Bernsteinova Mše s Vojtěchem Dykem: všechny limity překročeny

Ve vyprodaném Foru Karlín v Praze se 17. března 2016 odehrála pražská premiéra nového nastudování Mše Leonarda Bernsteina, „divadelního kusu pro zpěváky, hráče a tanečníky“, jak zní oficiální podtitul monumentálního a dynamického díla. Účinkující v čele s Vojtěchem Dykem v hlavní roli Celebranta, triumfálně završili turné po českých a moravských městech.

Organizátoři zvolili autorovu skromnější verzi obsazení – pouhých (!) sto účinkujících oproti původním třem stovkám. To však působilo jako jediné uskrovnění. Přivedli na jeviště hvězdnou plejádu pěveckou i instrumentální; režie a scénografie pak otevřela úplný roh hojnosti nápadů. Chvílemi bylo něčeho až příliš, ale začněme těmi limity, jejichž překračování je chvályhodné a obdivuhodné.

Především hlasové mistrovství Vojtěcha Dyka se zdá být bez hranic. Rozsah, dechová výdrž, barevné bohatství, jasná výslovnost ve všech jazycích (angličtina, latina, čeština) a přirozené herectví z něj činí víc než ideálního představitele Celebranta – představitele, o němž se Bernsteinovi možná ani nesnilo.

Ve známých uvedeních totiž vždycky Celebrant působí jako klasicky školený hlas s jedním interpretačním přístupem. V tomto „patchworkovém“ díle, směsici klasické moderní hudby, muzikálu, rocku a jazzu, jako by se řadil jen k jednomu světu: tomu vzdělanému, oficiálnímu, správnému, dušínovskému. Dykův Celebrant střídá všechny polohy hlasu a role, jak se potřebuje. Může splynout s ukřičeným sborem z ulice, může se snížit k dítěti jako rovnocenný partner, může pozvednout svým zpěvem shromáždění lidu. Technicky řečeno posluchače napíná, jak tu kterou notu zazpívá: Falsetem? Hrudním tónem? Chraplákem? Operním vibratem, řezavě rovně, dětsky prostě, či bluesově houpavě? Zařve či zašeptá? Všechno je možné. Nebo dokonce selže! Ale je to dojetím hraným nebo skutečným? Posluchač neví, ale hltá a vychutnává zároveň.

Celebrantovými partnery na scéně jsou chlapecký a chrámový sbor, sbor z ulice a sólisté. Známé či méně známé tváře měly všechny společného jmenovatele: naprostou profesionalitu, osobité hlasy a suverénní hereckou akci.

Nelze vyjmenovat všechny skvělé sólisty, ale obzvlášť pozoruhodný mi přišel výkon malých zpěváků z Pueri gaudentes, kteří nejenže čistě a s nasazením zpívali, ale stáli důstojně a pohybovali se nenuceně – jak často provází sbory naopak organizovaná topornost a rádoby spontánní tanečky! I na dospělácké sbory a sólisty, jejichž jádro tvořil Czech Ensemble Baroque Choir, byla radost pohledět a po hudební stránce byly velkou jistotou rytmickou a intonační, zejména postupem večera, když se některé nástroje začaly lehce rozlaďovat a v neustálém dvouhodinovém (!) toku náročné hudby nebylo kdy je naladit.

Orchestr se skládal z B-SIDE BANDu, obohaceného o perkusivní ansámbl a komorní orchestr. Toto vícesložkové těleso, střídající či doprovázející různě rozmístěné a rozpohybované zpěváky, ovládal a bravurně spájel dirigent Oskar Rózsa. Na rytmickém „drajvu“ a sehranosti měl lví podíl. Intonaci ještě hráči zůstali něco málo dlužni, o ztížených podmínkách jsem se ale už zmínila.

Režie a scénografie bratrů Michala a Šimona Cabananových už tradičně hýřila nápady. Pro mě až marnotratně. Přirozený, a přesto překvapující pohyb zpěváků byl základ (například usazení sboru do tvaru kříže). Svícení přidaná hodnota. Strom na jevišti působil jako symbol nejednoznačně.

Ale neustálá klipovitá foto- a videoprojekce na zadní stěnu scény už byla místy moc. Nejenže bránila vychutnat si všechno to výše zmíněné, ale působila až příliš explicitně. Aby si posluchač dokázal představit všechny hrůzy tohoto světa, copak na to musí vidět záběry z poprav a děvčátko s napalmem? Nedokáže to sama Bernsteinova hudba a její tak přesvědčivé uchopení? Spousta fotografií ale samozřejmě měla své opodstatnění a scénu ještě umocnila (například když sbor z ulice začne pořizovat selfies, které se hned promítnou za ním, a znásobí tak pocit zbytečného a absurdního konání). I titulky dokázali Cabani zpracovat tvůrčím způsobem, jakkoli pro tu záplavu a bleskové střídání nešly vždy postřehnout (například jako graffiti vzkazy na zdech uličky). A že nešlo o banální a zastaralé texty! („Půlka lidí je zhulená a ta druhá čeká na příští volby. Půlka lidí tone a ta druhá plave špatným směrem.“)

Jediným režijním otazníkem pro mě zůstal strom na scéně, který jaksi suploval svatostánek, předepsaný v originále. Budiž, český národ se neupíná k oltářům a kněz uprostřed přírody pro něj může být stravitelnější. Rovněž bylo na jevišti třeba jakéhosi centra. Dekorace v závěru evokovala Ráj, když pod stromem stanul dětský zpěvák, vedle něj muž a žena. Ale klíčová scéna, kdy má Celebrant vyskočit na obětní stůl a mrštit o zem kalichem s vínem, kvůli tomu ztratila smysl. Vojtěch Dyk zpíval o vínu a krvi, o roztříštěném sklu a rozbitých věcech v životě, dění na scéně se mělo spájet se symboly, a ke spojení nedošlo. Kdo zná libreto, tomu tento moment nic nenahradí, ani sebesugestivnější ztvárnění Celebrantova duchovního pádu a následné katarze. Koneckonců je to jediný okamžik skutečné akce v celém libretu, které celou dobu provází Celebranta po znepokojujícím labyrintu světa a nakonec ho svým způsobem dovede do ráje srdce. Právě tato scéna budila v době vzniku rozruch a odpor kvůli své údajné svatokrádežnosti, proto je důležitá i pro historii tohoto díla.

Poslední zdolaný limit však měl zůstat dodržený. Jedná se o bezpečnou hladinu hluku. Od první noty bylo jasné, že zvuk bude předimenzovaný, ať už šlo o použitou nahrávku či přenos z mikrofonů, snímačů a mikroportů. Škoda, že to nejde jinak ani u tak kvalitního projektu a údajně multifunkčního moderního prostoru, jako je Forum Karlín. Zde přece nebylo potřeba dohánět intenzitou nedostatek přesvědčivosti, ani nikoho překřikovat. Třítisícové publikum i těch v nejjemnějších scénách zachovávalo napjaté ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.

Nicméně, kdo jako já odcházel roku 1997 z vůbec prvního českého uvedení tohoto díla na nádvoří Pražského hradu po prvních třiceti minutách, dočkal se po letech více než zadostiučinění. Sice už tehdy bylo možné slyšet Vojtěcha Dyka, ovšem jen v dětské roli a jeho úvodním sóle. Zbytek tenkrát zhatilo počasí, houslisté přirozeně odmítli nechat si vodu bubnovat do nástrojů.

Mezitím nám vyrostl nový Celebrant a celá generace mladých profesionálních zpěváků s tvárnými hlasy, pokročilými pohybovými dovednostmi a suverénní angličtinou. Ti všichni spolu s instrumentalisty, dirigentem, režiséry a producenty byli u nás odměněni ovacemi ve stoje, ale troufám si odhadovat, že by si je vysloužili i ve světě.

Oba producenti, Vojtěch Dyk a Josef Buchta, bratři Cabanovi i patron Zdenek Merta pojali inscenaci jako životní poslání a svým zápalem strhli veškerý realizační tým. V programu se svěřují každý se svým krédem: pro Zdenka Mertu jde především o svobodu a vlastní identitu, Vojtěch Dyk klade Bohu naroveň Člověka hledajícího pevné hodnoty, pravdu a pozitivní přístup k životu, Josef Buchta vyznává, že Bůh je dobro, Cabani zhmotňují „Boží Slovo“ a všichni dávají, děkují, burcují i inspirují. Takových projektů – včetně takových „slov k programu“ – je nám v dnešní době jako soli zapotřebí.

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Leonard Bernstein:
Mše
Režie: Michal a Šimon Cabanovi
Dirigent: Oskar Rózsa
Sbormistři: Michaela Rozsa Růžičková, Markéta Böhmová
Orchestr MASS
Czech Ensemble Baroque Choir
Pueri gaudentes
Premiéra 6. března 2016 Výstaviště Flora Olomouc
(psáno z provedení 17. 3. 2016 Forum Karlín Praha)

Účinkují – Vojtěch Dyk, Lucie Novotná, Vanda Šípová, Kateřina Paula Šildová, Tereza Černochová, Adéla Petřeková, Viktória Matušovová, Karel Škarka, David Uličník, Lukáš Janota, Roman Říčař, Ondřej Ruml, Jiří Miroslav Procházka, Libor Macháček, Petr Vaněk, Jaroslav Dolník

www.bernsteinmass.cz