Bernstein. Takřka nad ničím se nemusí zastavovat.

Texty Ivana Medka (22) 

Vracíme se k textům Ivana Medka o hudbě psaným v šedesátých letech. Najdeme mezi nimi mnoho portrétů dirigentských osobností: Karajana, Klemperera, Stokowského a další. Patrně v roce 1968 vznikl text o Leonardu Bernsteinovi, avizuje se v něm totiž jeho odchod z čela Newyorské filharmonie v roce 1969. Text je psaný pro Divadlo hudby v Ostravě a je v něm mnoho skvělých postřehů, velké uznání, ale i vědomí určité Bernsteinovy rozpornosti: „Má za sebou spoustu práce. Vlastní uměleckou budoucnost má však pravděpodobně teprve před sebou. Jaká bude? Málokdo má větší předpoklady k stálému růstu. A přesto je v tomto tak nadaném člověku něco rozporného. Takřka nad ničím se nemusí zastavovat. Dokáže nastudovat v New Yorku Janáčkovu Glagolskou mši s obrovským úspěchem třikrát. Dokáže dojet do Vídně a nastudovat pro státní operu Verdiho Falstaffa jako suverénní operní dirigent. Dokáže udělat a výlučně na své osobě postavit televizní seriál. Stále překvapuje a vždy má úspěch.“ Nebude ale – ptá se Medek před téměř padesáti lety – přemíra Bernsteinových vlastních záviděníhodných schopností překážet na jeho další cestě?

Leonard Bernstein
Kdybychom v těchto dnech u nás položili lidem, kteří nikdy v životě nebyli na žádném koncertě, otázku, kterého znají dirigenta, odpověděli by pravděpodobně, že toho sympatického Američana z televize, co vykládá o hudbě, hraje na klavír a diriguje takový velký orchestr. Možná, že by si i vzpomněli na jméno – Leonard Bernstein. A kdybychom se stejně tak zeptali zkušenějších koncertních a ovšem také televizních posluchačů a diváků, který dirigent je řekněme nejhezčí – pokud se tak vůbec můžeme ptát – odpověděla by asi většina opět Bernstein. A kdybychom se zeptali mladých lidí, kteří tvrdí, že je takzvaná vážná hudba nudí, co je to podle jejich soudu musical – odpověděli by West Side Story a možná že by si třeba ani nevzpomněli na jméno autora – zase Leonard Bernstein. A tak bychom mohli pokračovat. – V televizi tvrdí: „Jim se to dělá, když mají Bernsteina!“, pedagogové říkají, kdyby tak u nás byl nějaký Bernstein, dirigenti si potají myslí: kdybych uměl tak mluvit a vypadal alespoň trochu podobně… Ale nemá smysl pokračovat, ostatně není to všechno tak jednoduché a není dobře zapomínat, že ani v Americe Leonard Bernstein už nepokračuje ve svých televizních filmech pro mladé posluchače, že se vzdává místa v Newyorské filharmonii, že patří sice k nejznámějším, ale nikoliv k nejsympatičtějším osobnostem amerického hudebního života, že mu lidé závidí úspěch, peníze, popularitu, zjev, talent, paměť, průbojnost atd. Je zkrátka dobře vidět také rub života slavného člověka, kterého jsme u nás v Praze poznali poprvé v roce 1946, když mu bylo 28 let.Bylo to na prvním poválečném mezinárodním hudebním festivalu, který tehdy pořádala samostatně Česká filharmonie a nazvala jej Pražské jaro jako připomínku předválečných a válečných hudebních májů, festivalů, které zahájil Talich už před dávnými lety. Byl první rok po válce, hrála se samozřejmě hlavně česká hudba, ale vlastní páteří festivalu byly čtyři večery ruské, anglické, francouzské a americké hudby. Výběr umělců byl ponechán jednotlivým státům. Američané oznámili, že přijedou dva sólisté – houslistka Carolle Glennová, klavírista Eugene List a dirigent Leonard Bernstein. Neznali jsme u nás ani jedno z těchto jmen. Americké vyslanectví – podobně jako ostatní zastupitelské úřady – uspořádalo ještě před prvním koncertem seznamovací setkání hudebních kritiků s umělci. V krásném odpoledni seděl v proutěném křesle suverénní mladý muž, který s vynikajícím hereckým, napodobitelským talentem karikoval svůj dojem z operního představení v Národním divadle. Budil dojem herce, novináře, sportovce, jen ne umělce. Pak začal zkoušet s Českou filharmonií. Stejně suverénní, trochu ironický, znal všechno zpaměti. Na pořadu prvního koncertu byla mimo jiné Gershwinova Rhapsody in Blue. Pianista Eugene List nepřijel na první zkoušku. Letecké spojení nefungovalo. Nepřijel ani na druhou zkoušku již den před koncertem. Na generálce v den koncertu byla Rhapsody zařazena proto na poslední místo, aby byl získán čas. List ani tehdy nepřijel. Dům umělců, kde se tehdy poprvé festival konal, byl i při zkoušce naplněn. Všichni čekali změnu programu. Mladý muž si však od dirigentského pultu poručil přistavit klavír před orchestr a prohlásil, že bude na zkoušce hrát klavírní part sám. Většina členů orchestru i posluchačů to považovala za vtip nebo drzost. Bernstein si však sedl ke klavíru, hrál a dirigoval současně. Důležité však je, že hrál skvěle. S plným pochopením stylu díla, jeho jazzového charakteru i zvukové barvitosti. Odpoledne sólista dorazil do Prahy, večer hrál. Dobře a poctivě – i když bez zkoušky, ale bez temperamentu a živelnosti Bernsteina. Bernstein se v Praze uvedl poprvé jako málokdo. Byl ihned pozván na druhý festival v roce 1947. Tam už neimprovizoval u klavíru, ale přijel s připraveným klavírním koncertem. Hrál a dirigoval současně Ravelův koncert G dur. Jak? Za chvíli ho uslyšíme. Ale ještě než se seznámíme s prvními muzikantskými kroky tohoto zajímavého muže, zopakujme si (protože většina z nás to beztak už zná) jeho nejznámější skladbu, která založila jeho světovou popularitu jako skladatele a zajistila mu bezstarostný život bohatého člověka: West Side Story – novodobá historie Romea a Julie z ulic New Yorku, skvěle viděné a slyšené velkoměsto, charaktery postav, atmosféra prostředí – a to všechno v brilantním zvuku, s nevšední invencí, která je schopna udělat onen tak důležitý krok směrem k posluchači, aniž by mu podlézala a posluhovala. Ideální populární hudba – perfektní, vzorový musical. A navíc v autentickém provedení s autorem u dirigentského pultu skvělých Newyorských filharmoniků. (Hudba: West Side Story)

Leonard Bernstein se narodil 25. srpna 1918 v městě Lawrence ve státě Massachusetts. U člověka tak eminentního hudebního talentu je snad zbytečné připomínat, že se hudbou zabýval od dětských let. Snad jen poznámku: jeho mimořádná paměť není jen hudební. Bernstein má vynikající přizpůsobivou inteligenci, která mu umožňuje velmi lehce se zmocňovat oblastí a problémů, se kterými se jiný typ vyrovnává mnohem obtížněji a pomaleji. Studoval na Harvardské univerzitě a na Curtis Institute of Music ve Philadelphii. Vzbudil pozornost skvělého dirigenta a organizátora Sergeje Kusevického, který jej pozval v roce 1941 jako svého asistenta na letní interpretační dirigentský kurs do Tanglewoodu, kde vystupuje Boston Symphony Orchestra a kde členové tohoto souboru v čele s Kusevickým vyučovali. Odtamtud odešel Bernstein již jako asistent Kusevického do Boston Symphony. Po ročním pobytu jej poslal Artur Rodziński jako asistenta do Newyorské filharmonie na sezonu 1943–1944. V roce 1943 onemocněl před jedním ze svých koncertů Bruno Walter. Bernstein zaskočil, jeho improvizovaný výkon byl kritikou i orchestrem označen za suverénní a mladý muž se stal senzací New Yorku. Bylo mu 25 let a byl jedním z prvních rodilých amerických dirigentů. Navíc měl za sebou již i skladatelské zkušenosti. Napsal tehdy své dva balety Fancy Free a On the Town a pracoval na symfonii na žalmový text Jeremiáš – kterou mimochodem provedl také v roce 1947 v Praze. Bylo nutno s ním trvale počítat. Ujal se ho dál, jako celé řady lidí, Leopold Stokowski, který mu předal v roce 1945 řízení New York City Symphony Orchestra. Pak už řídil Leonard Bernstein pohostinsky řadu významných amerických orchestrů, byl zván brzo po válce do Evropy, k představením do Metropolitní opery atd. Hledá své místo jako skladatel – našel je především v žánru musicalu – i jako klavírista. Po několika letech byl po smrti Dmitrije Mitropoulose jmenován šéfem Newyorské filharmonie. Nastoupil tedy na místo, kde kdysi stál Gustav Mahler, Arturo Toscanini, Bruno Walter a řada dalších. Nebál se experimentovat a nebál se popularizovat. Dovedl však vždycky najít správný vztah k posluchačům, ve kterých vždy viděl vlastně spolupracovníky a ne jen návštěvníky. Jeho repertoár je neobvykle široký, i když v něm hlavní místo zaujímají novější díla, ve kterých se může uplatnit jeho dirigentská brilance. I svůj klavíristický repertoár si vybírá z tohoto hlediska. Ravelův Klavírní koncert G dur patří například k nejobtížnějším skladbám tohoto druhu. Klavírní part je plný choulostivých záludností vyžadujících brilantní techniku a navíc nesmírně obtížný pro orchestr, takže jeho provedení s vynikajícím klavíristou a brilantním dirigentem u pultu je vždy očekáváno s napětím, jak to dohromady dopadne. Jen málokdo si dovede představit spojení úkolu klavíristy a dirigenta u této skladby. Leonard Bernstein se o to pokusil. Výsledek posuďte sami. Ravelův klavírní koncert hraje a diriguje Leonard Bernstein s Newyorskou filharmonií – podle názoru odborníků výtečně. (Hudba: Ravelův Klavírní koncert G dur)Podíváme-li se na životní dráhy světových dirigentů, vidíme, že vrcholných výkonů dosahovali vlastně většinou v 50 letech. Leonardu Bernsteinovi je teprve 49. Má za sebou spoustu práce. Vlastní uměleckou budoucnost má však pravděpodobně teprve před sebou. Jaká bude? Málokdo má větší předpoklady k stálému růstu. A přesto je v tomto tak nadaném člověku něco rozporného. Takřka nad ničím se nemusí zastavovat. Dokáže nastudovat v New Yorku Janáčkovu Glagolskou mši s obrovským úspěchem třikrát. Dokáže dojet do Vídně a nastudovat pro státní operu Verdiho Falstaffa jako suverénní operní dirigent. Dokáže udělat a výlučně na své osobě postavit televizní seriál. Stále překvapuje a vždy má úspěch. I v maličkostech. Seznámil se například v roce 1947 v Praze v jedné společnosti po koncertě s řadou českých muzikantů. Seděl tehdy u klavíru a hrál zpaměti na požádání ukázky z celé světové hudební literatury. Vyhrál všechny hádanky z oblasti komorní, symfonické i operní tvorby a všechno dovedl na místě zahrát, mezi tím mu byli představováni stále noví lidé, vyprávěl anekdoty a stále improvizoval jazz. Několik českých hudebníků se chtělo přesvědčit o jeho schopnosti pamatovat si cokoliv, co slyší, a pokoušeli se učit jej některé české věty. Po takřka dvaceti letech, kdy zde Bernstein nebyl, přijela v roce 1966 poprvé do Ameriky Česká filharmonie. Ještě před prvním koncertem v New Yorku se šel Karel Ančerl podívat do Carnegie Hall, kde řídil Bernstein Newyorskou filharmonii. Nechtěl vyrušovat o přestávce a nebyl si jist, zda jej Bernstein pozná. Po koncertě zaklepal na dveře dirigentského pokoje. Leonard Bernstein s ručníkem kolem krku se otočil a zvolal: „Karel Ančerl – tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet stříbrných střech.“

Tento dirigent má dnes před sebou volný život umělce, který nechce být vázán žádným trvalým místem. Proto pravděpodobně odejde trvale z místa šéfa Newyorské filharmonie, bude řídit pohostinsky po celém světě, bude nahrávat desky, komponovat nové skladby. Nebude-li mu přemíra jeho vlastních, záviděníhodných schopností překážet, naučí-li se přemýšlet a hledat ve zdánlivě prostých skladbách jejich skutečnou hloubku a opravdovost, bude jim určitě jednoho dne rozumět tak, jako je schopen rozumět barvitému světu brilantních partitur z rodu Musorgského – Ravelových Kartinek, které jsme pro jejich skvělý zvuk a výtečnou charakteristiku jednotlivých částí vybrali na závěr našeho dnešního pořadu. (Hudba: Musorgskij/Ravel – Obrázky z výstavy)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv/Arnold Newman