Beverly Sills – operní královna Ameriky (1)

Když jsem zde na Opeře Plus nedávno četla recenzi CD Patrície Janečkové a diskusi čtenářů k tomuto tématu, vzpomněla jsem si na začátky operní pěvkyně, která společně s Marií Callas a Joan Sutherland patřila k největším operním hvězdám druhé poloviny dvacátého století. Jako jediná z nich však byla kromě mimořádného pěveckého talentu obdařena i talentem manažerským a ten jí po skončení aktivní kariéry vynesl až do funkce předsedkyně správní rady Metropolitní opery. Mnohé svádí k tomu označit kariéru Beverly Sills za typickou ukázku „amerického snu“. Při podrobnějším pohledu ale zjistíme, že byla lemována takovými úskalími a životními tragédiemi, až je toho i na typický americký romantický příběh příliš. Její příběh současně potvrzuje již staletou pravdu, že talent, silná vůle a v tomto případě ani bravurní technika a zajímavý hlas nestačí, pokud chybí ta příslovečná kapička štěstí. Beverly Sills, původním jménem Bella Silvermanová, představovala od narození pro svou maminku možnost jak zrealizovat vlastní sen stát se velkou operní hvězdou. Oblíbenkyněmi paní Silvermanové byly vynikající koloraturní sopranistky 20. let 20. století, Amelita Galli-Curci a Lily Pons, jejichž nahrávky zněly v jednopokojovém brooklynském bytě od rána do večera. Záhy se ukázalo, že si je malé děvčátko dokonale pamatuje a na požádání je schopno zanotovat jakoukoliv z árií. Maminka Silvermanová neváhala, a protože z holčičky chtěla mít dětskou hvězdičku typu Shirley Temple, přihlásila ji v roce 1933, tedy když jí byly pouhé čtyři roky, na konkurz do dětské rozhlasové show. Milá tvářička, kudrnaté vlásky, veselá a družná povaha, bezprostřednost, muzikálnost a pohybové nadání udělaly své a děvčátko spolu s dalšími dětmi zpívalo a stepovalo v hodinové rozhlasové show každé sobotní ráno po dobu čtyř let. 

To tatínek Silverman manželčino nadšení zrovna nesdílel. Jako živitel rodiny stál nohama pevně na zemi, a protože jeho příjem pojišťovacího agenta v době poznamenané velkou hospodářskou krizí značně kolísal, nechtěl finančně příliš podporovat hudební vzdělávání své dcerky a spíše se snažil zajistit vzdělání jejím dvěma starším bratrům. Nevoli u něj vyvolal i požadavek rodinných známých, kteří jeho pětiletou dcerku pozvali, aby jim zazpívala pří příležitosti otevření jejich restaurace na Manhattanu. Trvali na tom, že na pozvánkách a upoutávkách nemůže být napsáno jméno Bella Silvermanová, ale že je třeba vymyslet jméno mnohem umělečtěji znějící. A tak se zrodila Beverly Sills.

Když bylo Beverly sedm let, usoudila paní Silvermanová, že průprava v dětském pořadu byla dostatečná a nyní je třeba posunout se dál. Přihlásila ji do rozhlasové prababičky dnešních soutěží hledajících talenty The Amateur Hour a Beverly zazářila už na konkurzu, kde zazpívala Aria delle campanelle z Delibesovy Lakmé. V samotné soutěži pak prý posluchače doslova uhranula přednesem árie Caro nome z Verdiho Rigoletta a jednoznačně vyhrála. Přes noc se stala známou v celých USA, její fotky byly v každých novinách a nabídky na další účinkování ať už v rozhlase či v televizi se začaly jen hrnout. Odměnou za výhru byla navíc smlouva na pravidelné účinkování v další rozhlasové show, kde Beverly začíná vydělávat své první peníze. O rok později přijímá nabídku, aby si zahrála v jedné epizodě televizního seriálu Uncle Sol´s Problem Court, kde pochopitelně znovu zpívá, tentokráte Il Bacio od Luigiho Arditiho.

Hraní ji však neoslovilo a jejím jediným snem, nyní už identickým s tím matčiným, je stát se slavnou operní divou, která bude zpívat v Metropolitní opeře. Za účinkování v reklamě na mýdlo Rinso získává tisíc dolarů a může si tak pořídit vytoužený klavír. Hlavní producent rozhlasové show, kde Beverly vystupuje, však paní Silvermanovou upozorní, že by bylo vhodné dívence urychleně najít kvalitního učitele zpěvu, který bude její talent a dar dále správným směrem rozvíjet. První setkání s Estelle Lieblingovou, kterou paní Silvermanová po dlouhém a pečlivém vybírání nakonec označila jako tu jedinou vhodnou učitelku pro svou dceru, však pro osmiletou Beverly končí velkým šokem.

Lieblingová Beverly nejprve odmítne s tím, že holčičky neučí, ale na naléhání její matky svolí, že si jí alespoň poslechne. Ta spustí své oblíbení Il Bacio, ale její zpěv záhy přeruší hurónský řev Lieblingové, která se směje až se za břicho popadá a z očí jí tečou slzy. Plakat začne i Beverly, protože je to vůbec poprvé, co se její výkon zdá někomu směšný. Lieblingová, poslední žačka Mathilde Marchesiové, slavné zpěvačky a jedné z nejlepších hlasových pedagožek všech dob, totiž spolupracovala po jistý čas i s již zmiňovanou Amelitou Galli-Curci. A byla to právě ona, kdo jí přímo na tělo upravil ornamentaci pro Il bacio, které se objevilo na nahrávce, jíž malá Beverly s oblibou poslouchala. Ta nyní Lieblingové předváděla jeho dokonalou, ale dětskou imitaci. Na rozdíl od originálu však neuměla italsky a tak pouze foneticky a se silným anglickým přízvukem opakovala rádoby italská slova, která však nedávala žádný smysl. I přes tento nevydařený začátek nakonec Lieblingová Beverly do učení přijala.Tím ale skončila veškerá její veřejná vystoupení a Beverly kromě hodin zpěvu začala dostávat i lekce italštiny, francouzštiny a hry na klavír od přátel Lieblingové, kteří to dělali buď zadarmo anebo za velmi malý peníz. Kromě toho ji Lieblingová seznamovala i s literaturou, módou a módními trendy a brala ji do „lepší společnosti“, aby pochytila její způsoby. Beverly nezahálela ani ve škole a díky svým výsledkům získala stipendium na střední školu, čímž udělala radost především tatínkovi, který její dosavadní pěveckou průpravu toleroval, ale přitom stále doufal, že se svého snu stát se operní divou vzdá. S podporou maminky však udělala pravý opak. Vzdala se stipendia a naopak zintenzivnila své studium zpěvu. Měla fenomenální paměť a v sedmnácti letech znala nazpaměť kolem šedesáti oper. Nutno podotknout, že nejen sopránové party, ale i všechny ostatní včetně sborů.

V roce 1953, po šestnácti letech tvrdé práce, několika desítkách zkušebních předzpívání před neznámými lidmi a první malé, ale samostatné roličce Frasquity v Bizetově Carmen na prknech opery ve Philadelphii, je Lieblingová přesvědčena, že děvče je již plně připraveno nastoupit kariéru operní zpěvačky, a proto Beverly domlouvá setkání s šéfem opery v San Franciscu Gaetanem Merolou, který ji po předzpívání okamžitě angažuje pro podzimní sezónu. Aby Beverly vyplnila část roku před nástupem do svého prvního angažmá, doporučuje ji jeden z Lieblingových uměleckých přátel Rose Ponselleové, bývalé známé operní zpěvačce a nyní šéfce Baltimorské operní společnosti. Ta jí po předzpívání nabídne roli Manon v Massenetově stejnojmenné opeře, kterou právě připravuje.

Za dva měsíce společného zkoušení a i přes počáteční rozdílné názory na ztvárnění hlavní postavy přilne Beverly Ponselleové k srdci a na slavnostní večeři před premiérou ji před desítkami hostů označí za svou chráněnku. Beverly si toho velmi váží, ale v děkovací řeči se nezapomene zmínit o své první učitelce, která ji, podle jejích slov, naučila vše, co umí. Ponselleová, která bývala pěveckou konkurentkou Lieblingové, je vzteky bez sebe. Pak stačí ještě jeden malý prohřešek a Beverly se záhy dozvídá, že premiéru oproti původním slibům zpívat nebude. Vůbec jí nedochází, co je příčinou takového rozhodnutí, a mylně se domnívá, že jde o její odlišnou představu Manon, a proto se při první repríze snaží co nejvíce držet pojetí Ponselleové. Výsledkem je naprosto křečovité a velmi nepřesvědčivé vystoupení. O to více se těší do San Francisca, kde má slíbenou Donu Elvíru v Mozartově Don Giovanni a Helenu Trójskou v Boitově opeře Mefistofele. Po příletu ji však čeká nemilé překvapení, protože Gaetano Merola noc před jejím příjezdem nečekaně zemřel. Naštěstí stihl ještě vše zařídit a Beverly skutečně získává své první angažmá. Na jevišti se setkává s takovými známými jmény jako Giuseppe di Stefano, Licia Albanese, Italo Tajo a novináři i publikum její výkony vysoce oceňují. Po několika šťastných měsících však přichází studená sprcha. Beverly narychlo zaskakuje ve Wagnerově Die Walküre, takže si ani nestačí pořádně upevnit helmu, kterou má jako jedna z osmi valkýrií na hlavě. Při vstupu na jeviště před závěrečným finále jí helma spadne a kutálí se přes celou scénu až do zákulisí, marně stíhaná nešťastnou zpěvačkou. Publikum tento komický výstup ocení smíchem i potleskem, ale nový umělecký ředitel Adler je jiného názoru a Beverly osočí, že je opilá. Ta mu odvětí, aby se šel vycpat a tím v divadle končí.Po návratu do New Yorku jí Lieblingová sežene divadelní agenty, manžele Semonovi, kteří jsou stejně jako ona přesvědčeni, že Beverly má všechny předpoklady pro to, aby se stala členkou Newyorské městské opery. Její šéf, Joseph Rosenstock je jejich velkým kamarádem, takže není problém zařídit předzpívání. Rosenstock však na rozdíl od svých předchozích kolegů pouze poděkuje, ale Beverly neangažuje. Za dva měsíce si u Semonových vyžádá další předzpívání, ale výsledek je stejný. Takhle se to opakuje ještě třikrát. Beverly začíná propadat těžké frustraci, když tu se jí s nabídkou na angažmá ozývá umělecký ředitel Frankfurtské opery Georg Solti, který předtím často dirigoval v San Franciscu a byl přítomen i epizodě s helmou. Při předzpívání, kdy se sám usadí za klavír, mu však jako známému lamači ženských srdcí nejde jen o zkoušku hlasových schopností, ale rozhodne se prověřit i pevnost některých tělesných partií mladé zpěvačky. Ta je jeho troufalým pokusem natolik šokována, že mu nechtěně do klavíru přivře prsty. A je po angažmá.

Jedinou nadějí tak stále zůstává pan Rosenstock, který však nadále pokračuje ve své podivné hře. Semonovi z něj nakonec vymámí, že je ze zpěvu Beverly doslova nadšen, ale prý postrádá osobitost. Na osmé předzpívání, počátkem roku 1955, před něj předstoupí místo doposud usedle oblečené a vážné dívky vyzývavá dračice a je vyhráno. Beverly se po více než ročním snažení konečně stává členkou Newyorské městské opery a její první rolí je Rosalinda ve Straussově Die Fledermaus, za kterou získává velmi pochvalné recenze. Po měsíci se celá společnost vydává na turné po USA, které končí v Clevelandu. Tam se Beverly setkává s Peterem Greenoughem, novinářem a potomkem zámožné rodiny vlastnící místní noviny. Je to láska na první pohled a Beverly je s ním tak šťastná, že zcela zapomíná na svůj dětský sen a netouží být ničím jiným než Peterovou manželkou a pokud možno i matkou jeho dětí. Ani ne po roční známosti a krátce po Peterově rozvodu se na podzim roku 1956 koná skromná svatba. Beverly se stěhuje do Clevelendu, kde na ní čeká pětadvaceti pokojová rezidence, služebnictvo stále loajální vůči bývalé Peterově manželce a jeho tři děti z prvního manželství, které příchod macechy nenesou s velkým nadšením. To nejhorší však má teprve přijít. Beverly se poprvé ve svém životě setkává kvůli svému původu s neskrývanými projevy tvrdého antisemitismu od některých příslušníků Peterovy rodiny a části jeho přátel.  Vše vyvrcholí v létě následujícího roku, kdy do města zavítá francouzský dirigent Jean Morel, s nímž se Beverly zná z New Yorku. Na jeho počest uspořádá recepci a rozešle desítky pozvánek clevelandské smetánce. Nedorazí však vůbec nikdo.
(Dokončení zítra)