Texty Ivana Medka (31)
Pro Divadlo hudby v Praze napsal Ivan Medek – předpokládáme ve druhé polovině šedesátých let – pořad věnovaný hudebním inspiracím vycházejícím z Bible. Téma, které muselo mít pro tehdejší posluchače mimořádný náboj. Duchovní hudba byla v předešlých letech potlačována a marginalizována.
***
Jsou knihy, ke kterým se člověk vrací, protože je má rád, a má je rád, protože je dobře poznal. Jiné mu připomínají třeba šťastné chvíle dětství, mládí, hledání. Několik z nich považuje, společně s celou kulturní společností, za součást světového kulturního dědictví a čte je pak s vážností a úctou, i když s nimi třeba nesouhlasí. Jedna je však součást života. Života nejobyčejnějších stařenek a malých dětí i života největších geniů. Bible. Věnujeme dnešní pořad šesti pohledům nebo zastavením šesti skladatelů od 16. století po dnešek, kteří v Bibli nalezli každý po svém inspirativní zdroj svých děl.
Giovanni Pierluigi da Palestrina. Řím šestnáctého století. Renesance. Palestrina poznává vládu několika papežů. Po typicky renesančním Lvu X. přichází pevná a přísná postava Pavla IV. S požadavkem reformace církevní hudby. I některé Palestrinovy madrigaly jsou odsouzeny. Jeho víra však je hluboká a prostá, připomínající víru středověku, beze strachu a spekulace. Vytrvává a Missou Papae Marceli dokazuje, že i v nejrozvinutějším vícehlasu je zachována krása a čistota zpěvu. Stává se prvním církevním skladatelem „musicae princeps“ a jako kapelník v Santa Maria Maggiore je vůdcem a hlavní postavou „římské školy“. Carmen Carminum – Píseň písní, tento velkolepý zpěv krále Šalamouna, je v pohledu Palestrinově, jako ostatně celé církve, tajemným a citově bohatým průhledem do budoucnosti, ve které teprve příchodem Kristovým se v plné slávě objeví i jeho nevěsta Církev. Není zde místa pro pohled milostného nebo smyslového opojení, které nalezneme v pojetí Písně písní později. Vznešenost Palestrinovy polyfonie je v dokonalém spojení fantasie s řádem – Sicut lilium a Introduxit me rex – tyto dvě části z Palestrinova díla Carmen Carminum zpívá Český pěvecký sbor, řízený Josefem Veselkou.
Baroko, poznamenané zejména v Německu již plně reformací, neklidem a často i úzkostí tehdejšího člověka ve vztahu k Bohu, nalezlo však zároveň v díle Johanna Sebastiana Bacha pohled plný důvěrného odevzdání, jemuž jsou texty Bible hlavním a nejdůležitějším zdrojem inspirace.
Z pěti uváděných pašijí jsou v Bachově pozůstalosti zachovány v úplnosti jenom dvoje – podle Jana a podle Matouše. Méně známé Janovy pašije jsou starší. Bach je psal patrně v Köthenu a poprvé byly provedeny na Velký pátek 1723 v Tomášském kostele v Lipsku, kde byl Bach kantorem. Jsou v nich použity texty Bible, chorály a pašijové texty různých autorů, které si Bach sám upravil. Stejně jako v kantátách nebo Matoušových pašijích i zde Bach líčí historii umučení Krista v širokých plochách se zdůrazněním barvitosti obrazu a navíc s řadou až realistických momentů, zejména ve chvílích losování o Kristův šat, výsměchu žoldnéřů či pokřiku davu „ukřižuj ho, ukřižuj ho“. V tomto smyslu je závěrečná část – Kristova smrt – jedním z vrcholných a nejsilnějších bodů tohoto díla.
Do zcela jiného světa, plného muzikantského vtipu a drobnokresby, jako by zaznamenané dětskou rukou, nás přivádí Bachův předchůdce v úřadě tomášského kantora Johann Kuhnau, který v roce 1700 pro cembalo napsal „Muzikantské představení jedné biblické historie“.
Pro svůj útlý a v našich dnešních představách snad až příliš něžný a zvukově omezený nástroj si vybral ze Starého zákona historii válečnickou, a sice zápas Davida a Goliáše. Stojíme zde u jednoho z pramenů pozdější tzv. „programní hudby“. Před každou z částí této biblické sonáty oznámí hlasatel, co se bude odehrávat, a my jsme pak svědky toho, jak se Goliáš posmívá Davidovi a pohrdá jím „ neboť byl mládeneček a ryšavý a krásného vzezření“. Avšak Davidovi pomáhají prosby a modlitby Izraelitů, roste v něm statečnost jeho srdce a jde proti Goliášovi ve jménu „Hospodina zástupů, boha vojsk Izraelských“, sáhne do mošničky pro kámen, vloží jej do praku, kámen letí, omráčí Goliáše, který padne tváří svou k zemi. Pak setne Goliášovi hlavu, Filištínští prchají. Izrael zvítězil a raduje se, tančí a zpívá. A tohle všechno v kouzelných detailech včetně letícího oblázku, Goliášova pádu na zem atd. nám bude oznamovat řečník – Fritz Uhlenbruch a na cembalo bude hrát Fritz Neumeyer.
Přes barvitost a mnohotvárnost Starého zákona je Kristova oběť na Kříži, ona chvíle, ze které roste víra v Život, jedním z nejsilnějších inspirativních okamžiků Bible. Viděli jsme to v Bachových Pašijích a je tomu tak i v podivuhodném a nezvyklém díle Haydnově – smyčcovém kvartetu Sedm posledních slov Kristových.
Do ticha se vždy recituje jedna věta z posledních, které Kristus na Kříži před smrtí vyslovil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ – „Amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ – „Ženo, hle syn tvůj, synu, hle matka tvá.“ – „Eli, Eli lamma sabachtani – Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ – „Aby se splnilo písmo, pravil, žízním.“ – „Dokonáno jest.“ – „Otče, v ruce Tvé poroučím ducha svého“. – Část první a poslední, po které se roztrhne opona chrámová a nastane zemětřesení, si dnes z těchto osmi podivuhodných Adagií poslechneme v provedení Amadeova kvarteta.
I duch bránící se víře a jejímu přímému pohledu na svět – Johannes Brahms, nalezl a ne jednou, v Bibli, zdroj vedoucí od skepticismu k míru a řádu, který tak těžce nalézal ve světě kolem sebe.
Písňový cyklus Čtyři vážné zpěvy – dílo Brahmsova stáří – je psán v prvních dvou částech na texty Starého zákona – Knihy přísloví. Třetí a čtvrtá část, které dnes uslyšíme, čerpají z jiných zdrojů. Text třetí písně je vybrán ze 41. kapitoly tzv. Sírachovcovy knihy, která byla napsána původně hebrejsky učeným Jeruzalémanem Jošuou, synem Sírachovým, kolem roku 190 před Kristem. Vnuk autorův přeložil toto dílo pak po 58 letech do učené řečtiny – helénštiny a tak je známo v překladech podnes. Je to sbírka mravoučných zásad, podobně jako přísloví, a i když není přímou součástí Písma – Bible, roste z moudrosti velkých mužů izraelských, jak nám ji zachovává Starý zákon. V poslední písni se Brahms obrátil k nejkrásnější kapitole z Epištol – XIII. kapitole z listu sv. Pavla Korintským: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.“ – V jejím závěru se zpívají slova: „Nyní patříme skrze zrcadlo v záhadě, ale jednou tváří v tvář, nyní poznávám částečně, ale jednou poznám úplně, jakož i úplně poznán jsem. Nyní však trvají víra, naděje a láska, tyto tři, ale největší z nich jest láska.“ Zpívá Dietrich Fischer–Dieskau, na klavír hraje Jörg Demus.
Daleko od Palestrinova prostého a čistého pohledu na text Písně písní je americký skladatel Lukas Foss, narozený v roce 1922 v Berlíně a žijící od roku 1937 ve Spojených státech. 
Dvě části z jeho čtyřdílné „biblické kantáty“ Píseň písní jsou neseny baladickou náladou a orientálně laděnou melodikou, která nezapírá vlivy Mahlera, projevující se ostatně také v brilantní a barvité instrumentaci. Zpívá Jennie Tourel, hraje Newyorská filharmonie pod taktovkou Leonarda Bernsteina.
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv
