Bohemia Balet zkoumá, co skrýváme za zdmi našich domovů

Jako první se před zraky diváků představila pozoruhodná sluchátková výprava Spolu sami choreografky Terezy Szentpeteryové, která pro inscenaci navrhla i kostýmy volného střihu v odstínech béžové, černé, zelené a modré barvy připomínající pyžama. A skutečně její kus působí jako série minidramat z ložnic, která se točí kolem telefonních sluchátek v křiklavých barvách, jež nahradila naše dotykové a multifunkční (ne)přátele. Právě ty se stávají symbolem osamění, ale zároveň potřeby komunikovat. Každý ze čtyř aktérů má na sobě připnuté sluchátko, což se jeví, jako by to byl další jeho orgán podstatný pro přežití. Čtveřice kolem sebe svižně pochoduje, zaplétá se do drátů sluchátek, ale i do rytmu populární i impresionistické hudby. Choreografie zaměřená na vykreslení vztahů, střetů, přitažlivosti i odtažitosti mezi aktéry krystalizuje v moderní a výrazový tanec, v němž lze vysledovat jen několik baletních figur, ať se jedná třeba o piruetu nebo pas de chat. Těla, a především chodidla mají svobodu, kterou postupně limitují všude prolézající dráty, protože sluchátek na jevišti přibývá. Izolace se proměňuje v kontakt. Dochází i k duelu, protože trojice tanečnic na oko soupeří o pozornost tanečníka Matěje Šimůnka a tento motiv se bude ještě během dalších dvou představení opakovat.

Následující Tethered Paths (Spletité cesty) choreografa Paula Juliuse plynuje na předešlé putování navazují, ať se jedná o typ taneční exprese, barevnost kostýmů nebo tematizaci sluchátka coby média důležitého ke spojení. Pouze pyžama nahradily o něco elegantnější róby, na jevišti se objevuje další tanečnice a hudba se přibližuje divokému tempu současnosti. Velmi jednoduchý scénografický element tvoří bílé plátno, na kterém v pološeru vynikají siluety čtyř dívek, což se stává vizuálním rámcem představení. Tentokrát jsou však tanečnice mezi sebou mnohem více soupeřivé a divočejší, každá se snaží sama ovládnout prostor, byť se pokouší i o kontakt.

Jeviště záměrně ovládá komunikační zmatení, zvláště, když se na něm objeví sluchátko. Absentuje schopnost prostorové i sociální empatie, která rezonovala ve Spolu sami. Rivalita přerůstá v souboj, když se na jevišti objeví muž, o jehož přízeň bojují. V této části choreografie více využívá prvky z akademické klasické techniky, protože velkou část kusu tvoří duet Matěje Šimůnka a Luisy Brychcínové, který jej vede ke kýženému nalezení harmonie. Tanečníci zde dostali možnost popasovat se s choreografií kladoucí důraz na stálou proměnlivost pohybového materiálu, maximální využití dispozic těla, muzikalitu, přesnost i partnerskou souhru.

Naprosté odtržení od reality pak představuje závěrečná show, taneční divadlo Jane D. Series – Episode 1 choreografky Venduly Poznarové, jíž dominuje vertikálně postavená bílá matrace, na které leží jedna ze tří Jane D. v bílém korzetovém oděvu s nápadným bílým líčením, které se nepřímo odkazují i ke klasickému baletu. Tu něčí ruce škrtí a znemožňují pohyb, až nakonec celá konstrukce padá do horizontální polohy a ona se mění v několikarukou a nohou ženu předvádějící společně ještě se dvěma kolegyněmi před zraky publika ne baletní, ale akrobatickou podívanou. Jejich ruce i nohy se kříží, ostatní dvě hlavy nelze vidět, čímž se stávají jedním tělem, což působí až surrealisticky. Později se vydělují a opět mezi sebou soupeří o jednoho muže, paradoxně jejich vraha.

Ne nadarmo zaznívá hudba Davida Lynche, která všemu dodává podivně napjatou atmosféru. Co se bude dít dál? Ach ne, pohyb naruší slovo, ve kterém aktérky začnou deklamativně vysvětlovat archetypy detektivních příběhů, které se před námi tak působivě odkrývali. Slovo zkrátka může být i narušitelem komunikace a tato vizuální pastva se stává najednou fraškou, která začíná drhnout, ačkoliv samotný text nepostrádá vtipnost (slušel by ale víc jako voiceover namluvený herecky školeným hlasem) a z reakcí publika bylo zřejmé, že v replikách jsou ukryté narážky, kterým rozumí jen nejbližší okolí tanečníků. Ani následné pohybové etudy tematizující vraždu v groteskním stylu ji už nedokáží resuscitovat… Téma samo je přitom nosné, a když si do důsledku uvědomíme obsah slov, víc než aktuální. Je snad otázkou, zda je forma komedie, která si dělá legraci s televizních kriminálek, nejvhodnější formou, jak na problematiku femicidy poukázat. Novinkou ovšem je zapojení prvků společenského tance do současné choreografie, což je na naší scéně ještě stále neobvyklý krok. Interpreti tak byli konfrontováni nejen s verbálním projevem, ale i novým tanečním slovníkem. Matěj Šimůnek v závěru choreografie nahazuje divákům udičku. Pokračování příště?

Moderní až současný tanec v podání souboru Bohemia Baletu mě však i přes peripetie s Jane D. podivným kouzlem zapletl do svých sítí, které jsou mnohem jemnější, než jsem si myslela coby téměř „baletní laik“. Lze se v nich totiž hýbat, protože hlediště s jevištěm může volně komunikovat, a přitom si vyprávět skutečné příběhy.

Spolu sami
Choreografie: Tereza Szentpeteryová
Návrhy kostýmů: Tereza Szentpeteryová
Hudba: Mylo, Sora, Eilish, Debussy, The Fratellis
Tančí: Luisa Brychcínová, Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Matěj Šimůnek

Spoutané cesty
Choreografie: Paul Julius
Návrhy kostýmů: Paul Julius
Asistent choreografa: Marika Blahoutová
Hudba: Hania Rani, Titles: Hawaii Oslo (Live from Studio S2) and Leaving. Composer: Nils Frahm, Title: Toilet Brushes
Tančí: Luisa Brychcínová, Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Julie Miadiková, Matěj Šimůnek

Jane D. Series – Episode 1
Námět, choreografie: Vendula Poznarová
Hudba: Theodore Shapiro, David Lynch, Lykke Li
Scéna, kostýmy: Veronika Moudrá
Poděkování za asistenci: Maxmilián Mareš, Daniela a Ondřej Sliškovi
Tančí: Lucia Brychcínová, Eliška Koldová, Anna Tkadlčíková, Matěj Šimůnek

Premiéra 6. 4. 2025, Divadlo Komedie