti o Josefu Prusovi i o jeho záhadné milence Elianě, se na jevišti objevuje pět Emiliiných dvojnic v bílých korzetech.

Ve třetím jednání, které by se podle libreta mělo odehrávat v hotelovém pokoji, se částečně mění, respektive zmenšuje scénický prostor. Na jevišti je schodiště s bílou oponou a lehátka pro pět Emiliiných dvojnic z minulosti. Po scéně s komornou, která společně s Poklízečkou a Strojníkem spolutvoří (také v bílém fraku) jakousi stafáž Emiliiných sluhů, přečkáme ještě druhý křečovitý vstup Hauka-Šendorfa a operní příběh konečně spěje k rozuzlení. Emilia Marty odhalí svoji minulost. Její dvojnice obléknou šaty odkazující k jednotlivým etapám jejího života – vidíme tedy Elinu Makropulos, Ellian MacGregor, Elsu Müller, Ekatěrinu Myškinu a Eugenii Montez – ulehnou na lehátka a začnou se svíjet v epileptickém záchvatu. Každá pak sní Věc Makropulos – onen inkriminovaný list, recept na dlouhověkost. Nad Emílií se poté otevře bílá opona, na kterou byly jako při předehře promítány iniciály EM, a za ní je zmenšená scénografie prvního jednání. Na ženu tam čeká její jediná opravdová životní láska – Josef Ferdinand Prus. Inscenace vzbuzuje otazníky a režisér pomíjí i řadu detailů. V prvním jednání například Albert Gregor telefonuje Kolenatého konkurentovi doktoru Abelesovi, ale režisér si vystačí s tím, že to Gregor jen tak mimochodem pronese. Komorná by měla ve třetím jednání Emilii česat, zpívá se dokonce i o vytrhaných vlasech, ale nikdo nikoho nečeše a Emilie to jen tak okolo sebe bezděčně vykřikuje. Na konci opery se zpívá, jak Emilie pije whisky, přitom ze scény vůbec neodejde. A podobných nelogičností by se našlo více. Trochu to působilo, jako by některé repliky režisérovi překážely, nebo je nečetl, případně nechtěl číst a spoléhal na to, že divák v explozi slov některé z nich na titulcích ani nepřečte, a nestihne se tak zorientovat.

Pěvecké obsazení s českým a slovenským zastoupením
Hlavní devizou nového nastudování Věci Makropulos na scéně Německé opery v Berlíně je pěvecké obsazení. Vedle zářící Evelyn Herlitzius se objevili také dva pěvci z České a Slovenské republiky. Jako Albert Gregor se představil tenorista Ladislav Elgr, který v současné době působí pouze na zahraničních operních scénách. Jeho Gregor je svědomitě odhodlaný konečně vyhrát rodinný proces, ale je také váhavý, svým způsobem něžný i zranitelný. V roli solicitátorovy dcery Kristiny vystoupila slovenská pěvkyně Jana Kurucová, která je již několik let stálou členkou berlínské Německé opery. Ve všech svých výstupech opanovala jeviště svým krásně zabarveným, vřelým mezzosopránem. Po představitelské stránce byla Kristinou jemně smyslnou, ambiciózní, ale přitom velmi sympatickou. V roli advokáta Dr. Kolenatého se představil charismatický americký basbarytonista Seth Carico, který překvapil nádherně sytým hlasem a zejména brilantní češtinou, kterou by mu mohli leckteří čeští pěvci závidět. V roli Hauka-Šendorfa nahradil původně avizovaného Heinze Zednika po vokální stránce spolehlivý americký tenorista Robert Gambill. Představitelsky možná až moc odměřeným, ale po hlasové stránce suverénním Baronem Prusem byl australský basbarytonista Derek Welton. V rolích Vítka a Janka podali spolehlivé výkony tenoristé Paul Kaufmann a Gideon Poppe.

Orchestr berlínské Německé opery vedl její hudební ředitel Donald Runnicles v místy snad až příliš hektických tempech. Bez výraznějších dynamických odstínů i bez potřebných drobných zastavení v návaznosti na text, kterými by bylo možné akcentovat některá klíčová místa Janáčkova operního příběhu. Hudební nastudování se tak s dílem místy míjelo, při premiérovém večeru navíc překvapilo i několik drobných technických lapsů v jednotlivých nástrojových sekcích.

 

Hodnocení autora recenze: 75%

Leoš Janáček:
Die Sache Makropulos
(Věc Makropulos)
Dirigent: Donald Runnicles
Režie: David Hermann
Scéna, kostýmy: Christof Hetzer
Světla: Ulrich Niepel
Videoprojekce: Martin Eidenberger
Sbormistr: William Spaulding
Dramaturgie: Anne Oppermann, Yvonne Gebauer
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 19. února 2016 Deutsche Oper Berlin

Emilia Marty – Evelyn Herlitzius
Albert Gregor – Ladislav Elgr
Dr. Kolenaty – Seth Carico
Vitek – Paul Kaufmann
Krista – Jana Kurucová
Jaroslav Prus – Derek Welton
Janek – Gideon Poppe
Hauk-Sendorf – Robert Gambill
Ein Theatermaschinist – Andrew Harris
Eine Aufräumefrau – Rebecca Raffell
Kammerzofe – Adriana Ferfezka

www.deutscheoperberlin.de

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Die Sache Makropulos (Deutsche Oper Berlin)

[Celkem: 9    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
orlovsky

V apríli bude spievať Dr. Kolenatého Gustáv Beláček.

fidelio

Viděl jsem reprízu dne 28.2. a mohu ve většině názorů souhlasit s recenzentem. Evelyn Hertlitzius je úchvatná zpívající tragédka, které člověk věří každé slovo a gesto na jevišti. Roli E.M. studovala několik let, po jazykové stránce se připravovala s jednou bývalou českou operní pěvkyní, jak mi sama po představení prozradila. Z pěvců mě dále jednoznačně zaujal charismatický americký basista Seth Carico s neuvěřitelně dobrou češtinou a dobře zpívající a vypadající Ladislav Elgr. Za ostudu představení považuji vystoupení německé altistky Rebeccy RAFFELL, jejíž odpuzující zjev a zpěv, který spíše připomíná counter-tenora se zbytky hlasu rozhodně dojem z dobrého pěveckého obsazení večera… Číst vice »