Bohéma pro třetí tisíciletí v české premiéře

Rocková opera Rent 

Je Štědrý večer a dvěma mladým umělcům nejde v pronajatém bytě práce příliš od ruky. Jak by také mohla, když nemají nejen na nájem, ale ani na jídlo a na otop, natož na nějakou oslavu Vánoc. Zachrání je však – alespoň pro tuto chvíli – zázračně zbohatnuvší spolubydlící. A oba se navíc ještě téhož večera střetnou s osudovými láskami svého života… Každý milovník opery samozřejmě ví, že právě tak začíná Bohéma Giacoma Pucciniho, která poprvé zazněla 1. února 1896 v turínském Teatro Regio. Úplně stejný je ale začátek i její o sto let mladší muzikálová verze. Rockovou operu Rent (Nájemné, u nás známou také pod názvem Bohémové) čekala po dlouhých letech příprav premiéra v jednom z offbroadwayských divadel, naplánovaná příznačně na 1. února 1996. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Den před první předpremiérou, 25. ledna, zemřel nečekaně na srdeční selhání ve věku pouhých třiceti pěti let autor libreta, hudby i textů Jonathan Larson. Jako by tím však vyměnil život za nesmrtelnost svého díla; Rent totiž téměř okamžitě nastoupil cestu jednoho z nejhranějších a nejoblíbenějších muzikálů přelomu tisíciletí…Příběh bohémských mladíků, kteří především díky síle přátelství bezstarostně bojují s veškerým hmotným nedostatkem a konvencemi, ale kteří zároveň zjišťují, že lásku a smrt obelstít nedokážou, vzrušoval čtenáře už od poloviny devatenáctého století, kdy spatřil světlo světa román Henryho Murgera Obrazy ze života bohémy. Jedná se v něm vlastně o dokonale nadčasové téma. Nejen většina začínajících umělců, ale i studentů a těch, kdo se v mladém věku snaží postavit ve velkých městech na vlastní nohy, zažívá všemu pokroku navzdory stále velmi podobné příhody. A vzpomínky, které se k těmto začátkům později pojí, patří pro jejich majitele obvykle k těm nejvzácnějším.Je možná trochu škoda, že Murgerova nápaditá, zábavná a zároveň dojemná kniha v podstatě zapadla v zapomnění – zmínky o ní už jen živoří v programových brožurách k inscenacím Pucciniho opery. Na druhou stranu je třeba přiznat, že to podstatné z románu se skladateli podařilo prodat ve zkratce vskutku geniální; nic podobného nedokázal ve své Bohémě ani Ruggero Leoncavallo, ani španělský klasik Amadeo Vives v zarzuele Bohemios.

Básník Rodolfo, malíř Marcello, filozof Colline, skladatel Schaunard, švadlenka Mimi, zpěvačka a profesionální společnice Musetta… Následovníky těchto a dalších postav a postaviček z Pucciniho (a Murgerova) světa je možné v reálném světě potkávat dodnes. Leckdo se dokonce sám cítí být některým z nich. Byl to i případ Newyorčana Jonathana Larsona (1960–1996), jehož zážitky z dob, kdy jako student hudební kompozice obýval spolu s přáteli malý byt v jednom z činžáků na křižovatce Greenwich Street a Spring Street, zřejmě byly podobné těm klasickým jako vejce vejci. Od chvíle, kdy na scéně domovské Adelphi University uvedl v roce 1981 svůj první pokus o muzikál, však k jeho pojetí Bohémy uplynulo ještě hodně času. Většinou ho Larson strávil podle vzorce: ve dne spát – večer si vydělávat jako číšník – od půlnoci do rána komponovat písně pro nejrůznější komorní muzikálové inscenace. Měl však na rozdíl od mnoha souputníků opodstatněnou naději, že celá jeho kariéra se touto cestou ubírat nebude. Už na studiích si totiž jeho talentu všiml broadwayský velikán Stephen Sondheim (narozen 1930), tvůrce muzikálů, o nichž kritici s oblibou tvrdili, že po jejich premiéře se Broadway „jakoby znovu narodila.“ Zejména v sedmdesátých letech rozboural Sondheim všechny dobové představy o hudebním divadle téměř od základů: Company, Follies, Little Night Music, Pacific Overtures a Sweeney Todd jsou díla, patřící svou hudební i myšlenkovou nápaditostí dodnes ke klasice nejen svého žánru, ale i hudebního divadla vůbec. Většina z nich už totiž dávno zdomácněla i na světových operních scénách… Díky neocenitelným radám, finanční podpoře a zejména otevřeným dveřím vlivných osob, jež komponující číšník Larson díky Sondheimovi získal, mohl začít vznikat hudební příběh bohémů konce dvacátého století. Po poněkud klopotné spolupráci s dramatikem Billym Aronsonem, zahájené v roce 1989, zůstal Jonathan Larson jediným autorem celého projektu, který po mnohých přepracováních a zkušebních uvedeních různých verzí čekala už zmíněná premiéra na počátku roku 1996. Autorova náhlá smrt téměř okamžitě zapůsobila jako netušená rozbuška; premiéra muzikálu Rent, věnovaná Larsonově památce, doslova roztančila a rozezpívala z počátku pietně naladěné publikum. Po necelých padesáti vyprodaných reprízách v okrajovém New York Theatre Workshop se inscenace přesunula do důstojnějšího Nederlander Theatre, kde jako jedna z desítky nejdéle hraných produkcí v dějinách Broadwaye vydržela až do roku 2008. Význam díla podpořila i zvěčnělému Larsonovi adresovaná smršť nejrůznějších ocenění. Ze čtyř prestižních cen Tony za rok 1996 by si právě on odnesl trofeje za nejlepší muzikál, scénář a hudbu, stejně jako dvě ceny Drama Desk za výjimečný muzikál a výjimečný scénář. Jistý tragikomický prvek má v sobě udělení Pulitzerovy ceny pro Rent za nejlepší drama; cenu určenou především spisovatelům, dramatikům a novinářům získal za počin na poli hudebního divadla naposledy Larsonův mentor Stephen Sondheim za svůj muzikál Sunday in the Park with George (1984). Ve velmi osobním díle, zabývajícím se zejména vztahem umělce k jeho okolí (a naopak) zazní coby ústřední píseň hymnus na umění pod názvem Sunday; stejný song zparodoval v komorním muzikálu z roku 2001 „tick, tick… BOOM!“ coby jakýsi číšníkův víkendový nářek právě Jonathan Larson…

Rent zkrátka potkal osud kultovního díla, takže se nelze divit, že v roce 2005 vznikla jeho filmová verze (režie Chris Columbus), nebo že mu velmi drsnou a svéráznou poctu složili o rok dříve tvůrci loutkového filmu Team America (jeho hlavním hrdinou je muzikálový umělec, který hned na počátku zprostředkuje divákům jakýsi „Rent v kostce za pět minut“). Na konci roku 2002 dostal Rent na Broadwayi nečekanou konkurenci – Pucciniho Bohému. Dvanáct let stará inscenace z opery v Sydney získala opět na přitažlivosti díky svému tvůrci, filmovému režiséru Bazu Luhrmanovi. Ten v té době nalil novou krev do žánru filmového muzikálu ve svém snímku Moulin Rouge, a protože i z něj se stal svým způsobem kult, očekával se od příběhově i výtvarně příbuzné produkce Bohémy velký komerční úspěch. Navzdory nadějnému rozjezdu a několika cenám Tony (mimo jiné i pro celý sólistický tým, zahrnující i tenoristu Jesuse Garcíu, premiérového Rodolfa z Havelkovy inscenace Bohémy ve Státní opeře) se Puccinimu na Broadway dařilo stěží sedm měsíců. Poslední představení se hrála před poloprázdným hledištěm a producenti museli překousnout ztrátu téměř šest milionů dolarů. Jak by asi Jonathan Larson komentoval vítězství své „Bohémy“ nad tou Pucciniho (Rent se hrál po debaklu Luhrmanovy inscenace ještě dalších pět let)? Těžko říci. Tak či onak, zkusme si představit, že by se na některé z pražských muzikálových scén hrála den co den kupříkladu opulentní inscenace Prodané nevěsty. Chodili by na ni diváci alespoň půl roku?Vraťme se ale k muzikálu, či přesněji rockové opeře Rent. Navzdory proklamované inspiraci Bohémou v ní jde především o generační výpověď jedinců žijících v určitou chvíli a na určitém místě, stejně jako v podobně přelomových muzikálech Hair či Chorus Line. Mnozí milovníci Pucciniho veselé bídy v Latinské čtvrti v Paříži by se od Larsonovy verze možná i štítivě odtáhli. Posuďte sami: Rent začíná na Vánoce v newyorské East Village, kde živoří v pronajatém bytě hudebník Roger a filmař Mark. K nim v průběhu večera přibude vysokoškolský profesor Collins a jeho přítel, křehký transvestita jménem Angel Dumott Schaunard. V průběhu děje všichni neustále řeší hrozící vyhazov z domu, který jim slibuje jejich bývalý spolubydlící, dnes majitel celé nemovitosti Benny. Proti němu uspořádají jmenovaní hrdinové protestní akci, vedenou Markovou bývalou přítelkyní Maureen, žijící toho času s lesbickou právničkou Joanne. A Roger potkává svou životní lásku v podobě drogové závislé tanečnice Mimi Marquez… Díky velmi volné dějové struktuře poznáváme i další postavy této „podnájemnické“ komunity – vesměs umělce a ztroskotance na hranici bezdomovectví, jejichž společným poznávacím znamením je snaha užít si život právě teď a nikdy jindy. Všichni až na Marka a Bennyho jsou totiž HIV pozitivní a konec života je pro ně až hrozivě blízko. Angel, který je všem oddaným přítelem (i přítelkyní), na AIDS skutečně záhy umírá a po jeho pohřbu se zdá, že se celá komunita rozpadne. Přispěje k tomu i Mimi, opouštějící Rogera kvůli Bennymu a doufající, že za tuto její oběť nechá Benny bydlet umělce v domě i nadále. V závěru se však dívka v předtuše blízké smrti k Rogerovi vrátí a nechá si od něj zahrát píseň, kterou jí zamilovaný hudebník kdysi slíbil. Konec se však nekoná – Mimi se zjeví Angel a se slovy „Poslouchej, co ti ten kluk zpívá, a vrať se zpátky“ ji pošle zpátky do života. Do života s velmi omezenou dobou trvanlivosti, do života s heslem „Not day but today“.

Po hudební stránce nemá Rent nic společného ani s Puccinim (s výjimkou několikrát se opakujícího motivu Musettina valčíku, hraného ovšem na elektrickou kytaru) ani s kultivovaným cynikem Sondheimem. Nadaný melodik Larson vytvořil důsledně rockovou partituru, v níž se dají zaslechnout četné vlivy dobové populární hudby, například skupiny Queen nebo Eltona Johna. Divadelní cítění v sobě rozhodně nezapřel – působivé sólové výstupy totiž střídají dueta, terceta, kvarteta a další nápadité ansámblové scény. Zábavným a funkčním prvkem Larsonovy koncepce jsou i jakési recitativy rodičů hlavních hrdinů, kteří jim přes telefonní záznamníky po celou dobu děje posílají různé rady, pozdravy a doporučení – samozřejmě marně… Hudba je ovšem neobyčejně silná ve vyjádření onoho základního pocitu ze života žitého ze dne na den a živeného jen pocitem přátelství, lásky a naděje. Pokud se autor přeci jen držel nějakých Sondheimových pravidel, pak rozhodně těch, které už kdysi dávno převzal sám Sondheim od praotce broadwayského muzikálu a svého nejdůležitějšího učitele Oscara Hammersteina II: Nejvíc toho sdělíš krátkou údernou větou, někdy jen jedním slovem. Co šustí na papíře, umí zapůsobit, když to podbarvíš hudbou. To vše vstřebal Larson téměř dokonale – stačí si poslechnout třeba ústřední píseň Season of Love, v níž se celá company ptá, jak nejlépe měřit čas. Úspěchy, penězi, hádkami? Nejlépe je zkusit to láskou… Za zmínku ještě stojí píseň La Vie Bohéme, v níž novodobí bohémové oslavují všechno a všechny, co mají rádi. Kromě jiného a jiných si vzpomenou i na Stephena Sondheima – a Václava Havla. Pokud je mi známo, v žádném jiném světovém muzikálu jméno tohoto ani jiného našeho prezidenta nezazní, takže buďme Jonathanu Larsonovi vděčni.

V České republice se Rent objevil až letos v létě v pražském divadle Na Prádle. V poměrně komorním prostoru mu to v režii zkušeného režiséra Steva Josephsona nečekaně sluší – na téměř holé scéně, používající pouze improvizované stoly, přepravky od Coca Coly, žebříky, dekadentní plastiku z jízdních kol (sloužící též jako vánoční strom) a plochy pomalované ve stylu newyorského výtvarníka Keitha Haringa, není divák převálcován ani převratným výkladem, ani oslnivou choreografií. Návštěvníci divadla jsou naopak nenásilně vtaženi mezi hrdiny příběhu, kteří se často pohybují přímo mezi nimi; působivé jsou zejména „telefonní“ vstupy rodičů, zaznívající z balkónů. K vrcholům inscenace patří především Tango Maureen, které spolu brilantně tančí a zpívají sokové v lásce Mark a Joanne, Maureenino a capellové vystoupení na protestní akci, zmíněná La Vie Bohéme, pojatá jako kombinace Ježíškova narození a Poslední večeře, nebo Without You, během níž řeší rozchod Roger s Mimi a Maureen s Joanne, zatímco se Collins dojemně stará o umírajícího Angela. Tím se dostáváme k obsazení. Protože soustavně nesleduji pražskou muzikálovou scénu, kladu si otázku, kde se všichni ti talentovaní a charismatičtí mladí lidé, kteří umí stejně dobře hrát jako zpívat, najednou vzali… Údajně se jedná o „hvězdy divadel Kalich, Hybernia a Broadway“; nechce se mi věřit, že k takové profesionalitě jim napomohlo účinkování v kusech Zdeňka Bartáka a Michala Davida, ale možná se mýlím. Navíc je třeba ocenit skvělou angličtinu všech účinkujících – v pěveckém nastudování Ondřeje Izdného září nejen představitelé hlavních rolí (které mají vesměs po dvou alternantech!), ale i téměř všichni členové osmičlenné company. Sehraností a profesionalitou potěšila na scéně přítomná živá kapela (hudební nastudování Aleš Háva).

V původní anglické verzi se bude hrát Rent jen do konce srpna, ale autoři inscenace slibují brzký vznik její české verze. Podle reakcí vesměs mladých diváků (z nichž někteří si spolu s protagonisty zpívali celou dobu všechny stěžejní songy) se zdá, že by „obrazy ze života newyorské bohémy“ opravdu mohly mít šanci na to, stát se ozdobou pražské muzikálové nabídky. A kdo ví – možná se právě přes Rent dostanou zvídaví diváci i k zájmu o Pucciniho Bohému. On je ten Musettin valčík pěkná písnička i tehdy, když se zrovna nehraje na elektrickou kytaru…

Hodnocení autora recenze: 80 % 

Rent
Scénář, hudba a texty: Jonathan Larson
Režie a scéna: Steve Josephson
Kostýmy: Laco Hudec
Světelný design: Tomáš Lohin
Hudební nastudování: Aleš Háva
Pěvecké nastudování: Ondřej Izdný
Choreografie: Tod A. Kubo
Premiéra 8. srpna 2013 Divadlo Na Prádle Praha
(psáno z reprízy 15. 8. 2013)

Mark Cohen – Tomáš Vaněk
Davis – Roman Tomeš
Tom Collins – Martin Šemík
Angel Dumott Schaunard – Oldřich Anton Vojta
Mimi Marquez – Markéta Procházková
Maureen Johnson – Michaela Nosková
Joanne Jefferson – Tereza Martínková
Benjamin Coffin III (Benny) – Jan Kopečný
Company – David Bouša, Lily Chu, Kateřina Herčíková, Karel Korsa, Jiří Kůdela, Petr Ryšavý, Barbora Smejkalová, Lindsay Taylor

www.rent-muzikal.com
www.napradle.cz  

Foto: archiv,  Petr Mráček