Bosgraaf a Corti: Energická plavba barokními vodami

Flétnista Erik Bosgraaf a cembalista Francesco Corti spolupracují již mnoho let. Všechny skladby, které zazněly na jejich pražském koncertě, již v minulosti nahráli na CD. Album kompletních Händelových flétnových sonát jim vyšlo před dvanácti lety, v roce 2012. Leclairovy, Wassenaerovy a Schickhardtovy sonáty natočili před pěti lety, v roce 2019. Na jejich sehranosti bylo zřejmé, že interpretaci skladeb mají veskrze promyšlenou, což jejich hře na koncertě dodávalo pocit lehkosti a bezstarostnosti.

Pro svůj pražský debut si Bosgraaf zvolil barokní skladby ze začátku 18. století. Ačkoliv jeho doménou je barokní hudba, věnuje se i jiným žánrům – jazzu, improvizaci, hip hopu, elektronické a filmové hudbě. Jak ale Bosgraaf zmínil během Setkání s umělci, které předcházelo koncertu, snaží se každý žánr přizpůsobit sobě a možnostem svého nástroje. Nebrání se prý sice žádnému stylu hudby, ale brání se povrchnosti. Ke každé hudební spolupráci tudíž přistupuje s rozvahou.

Na druhé straně, cembalista Francesco Corti se věnuje výhradně staré hudbě, a to nejen jako cembalista, ale i jako dirigent. Je členem mnoha proslulých souborů, například Le Concert des Nations či Bach Collegium Japan a posledních šest let působí jako hlavní hostující dirigent souboru Il Pomo d’Oro.

Koncertní program, který si hráči přichystali pro pražské publikum, nazvali Pocta Anně z Hannoveru – „královské princezně“ a Händelově oblíbené žačce. Jak už napovídá název, Anna Hannoverská byla žačkou Georga Friedricha Händela. Celý život se věnovala hudbě, dokonce si založila hudební dvůr, na které si zvala hudebníky a skladatele. A právě pro ni zřejmě Händel zkomponoval své sonáty pro zobcovou flétnu.

Na úvod koncertu zazněla Händelova Sonáta C dur HWV 365. Ačkoliv je to sonáta flétnová, i cembalový part je zde výrazný a technicky náročný. To však není patrné na úplném začátku sonáty, první věta Larghetto se naopak vyznačuje jemnou a zasněnou melodií ve flétnovém partu. Bosgraaf ji hrál s citem, noty spojoval hladkým legatem a ornamenty působily velmi spontánně a vkusně. V následujících větách – Allegro, Larghetto, A tempo di gavotta, Allegro – si pohrával s kontrasty. Předvedl svoji bezchybnou techniku v rychlých pasážích, v taneční gavotě se roztančil nejen hrou, ale i tělem, v závěrečné svižné větě ukázal, jak hlasité dynamiky a průraznosti je tón flétny schopen.

Následovala Wassenaerova Sonáta terza č. 2 g moll. Nizozemský skladatel a zámožný diplomat napsal cyklus tří osobitých flétnových sonát začátkem osmnáctého století, dlouho se však věřilo, že je zkomponoval někdo jiný, rukopis na partituře byl těžko čitelný. Sonáta začíná pomalou větou Grave, Bosgraaf ji zahrál prostým a čistým tónem, cembalista Corti s citem akordicky doprovázel flétnovou melodii. Následovaly věty Allegro, Sarabanda – Grave, Giga presto. Ačkoliv sonáta zpočátku působí nenápadně, v pomalé větě zaujme svojí nápaditou rytmičností, kterou Bosgraaf a Corti předvedli hudebně i herecky takovým stylem, že se ozval z publika i lehký překvapený smích.

První polovinu koncertu zakončila Händelova Suita d moll HWV 428 pro cembalo. Cembalo se zde předvedlo v plné dynamické síle. Pro její provedení se otevřelo nejen křídlo, ale i deska nad klaviaturou. Corti, který před studiem cembala vystudoval hru na varhany, jako by cembalu přičaroval ozvučné varhanní píšťaly – tak mohutným zvukem hrál. V bezmála půlhodinové suitě, složené z vět Preludium, Allegro, Allemande, Courante, Air & Double, Presto Corti předvedl nejen technickou preciznost, dobrý vkus pro načasování, ale i svoji velkou energetickou výdrž. Jediné, co nebylo úplně vkusné, bylo hlasité otáčení stránek not. To, že cembalista nehrál zpaměti, by jinak ani nebylo znát, ale opakovaná hlasitá mlasknutí papíru působila dost rušivě.

Druhou polovinu koncertu otevřela Leclairova Sonáta G dur op. 9 č. 7. Leclair starší, francouzský skladatel a houslista, působil několik měsíců na hudebním dvoře u Anny Hannoverské. A právě jí později věnoval svých dvanáct houslových sonát, z nichž dvě jsou díky svému rozsahu hratelné i na příčnou flétnu. Bosgraaf si pro provedení sonáty zvolil tzv. hlasovou zobcovou flétnu (voice flute), jejíž spodní rozsah jde až do tónu malého d. Umírněná sonáta s větami – Dolce: Andante, Allegro ma non troppo, Aria: Affettuoso, Giga: Allegro moderato – příjemně uvedla posluchače po přestávce zpět do hudebního naladění. Bosgraaf a Corti proplouvali skladbou plnou houpavých melodií uvolněně a bez nadbytečné snahy. Sonáta tak vyzněla přirozeně a krásně, občasné disonance v nižších polohách, které hráči zvýrazňovali, jí dodávaly osobitost.

Následovala Wassenaerova Sonáta seconda g moll. Krátké, asi minutu a půl dlouhé Grave vyznělo v podobném duchu jako předešlá Leclairova sonáta. V dalších větách – Allegro, Adagio, Giga presto – se však projevila Wassenaerova jedinečnost – a to především originální rytmika v Adagiu, která byla již naznačena v jeho předešlé sonátě, a disonantní nečekané harmonie. Bosgraaf si v celé sonátě skvěle pohrál s artikulacemi, zejména v rychlém Allegru.

Předposlední skladbou večera byla Händelova Sonáta h moll HWV 367a. Čtvrthodinová skladba byla ochutnávkou nejrůznějších nálad, které hráči předvedli v sedmi krátkých větách – Largo, Vivace, Furioso, Adagio, Alla breve, Andante, A tempo di menuet. Na rozdíl od předchozích sonát, kde cembalo mělo spíše doprovodný charakter, se zde projevilo v plné sólistické síle, zvlášť ve Furiosu, které hráči zahráli v tempu, které se blížilo prestissimu. Bosgraaf znovu oslnil svými artikulacemi a zároveň využíval i ozdobné frullato.

Na závěr koncertu zazněla Schickhardtova Sonáta E Dur op. 30 č. 7. Úvodní Allegro začalo cembalovým melodickým vydrnkáváním v pravé ruce, brzy se přidaly zběsile rychlé běhy Bosgraafa. Následné Siciliano bylo příjemným pozastavením se. Následující věty – Allegro, Allegro, Giga, Allegro – byly velmi rychlé, v některých částech hrál Bosgraaf snad až příliš rychle. V akustice kostela se artikulace mnohdy slévala, navíc flétna občas nebyla na úkor hlasitosti cembala dobře slyšet.

Potlesk v publiku na konci bylo obtížné zastavit. Posluchači dlouho tleskali nejen na úplném závěru koncertu, ale i před přestávkou a mezi jednotlivými skladbami. A to tak, že je musel Bosgraaf jednou dokonce posunkem ruky přerušit, aby mohl hrát dál.

Na úplný závěr večera zazněly ještě dva přídavky. Nejprve část z flétnové sonáty a moll op. 1, č. 1 od Loilleta de Ganteho a následně Gigue z Händelovy Sonáty B dur HWV 377. Oba přídavky byly akorát dlouhé a líbivé, nijak zvlášť výrazné, což bylo jedině dobře, protože tak dojem z celého předešlého programu nijak nenarušily.

Erik Bosgraaf a Francesco Corti: Pocta Anně z Hannoveru – „královské princezně“ a Händelově oblíbené žačce
30. dubna 2024, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy, Praha

Program:
Georg Friedrich Händel: Sonáta C dur HWV 365
Unico Wilhelm van Wassenaer: Sonáta terza č. 2 g moll
Georg Friedrich Händel: Suita d moll HWV 428 pro cembalo
Jean-Marie Leclair st.: Sonáta G dur op. 9 č. 7
Unico Wilhelm van Wassenaer: Sonáta seconda g moll
Georg Friedrich Händel: Sonáta h moll HWV 367a
Johann Christian Schickhardt: Sonáta E Dur op. 30 č. 7

Účinkující:
Erik Bosgraaf – zobcová flétna
Francesco Corti – cembalo