Bohéma pro třetí tisíciletí v české premiéře

  1. 1
  2. 2

Rocková opera Rent 

Je Štědrý večer a dvěma mladým umělcům nejde v pronajatém bytě práce příliš od ruky. Jak by také mohla, když nemají nejen na nájem, ale ani na jídlo a na otop, natož na nějakou oslavu Vánoc. Zachrání je však – alespoň pro tuto chvíli – zázračně zbohatnuvší spolubydlící. A oba se navíc ještě téhož večera střetnou s osudovými láskami svého života… Každý milovník opery samozřejmě ví, že právě tak začíná Bohéma Giacoma Pucciniho, která poprvé zazněla 1. února 1896 v turínském Teatro Regio. Úplně stejný je ale začátek i její o sto let mladší muzikálová verze. Rockovou operu Rent (Nájemné, u nás známou také pod názvem Bohémové) čekala po dlouhých letech příprav premiéra v jednom z offbroadwayských divadel, naplánovaná příznačně na 1. února 1996. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Den před první předpremiérou, 25. ledna, zemřel nečekaně na srdeční selhání ve věku pouhých třiceti pěti let autor libreta, hudby i textů Jonathan Larson. Jako by tím však vyměnil život za nesmrtelnost svého díla; Rent totiž téměř okamžitě nastoupil cestu jednoho z nejhranějších a nejoblíbenějších muzikálů přelomu tisíciletí…Příběh bohémských mladíků, kteří především díky síle přátelství bezstarostně bojují s veškerým hmotným nedostatkem a konvencemi, ale kteří zároveň zjišťují, že lásku a smrt obelstít nedokážou, vzrušoval čtenáře už od poloviny devatenáctého století, kdy spatřil světlo světa román Henryho Murgera Obrazy ze života bohémy. Jedná se v něm vlastně o dokonale nadčasové téma. Nejen většina začínajících umělců, ale i studentů a těch, kdo se v mladém věku snaží postavit ve velkých městech na vlastní nohy, zažívá všemu pokroku navzdory stále velmi podobné příhody. A vzpomínky, které se k těmto začátkům později pojí, patří pro jejich majitele obvykle k těm nejvzácnějším.Je možná trochu škoda, že Murgerova nápaditá, zábavná a zároveň dojemná kniha v podstatě zapadla v zapomnění – zmínky o ní už jen živoří v programových brožurách k inscenacím Pucciniho opery. Na druhou stranu je třeba přiznat, že to podstatné z románu se skladateli podařilo prodat ve zkratce vskutku geniální; nic podobného nedokázal ve své Bohémě ani Ruggero Leoncavallo, ani španělský klasik Amadeo Vives v zarzuele Bohemios.

Básník Rodolfo, malíř Marcello, filozof Colline, skladatel Schaunard, švadlenka Mimi, zpěvačka a profesionální společnice Musetta… Následovníky těchto a dalších postav a postaviček z Pucciniho (a Murgerova) světa je možné v reálném světě potkávat dodnes. Leckdo se dokonce sám cítí být některým z nich. Byl to i případ Newyorčana Jonathana Larsona (1960–1996), jehož zážitky z dob, kdy jako student hudební kompozice obýval spolu s přáteli malý byt v jednom z činžáků na křižovatce Greenwich Street a Spring Street, zřejmě byly podobné těm klasickým jako vejce vejci. Od chvíle, kdy na scéně domovské Adelphi University uvedl v roce 1981 svůj první pokus o muzikál, však k jeho pojetí Bohémy uplynulo ještě hodně času. Většinou ho Larson strávil podle vzorce: ve dne spát – večer si vydělávat jako číšník – od půlnoci do rána komponovat písně pro nejrůznější komorní muzikálové inscenace. Měl však na rozdíl od mnoha souputníků opodstatněnou naději, že celá jeho kariéra se touto cestou ubírat nebude. Už na studiích si totiž jeho talentu všiml broadwayský velikán Stephen Sondheim (narozen 1930), tvůrce muzikálů, o nichž kritici s oblibou tvrdili, že po jejich premiéře se Broadway „jakoby znovu narodila.“ Zejména v sedmdesátých letech rozboural Sondheim všechny dobové představy o hudebním divadle téměř od základů: Company, Follies, Little Night Music, Pacific Overtures a Sweeney Todd jsou díla, patřící svou hudební i myšlenkovou nápaditostí dodnes ke klasice nejen svého žánru, ale i hudebního divadla vůbec. Většina z nich už totiž dávno zdomácněla i na světových operních scénách… Díky neocenitelným radám, finanční podpoře a zejména otevřeným dveřím vlivných osob, jež komponující číšník Larson díky Sondheimovi získal, mohl začít vznikat hudební příběh bohémů konce dvacátého století. Po poněkud klopotné spolupráci s dramatikem Billym Aronsonem, zahájené v roce 1989, zůstal Jonathan Larson jediným autorem celého projektu, který po mnohých přepracováních a zkušebních uvedeních různých verzí čekala už zmíněná premiéra na počátku roku 1996. Autorova náhlá smrt téměř okamžitě zapůsobila jako netušená rozbuška; premiéra muzikálu Rent, věnovaná Larsonově památce, doslova roztančila a rozezpívala z počátku pietně naladěné publikum. Po necelých padesáti vyprodaných reprízách v okrajovém New York Theatre Workshop se inscenace přesunula do důstojnějšího Nederlander Theatre, kde jako jedna z desítky nejdéle hraných produkcí v dějinách Broadwaye vydržela až do roku 2008. Význam díla podpořila i zvěčnělému Larsonovi adresovaná smršť nejrůznějších ocenění. Ze čtyř prestižních cen Tony za rok 1996 by si právě on odnesl trofeje za nejlepší muzikál, scénář a hudbu, stejně jako dvě ceny Drama Desk za výjimečný muzikál a výjimečný scénář. Jistý tragikomický prvek má v sobě udělení Pulitzerovy ceny pro Rent za nejlepší drama; cenu určenou především spisovatelům, dramatikům a novinářům získal za počin na poli hudebního divadla naposledy Larsonův mentor Stephen Sondheim za svůj muzikál Sunday in the Park with George (1984). Ve velmi osobním díle, zabývajícím se zejména vztahem umělce k jeho okolí (a naopak) zazní coby ústřední píseň hymnus na umění pod názvem Sunday; stejný song zparodoval v komorním muzikálu z roku 2001 „tick, tick… BOOM!“ coby jakýsi číšníkův víkendový nářek právě Jonathan Larson…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Larson: Rent (Divadlo Na Prádle Praha 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Napsat komentář