Berlínští filharmonikové hráli Asraela strašně rádi

Ivan Medek hovoří s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (150)

V rozhovoru, který vedli Karel Ančerl a Ivan Medek v Československém rozhlase v roce 1967, se otevřelo pozoruhodné téma. Jak to vlastně v šedesátých letech dvacátého století bylo s přijímáním české hudby ve světě? Proč měla úspěch a které že české hudbě se vlastně dařilo nejvíc? (A jak je to po padesáti letech?)

Když Karel Ančerl odpovídal, zamýšlel se hlavně nad tím, proč někteří velcí a milovaní čeští skladatelé – typicky Vítězslav Novák a Josef Suk – nemají takový mezinárodní úspěch jako třeba Janáček.

„V první řadě Suk vychází z Dvořáka. Víte, že Dvořák je v celém světě skladatelem obdivovaným a milovaným a vše, co v kterémkoliv jiném skladateli zazní jako vliv Dvořákův, považují cizinci za neoriginální. Myslím, že nám se děje zrovna tak. Když už jsem mluvil o Debussym: kdybychom srovnali náš poměr k němu a ke skladateli, kterého Francouzi nesmírně milují, to jest k Faurému, asi bychom řekli: ‚Prosím vás, co ti Francouzi vlastně na tom Faurém mají? Vždyť my v tom nic nového neslyšíme. My v tom neslyšíme v první řadě nic francouzského, ani nic zábavného, ani napínavého.‘ Je to prostě muzika, která – řekl bych – nás nudí. (…) To je v kostce to, proč myslím, že z české hudby jsou v zahraničí nejvíce milováni ti skladatelé, kteří skutečně přinesli tu nejčeštější a nejnárodnější hudbu v nové podobě, v nové formě a s novými výrazovými prostředky.“
***

IVAN MEDEK:
To je jistě pravda. Ovšem přesto bych byl nerad, aby to vyznělo jako nějaká nespravedlnost vůči Novákovi a Sukovi. Myslím si, a snad nejsem sám, že jak Novák, tak Suk přinesli do naší, ale také do světové muziky opravdu něco nového. Ovšem to nové, co přinesli, je opravdu snad postřehnutelnější pro našeho posluchače a našeho muzikanta, který je s jejich hudbou důvěrněji seznámen, navazuje mu přímo na velkou tradici dvořákovskou a kromě toho má i historicky blízko k jejich způsobu vyjadřování. Konkrétně třeba u Nováka ve vztahu ke Slovensku, ke Slovácku. U Suka zase ve vztahu ke specifické obsahovosti, která roste z celé atmosféry a mentality let před první světovou válkou.

Josef Suk (zdroj cs.wikipedia.org)

Na druhé straně myslím, že by nebylo správné říkat, že to je jenom otázka konkrétního novátorství. Nesmíme zapomínat, že třeba Janáček není v technické faktuře svých skladeb – to znamená v melodice, v rytmice a zejména v harmonii – vlastně žádným novátorem. Ovšem způsob, jakým k sobě myšlenky řadí, útržkovitost, naprostá originalita těch nápadů a zejména staveb jednotlivých jeho skladeb, je tak nápadná a frapantní, že doslova bije do uší posluchače, který se s tou skladbou setkává poprvé. A to vlastně Janáčkovi zaručuje hned napoprvé veliký ohlas a zájem posluchačů. Proti tomu takovým Novákem nebo Sukem je zapotřebí doslova se prokousat.

Přesto si myslím, že jsme trošku něco zameškali. I když například Talich hrál Asraela ve Vídni už v roce 1922 a s velkým úspěchem. Ale pořád bychom se snad o to měli pokoušet znovu. Ostatně děje se to, to víme oba velmi dobře. Vy jste třeba hrál Asraela v Berlínské i Mnichovské filharmonii, a to v nedávné době. Jaká byla reakce obecenstva a muzikantů?

KAREL ANČERL:
Reakce byla velmi různá. Totiž reakce orchestru, publika a kritiky. Já jsem dělal Asraela v minulé sezoně s Berlínskou filharmonií a hned několik měsíců nato s Mnichovskou, jak jste správně říkal. Já mám Asraela strašně rád už proto, že přímo se Sukem jsem ho ještě měl příležitost studovat. A mám k této skladbě vůbec svůj osobní vřelý vztah. Strašně mě mrzí, že se toto dílo nestalo světovým dílem, jako je třeba Janáčkova Sinfonietta anebo jiné velké moderní skladby symfonické.

Karel Ančerl (foto archiv)

Tak reakce… Začal jsem zkoušet s Berlíňáky. To je vynikající orchestr, výborní čtenáři. To znamená, že se dá velmi rychle pracovat. Velmi inteligentní orchestr, kterému jsem vysvětlil, oč jde. Snažil jsem se jim přiblížit substanci, obsah toho díla. Orchestr to velmi rychle pochopil a po několika technických zkouškách – protože Asrael je na hraní velice obtížný, jsou tam pasáže hlavně ve smyčcových nástrojích, které se musí velmi dlouho a pořádně nacvičit – jsem mohl přejít na hudební substanci díla. Musím zcela otevřeně říct, že orchestr byl dílem nadšen. A hráli ho strašně rádi.

Samozřejmě jsem byl zvědav na reakci obecenstva a kritiky. Reakce posluchačů byla poměrně velmi dobrá v Berlíně, kde po skončení Asraela prostě lidi ani nedutali a dlouho netleskali, než se z toho zážitku vzpamatovali. Ovšem kritika byla z devadesáti devíti procent negativní. Vytýkala Asraelovi brucknerovské délky, což mě nesmírně rozčílilo. Protože jestli povolují Brucknerovi šedesáti i sedmdesátiminutové symfonie, které nejsou vždycky nabity tolika nápady a tak intenzivně prožitou hudbou, jako je tomu právě u Asraela, tak tam prostě tuto délku snášejí, kdežto Sukovi ji vytýkali. To mě nesmírně urazilo a velmi jsem se na ně zlobil. Vytýkali ovšem taky jakousi nečasovost. Ta výtka nečasovosti není spravedlivá. Přišli jsme prostě s propagací Suka a Nováka trochu pozdě.

IVAN MEDEK:
Možná, že teď – s takovou celkovou světovou tendencí, směřující k lepšímu pochopení období konce minulého století a prvních let tohoto století, takový ten světový obdiv k době secese – přijde i porozumění pro tyto autory, kteří jsou neobyčejně komplikovaní vnitřně, svojí fakturou. Jak jste správně říkal, orchestr, který se s dílem dobře seznámí, mu může spíše rozumět, než kritik, který ho slyší jenom jednou a zůstane v něm jakýsi dojem obrovského dění plného záhadného obsahu, kterému on nerozumí a zřejmě se ani moc nesnaží rozumět.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Reklama

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na