Bezobsažný Boris Godunov z Met

„V pondělí 5.února jste dokázal něco neslýchaného: Jedině Vaše umělecké síly mohly po dvou zkouškách předvést scény z Borise tak vřele a tak umělecky přesvědčivě.“ Napsal Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881) počátkem února 1873 Eduardu Nápravníkovi (1839-1916), českému dirigentovi a skladateli, který druhou půli svého života strávil v Petrohradě, a který se jako šéfdirigent Mariinského divadla postaral v roce 1873 o první provedení alespoň některých částí Borise Godunova – scény v krčmě a obou polských obrazů. Kompletní Musorgského opera pak byla uvedena až o rok později – 24.ledna 1874, rovněž v Petrohradě pod Nápravníkovým řízení, za obrovského nadšení diváků.

R.Pape (Boris)

S Puškinovou dramatickou kronikou Komedie o bolesti státu moskevského, caru Borisovi a Griškovi Otrepěvovi zacházel Musorgskij velmi volně, především kvůli snaze o dramatickou účinnost výsledného tvaru. Partitura, kterou skladatel psal údajně již ve své závislosti na alkoholu, se nerodila lehce. Původní verzi, dopsanou koncem sedmdesátých let 19. století odmítli v Petrohradě uvést, a tak se Musorgskij dal do jejího rozsáhlého přepisování. K dispozici tak dnes jsou dvě zcela odlišná skladatelova znění této opery. Kvůli silné kritice nepřátel a naopak i vzhledem k naléhání příznivců Musorgského pak následovala další přepracování i změny v instrumentaci, především hned dvakrát z pera Nikolaje Rimského-Korsakova (Igor Stravinskij to nazval „meyerbeerizováním“) a také Dmitrije Šostakoviče.

E. Semenčuk (Marina), A.Antoněnko (Grigorij)

Nejnovější newyorská inscenace měla premiéru teprve minulé pondělí a při přípravách ji provázely nesnáze kvůli demonstrativnímu odstoupení německého režiséra Petera Steina, z důvodů problémů s přidělením amerického víza. Jeho nástupce, Američan Stephen Wadsworth, měl tak na přípravu nastudování jen necelé tři měsíce. Z důvodů časové tísně byl nucen akceptovat návrhy scénického řešení i kostýmů, včetně některých dalších již nasmlouvaných spolupracovníků. A právě scénická podoba tohoto Borise Godunova z něj udělala po mém soudu tu nejméně povedenou produkci z dosavadní již poměrně početné řady představení, přenášených z Met do kin. Znovu se ukázalo, že ani poměrně precizní hudební nastudování s velmi dobrými zpěváky samo o sobě nestačí. Závěrečná scéna před Kromami, kde rozvášněný dav bere spravedlnost do svých rukou, aby vzápětí přihlížel nástupu nového cara k moci, jen vzdáleně naznačila, o čem všem by se Boris Godunov dnes dal hrát (vzpomeňme například jen na výtečnou salcburskou inscenaci z konce devadesátých let z dílny již zesnulého německého režiséra Herberta Wernickeho, za účasti bratislavského sboru). V Metropolitní opeře jakoby tentokrát zpěváci chvílemi ani netušili, co se právě na jevišti vlastně děje, bezradnost a tápaní bylo snad nejvíc znát z obou polských obrazů. Ani s prakticky jediným výraznějším vkladem do inscenace, obří rozevřenou knihou, nedokázal režisér pracovat důsledně až do konce a bez kolizí. Třeba jeden z mála silnějších momentů inscenace, kdy se do stránek knihy schovává Jurodivý, o pár taktů dál zcela zkazí sám představitel této role, když se kvůli přestavbě musí z listů vysvobodit. Přitom právě relativní plynulost čtyřapůlhodinové inscenace a návaznost jednotlivých obrazů na sebe bez zbytečných přestaveb je jednou z mála předností režijní koncepce.

M.Petrenko (Pimen)

A.Markov (Ščelkalov)

J.Nikitin (Rangoni)

Takřka jediný nerusky mluvící interpret tohoto nastudování, René Pape coby Boris, rozhodně zaslouží uznání. Se svým nemalým hlasovým fondem dokáže skvěle zacházet, má výtečnou hlasovou mimiku, velmi dobře ví, o čem zpívá, je i výtečným hercem. Na druhou stranu je ovšem nutno dodat, že onen jadrný, hřímající hlas legendárních představitelů téhle role – počínaje Fjodorem Šaljapinem přes Nikolaje Gjaurova až třeba po našeho Antonína Švorce – René Pape prostě nemá. Výborným Grigorijem byl i přes hereckou topornost Alexandrs Antonenko, zaujal i Oleg Balašov jako Šujskij, Vladimir Ognovenko coby Varlaam, Andrej Popov jako Jurodivý, resp. Svatý blázen a v neposlední řadě i Ekaterina Semenčuk v roli Mariny Mníškové. Výtečný byl i sbor Metropolitní opery, Valerij Gergijev se i tentokrát zvláště u tohoto titulu ukázal být sázkou na jistotu.

R.Pape (Boris)

I přes všechna nesporná pozitiva v rovině hudebního nastudování myslím, že v případě Borise Godunova udělala Metropolitní opera tentokrát uvedenému dílu tak trochu „medvědí službu“. Nedovedu si představit, že by při některé z přištích příležitostí shlédnout Borise byl běžný divák ochoten ony čtyři a půl hodiny nudy riskovat znovu.

Boris Godunov: René Pape
Prince Shuisky: Oleg Balashov
Pimen: Mikhail Petrenko
Grigory: Aleksandrs Antonenko
Marina: Ekaterina Semenchuk
Rangoni: Evgeny Nikitin
Varlaam: Vladimir Ognovenko
Holy Fool: Andrey Popov
Nikitich: Valerian Ruminski
Mitiukha: Mikhail Svetlov
Shchelkalov: Alexey Markov
Innkeeper: Olga Savova
Missail: Nikolai Gassiev
Officer: Gennady Bezzubenkov
Xenia: Jennifer Zetlan
Feodor: Jonathan A. Makepeace
Nurse: Larisa Shevchenko
Khrushchov: Dennis Peterson
Lavitsky: Andrew Oakden
Chernikovsky: Mark Schowalter
Boyar in Attendance: Brian Frutiger

www.metinhd.cz