Bernstein. Takřka nad ničím se nemusí zastavovat.

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (22) 

Vracíme se k textům Ivana Medka o hudbě psaným v šedesátých letech. Najdeme mezi nimi mnoho portrétů dirigentských osobností: Karajana, Klemperera, Stokowského a další. Patrně v roce 1968 vznikl text o Leonardu Bernsteinovi, avizuje se v něm totiž jeho odchod z čela Newyorské filharmonie v roce 1969. Text je psaný pro Divadlo hudby v Ostravě a je v něm mnoho skvělých postřehů, velké uznání, ale i vědomí určité Bernsteinovy rozpornosti: „Má za sebou spoustu práce. Vlastní uměleckou budoucnost má však pravděpodobně teprve před sebou. Jaká bude? Málokdo má větší předpoklady k stálému růstu. A přesto je v tomto tak nadaném člověku něco rozporného. Takřka nad ničím se nemusí zastavovat. Dokáže nastudovat v New Yorku Janáčkovu Glagolskou mši s obrovským úspěchem třikrát. Dokáže dojet do Vídně a nastudovat pro státní operu Verdiho Falstaffa jako suverénní operní dirigent. Dokáže udělat a výlučně na své osobě postavit televizní seriál. Stále překvapuje a vždy má úspěch.“ Nebude ale – ptá se Medek před téměř padesáti lety – přemíra Bernsteinových vlastních záviděníhodných schopností překážet na jeho další cestě?

Leonard Bernstein
Kdybychom v těchto dnech u nás položili lidem, kteří nikdy v životě nebyli na žádném koncertě, otázku, kterého znají dirigenta, odpověděli by pravděpodobně, že toho sympatického Američana z televize, co vykládá o hudbě, hraje na klavír a diriguje takový velký orchestr. Možná, že by si i vzpomněli na jméno – Leonard Bernstein. A kdybychom se stejně tak zeptali zkušenějších koncertních a ovšem také televizních posluchačů a diváků, který dirigent je řekněme nejhezčí – pokud se tak vůbec můžeme ptát – odpověděla by asi většina opět Bernstein. A kdybychom se zeptali mladých lidí, kteří tvrdí, že je takzvaná vážná hudba nudí, co je to podle jejich soudu musical – odpověděli by West Side Story a možná že by si třeba ani nevzpomněli na jméno autora – zase Leonard Bernstein. A tak bychom mohli pokračovat. – V televizi tvrdí: „Jim se to dělá, když mají Bernsteina!“, pedagogové říkají, kdyby tak u nás byl nějaký Bernstein, dirigenti si potají myslí: kdybych uměl tak mluvit a vypadal alespoň trochu podobně… Ale nemá smysl pokračovat, ostatně není to všechno tak jednoduché a není dobře zapomínat, že ani v Americe Leonard Bernstein už nepokračuje ve svých televizních filmech pro mladé posluchače, že se vzdává místa v Newyorské filharmonii, že patří sice k nejznámějším, ale nikoliv k nejsympatičtějším osobnostem amerického hudebního života, že mu lidé závidí úspěch, peníze, popularitu, zjev, talent, paměť, průbojnost atd. Je zkrátka dobře vidět také rub života slavného člověka, kterého jsme u nás v Praze poznali poprvé v roce 1946, když mu bylo 28 let.Bylo to na prvním poválečném mezinárodním hudebním festivalu, který tehdy pořádala samostatně Česká filharmonie a nazvala jej Pražské jaro jako připomínku předválečných a válečných hudebních májů, festivalů, které zahájil Talich už před dávnými lety. Byl první rok po válce, hrála se samozřejmě hlavně česká hudba, ale vlastní páteří festivalu byly čtyři večery ruské, anglické, francouzské a americké hudby. Výběr umělců byl ponechán jednotlivým státům. Američané oznámili, že přijedou dva sólisté – houslistka Carolle Glennová, klavírista Eugene List a dirigent Leonard Bernstein. Neznali jsme u nás ani jedno z těchto jmen. Americké vyslanectví – podobně jako ostatní zastupitelské úřady – uspořádalo ještě před prvním koncertem seznamovací setkání hudebních kritiků s umělci. V krásném odpoledni seděl v proutěném křesle suverénní mladý muž, který s vynikajícím hereckým, napodobitelským talentem karikoval svůj dojem z operního představení v Národním divadle. Budil dojem herce, novináře, sportovce, jen ne umělce. Pak začal zkoušet s Českou filharmonií. Stejně suverénní, trochu ironický, znal všechno zpaměti. Na pořadu prvního koncertu byla mimo jiné Gershwinova Rhapsody in Blue. Pianista Eugene List nepřijel na první zkoušku. Letecké spojení nefungovalo. Nepřijel ani na druhou zkoušku již den před koncertem. Na generálce v den koncertu byla Rhapsody zařazena proto na poslední místo, aby byl získán čas. List ani tehdy nepřijel. Dům umělců, kde se tehdy poprvé festival konal, byl i při zkoušce naplněn. Všichni čekali změnu programu. Mladý muž si však od dirigentského pultu poručil přistavit klavír před orchestr a prohlásil, že bude na zkoušce hrát klavírní part sám. Většina členů orchestru i posluchačů to považovala za vtip nebo drzost. Bernstein si však sedl ke klavíru, hrál a dirigoval současně. Důležité však je, že hrál skvěle. S plným pochopením stylu díla, jeho jazzového charakteru i zvukové barvitosti. Odpoledne sólista dorazil do Prahy, večer hrál. Dobře a poctivě – i když bez zkoušky, ale bez temperamentu a živelnosti Bernsteina. Bernstein se v Praze uvedl poprvé jako málokdo. Byl ihned pozván na druhý festival v roce 1947. Tam už neimprovizoval u klavíru, ale přijel s připraveným klavírním koncertem. Hrál a dirigoval současně Ravelův koncert G dur. Jak? Za chvíli ho uslyšíme. Ale ještě než se seznámíme s prvními muzikantskými kroky tohoto zajímavého muže, zopakujme si (protože většina z nás to beztak už zná) jeho nejznámější skladbu, která založila jeho světovou popularitu jako skladatele a zajistila mu bezstarostný život bohatého člověka: West Side Story – novodobá historie Romea a Julie z ulic New Yorku, skvěle viděné a slyšené velkoměsto, charaktery postav, atmosféra prostředí – a to všechno v brilantním zvuku, s nevšední invencí, která je schopna udělat onen tak důležitý krok směrem k posluchači, aniž by mu podlézala a posluhovala. Ideální populární hudba – perfektní, vzorový musical. A navíc v autentickém provedení s autorem u dirigentského pultu skvělých Newyorských filharmoniků. (Hudba: West Side Story)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na