Večer zahájilo dílo polského tanečního umělce Roberta Bondary, který má s choreografií již rozsáhlé zkušenosti a v současné době umělecky vede baletní soubor Poznaňské opery. Dalo by se říci, že s jeho pozváním trefil umělecký šéf pražského souboru Filip Barankiewicz do černého. Bondarovo kontemplativní dílo 4 Seasons je prvotřídně choreograficky i režijně zvládnuté a od souboru též skvěle zatančené. Třičtvrtě hodiny trvající kus se odvíjí na Nové čtvero ročních dob Maxe Richtera z roku 2012, reinterpretaci a překomponování slavné Vivaldiho předlohy z roku 1723. Richterova skladba se stala brzy velmi populární, a to i v tanečním světě: V roce 2016 ji roztančila Chrystal Pite s 54 členy baletu pařížské Opery, v Čechách jsme mohli v roce 2022 vidět choreografii 2Sezóny Zdeňka Mládka na část této skladby.
Bondara si zvolil k divadelní realizaci Richterovy hudby osm tanečních párů pro hromadné výstupy, tři páry sólistické a jednu sólistku, která má symbolickou úlohu, je v ní ztělesněná zkušenost života, který podléhá cyklu času. Jeviště zaplňuje tedy 23 tanečních umělců, ale málokdy je vidíme všechny najednou. Bondara dávkuje napětí a atmosféru na jevišti podle hudby, ke které vytváří vlastní obsah. Komunikuje s diváky formou náznaku, letmým gestem, kontrastem, vychýlením rovnováhy těl tanečníků, a zejména promyšlenou a členitou prostorovou kresbou nejen pohybů jednotlivců či párů, ale i skupiny. Celé je to podobné lyrické poesii, nevypráví konkrétní děj, ale přesto je sdělná. Divák jen tuší, že pod vrstvou estetické krásy je ukryto věčné drama vzniku a zániku, radosti a smutku, setkání s láskou a smutek z odchodu milovaných bytostí. Z tohoto tušení však vzniká silný umělecký zážitek.
Sémantika Bondarovy choreografie je výsostně rafinovaná a skvěle napojená na výtvarné řešení scény Diany Marszalek a světelného designu Daniela Tesaře. Vše je laděno do různých odstínů šedé a bílé, včetně kostýmů Martyny Kander,a funkčně se proměňuje v souladu s hudebními částmi. Bílé bloky, připomínající z jedné strany sedátko s opěradlem a z jiné působící jen jako krychle, umožňují choreografii využít různé pohledy na těla tančících, měnit vertikalitu i horizontalitu, dají se snadno posunovat a stavět tu do přísných geometrických útvarů, a tím vyvolávat dojem řádu, či naopak chaosu, když je tanečníci zdánlivě bezcílně přemisťují. Výtvarné řešení vynikne nejvíce z pohledu z balkonu (podobně jako tomu bylo v Neumeierově baletu Liliom).
Bondarův pohybový styl je v tomto kuse eklektický v tom nejlepším slova smyslu: obsahuje v sobě to nejzajímavější, co bylo za minulých dvou tří generací na jevišti k vidění. Bondara to v sobě koncentruje, inspiruje se, ale nikdy přímo nepřejímá, je svůj. Duety jsou výsostně technicky náročné, ale tanečníci je bez problému zvládají. Je pochopitelné, že díky tomu nebylo asi možné vytvořit další alternace, neboť triptychový večer vyžaduje plné zapojení všech. Oba večery jsme mohli obdivovat sólovou šestici ve složení Natsuki Nishiyama, Nana Nakagawa, Nina Fernandes, Danilo Lo Monaco, Giovanni Rotolo a Erivan Garioli. Svou hlubokou jevištní zkušenost a ponor do role symbolické průvodkyně dění na jevišti předávala Nelly Danko. Choreografický debut Roberta Bondary v historické budově Národního divadla a výkony tanečníků ocenilo publikum při obou premiérách dlouhotrvajícím potleskem.
Druhou choreografií premiérového večera bylo dílo 27ʼ52” Jiřího Kyliána, které bylo od své premiéry v roce 2002 inscenováno na různých světových jevištích a nutno podotknout, že za ta léta neztratilo nic ze své zajímavosti a výpovědní hodnoty. Představuje zajímavou výzvu pro tři taneční páry, které na podkladě elektronické skladby Dirka Haubricha prožívají různé podoby vzájemných vztahů, a to nejen vůči sobě, ale také vůči svému okolí na scéně. Jiří Kylián svým specifickým způsobem spouští pomocí pohybových akcí tanečníků proud asociací v myslích diváků: zvednutá část pruhu baletizolu se může stát úkrytem, odchodem do zapomnění či hrobem, úder ruky do spuštěné látky horizontu vytvoří dojem kruhů ve vodě… Jednoduchá scéna navržená choreografem skýtá mnoho možností a stává se svébytným významotvorným partnerem pro tvorbu vztahových klání. Podobně tak i akustická složka, která obsahuje též mluvu v několika jazycích.
Tanec je dynamický, místy až elektrizující. Obě obsazení se vyrovnaly s Kyliánovou choreografii na rovnocenné úrovni. Druhou premiéru, obsazenou zejména českými tanečníky, jsem mohla sledovat z parteru a je pravda, že se to odrazilo ve zvýšeném vnímání fascinujícího proudu energie, kterou interpreti vyzařovali.
Po další půlhodinové přestávce následoval nově vytvořený kus Lovebirds Marca Goeckeho, který v současnosti stojí v čele Basilejského baletu. Po hudební stránce k sobě narouboval soulové písně Jamese Browna (včetně části rozhovoru s ním) s Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů. Osmnáct tanečníků muselo zvládnout Goeckův vrcholně náročný pohybový sprint, a tak není divu, že i druhá premiéra proběhla bez alternací, evidentně na jejich vypracování nebyl čas. Goecke staví na jeviště bez jakékoliv scénografie postavy groteskního typu, které vykonávají neuvěřitelně četné drobné pohyby v horní části svých těl.
Nohy jsou jen jakousi základnou, zřejmě zde je největší inspirace ptačí říší. Ruce, prsty, paže, krk se kroutí v nepřirozených úhlech a protipohybech, jako by měli aktéři stát o zápis do Guinessovy knihy rekordů v počtu neurotických záškubů v jedné minutě. Tempo změn je tak rychlé, že vytváří na jedné straně efekt hedonistický, jelikož obdivujeme tanečníky, jak to vše mohou v tom šíleném tempu vykonat a zapamatovat si sled drobných pohybů. Na druhé straně divákovo vnímání si nedokáže z toho všeho odnést nic víc než povrchní dojem. K žádnému hlubšímu poutu s významem sledovaného, natož s hudbou nedochází, chybí dynamické odstínění, chybí kontrast. A jak to bývá u pohybových projevů založených na hedonistické funkci, když se to přežene, nastoupí i přes tu pohybovou košatost po chvíli dojem jednotvárnosti.
Zpočátku jsem si pomyslela, že by se to třeba Bohuslavu Martinů líbilo, jelikož měl pantomimu a grotesku rád. Jenže by se mu asi po chvíli nezdálo dobré, že jeho hudba slouží jen jako pulsující akustický podklad pro dění na jevišti, které postrádá směr vývoje a stále více se podobá setkání neurologicky těžce nemocných jedinců s grimasami a cukaturou svalů jako při tanci sv. Víta. Přijatelnější řešení mohl Goecke předložit, kdyby takto zpracoval pouze ony dvě písně Jamese Browna. Tím by zaujal, ale neznudil. Jeho specifický styl možná najde i mezi návštěvníky Národního divadla své příznivce, zaštiťovat ho ale hudbou Martinů mi připadá nepřiměřené a z mého pohledu nevhodné.
Kladem nové premiéry Baletu ND v Praze je kromě výše zmíněných osobností přítomnost hudebníků v orchestřišti v prvním a třetím kuse a jejich vyvážená interpretace skladeb, které jsou náročné. Orchestr Národního divadla řídil po oba večery s přehledem a uměleckým nasazením Jaroslav Kyzlink, na sólové housle hrál Alexej Rosík a Ondřej Hás, sóla na klavír a cembalo interpretovala Anna McBride v alternaci s Tomášem Pindórem, tympány rozezvučel první večer Pavel Rehberger, při druhé premiéře Tomáš Koubek. Výkon orchestru a jeho sólistů byl velkým obohacením premiérových večerů.
Diskutabilní je tříhodinová stopáž večera, když z ní dvě přestávky zabírají celou hodinu. A na závěr ještě malá výtka k programové brožuře: chybí v ní základní informace o autorech scény a kostýmů, ale i o skladatelích. Jelikož jsou všichni až na Martinů naši současníci a do premiéry vložili velkou porci svého umu, zasloužili by si více pozornosti i v této tiskovině.
Avant-Garde
12. a 13. března 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo, Praha
Max Richter, Robert Bondara: 4 Seasons
Realizační tým
Choreografie: Robert Bondara
Hudba: Max Richter (Nové Čtvero ročních dob)
Scéna: Diana Marszałek
Kostýmy: Martyna Kander
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Jagoda Chalcińska
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Účinkující
Sóloví tanečníci: Nelly Danko, Natsuki Nishiyama, Nana Nakagawa, Nina Fernandes, Danilo Lo Monaco, Giovanni Rotolo, Erivan Garioli
Orchestr Národního divadla v Praze
Alexej Rosík/Ondřej Hás – housle
Anna McBride/Tomáš Pindór – cembalo
Jaroslav Kyzlink – dirigent
Dirk Haubrich, Jiří Kylián: 27’52”
Realizační tým:
Choreografie, scéna: Jiří Kylián
Asistent choreografa: Urtzi Aranburu
Hudba: Dirk Haubrich (skladba inspirovaná původní verzí Symfonie č. 10 Gustava Mahlera, 1910)
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Kees Tjebbes
Účinkující
Sóloví tanečníci:
Red – Aya Watanabe, Giovanni Rotolo/Kristýna Němečková, Patrik Holeček
Purple – Nina Fernandes, Jonáš Dolník/Kazane Takaki, Matěj Šust
Yellow – Chihiro Sudo, Francesco Scarpato/Anna Novotná, Jakub Rašek
Marco Goecke: Lovebirds
Realizační tým
Choreografie: Marco Goecke
Dramaturgie: Nadja Kadel
Hudba: Bohuslav Martinů: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, B. 271; James Brown: It´s A Man’s Man’s Man’s World, Lost Someone
Světelný design: Udo Haberland
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Účinkující
Členové Baletu Národního divadla
Orchestr Národního divadla v Praze
Anna McBride/Tomáš Pindór – klavír
Pavel Rehberger/Tomáš Koubek – tympány
Jaroslav Kyzlink – dirigent
