Bouře byla přesně tím důvodem, proč chodit na operu do kina

Skladatel se neexhibuje odvážnou neposlouchatelnou neharmonickou muzikou ani nějakým současným mediálně vděčným námětem. Už od prvního tónu vám je jako posluchači jasné, že melodické linky zůstanou zachovány a že se objeví i krásné orchestrální, až symfonické plochy. Stejně tak, že Shakespeare a jeho divadelní hra budou zárukou toho, že nepůjde o fádní a banální příběh bez hlubšího významu.Jméno Thomase Adèse hudební veřejnost začala vnímat v devadesátých letech dvacátého století a dost záhy bylo jasné, že se jedná o osobnost, která bude spojována s mnoha přísliby skladatelské generace té doby. Ještě při studiích na Guildhall School v Londýně a Universitě v Cambridge, kde mezi jeho učitele mimo jiné patřili Alexander Goehr a Robin Holloway, stvrdil svůj osobitý kompoziční styl prvním větším hudebním dílem s názvem Chamber Symphony (1990). Pak už následovaly kompozice, které mu mezi odborníky získaly značnou reputaci: například koncert pro sbor a orchestr Living Toys (1994) nebo koncert pro smyčcový kvartet Arcadiana (1994). Jeho první scénické hudební dílo přišlo záhy. V letech 1994-1995 zkomponoval první komorní operu s názvem Powder Her Face, která v době své premiéry vzbudila naprostou senzaci zejména pro sexuální otevřenost některých scén vyjádřených hudbou (námět opery vychází z milostného skandálu britské vévodkyně Margaret Sweeny, který hýbal Velkou Británií v roce 1963 a který byl prvním veřejně velmi otevřeně přetřásaným sexuálním skandálem šlechtické rodiny). Současně s kompozicí, rozvíjí Adès svou kariéru i jako klavírista a dirigent a v roce 1999 se stává uměleckým ředitelem prestižního britského hudebního festivalu v Aldenburghu. A pak již následuje řada ocenění a prestižních světových premiér jeho kompozic. Cyklus písní s názvem America byl vybrán jako skladba, kterou prestižní Newyorští filharmonikové zahajovali nové milénium. V roce 2000 se Adès stal držitelem uznávané Siemens Prize for Music, mimo jiné za dvě opery složené na objednávku pro Royal Opera House a festival v Glyndebourne. Jeho operní i orchestrální díla nepostrádají inspiraci Brittenem, Weillem, Richardem Straussem, Ligetim nebo třeba Straviským; například právě Stravinského Život prostopášníka ve své první opeře Powder Her Face cituje Adès přímo a nepokrytě.Metropolitní čekala dlouhých osm let od světové premiéry v Londýně na první uvedení Bouře (paradoxně právě v koprodukci s Royal Opera House Covent Garden. Vídeňskou státní operou a Operou v Quebecu). Pod skladatelovým vedením se tak stala pátým operním domem na světě, který toto dílo nastudoval. Adès vám v každé vteřině své hudby servíruje tolik tónů a v takové kompozici, že váš mozek je jen těžko na jedno jediné poslechnutí může všechny absorbovat. Dekódujete je až po chvíli, kdy si je začnete uvědomovat, ale zároveň se vám do uší derou již nové, další. Orchestrální motivy přicházejí velice rychle po sobě a stejně rychle mizí, aby vaše ucho zachytilo nové. Totéž platí i o některých partech pěveckých. Zejména v partu kouzelného ducha Ariela (Audrey Luna) , kde harmonická melodie příjemně zaoblených sopránových tónů přechází v jednotlivé zvuky doslova „vyštěkávané“ skoro až v ultrazvukových výškách, na hranici slyšitelnosti lidským uchem. Libretistka (Meredith Oakes) ve spolupráci se skladatelem zhustila Shakespearovu květnatou poezii na důrazné a vytrvalé dunění dvojverší, která útočí na váš sluch ve spojení s hudbou silně a naléhavě, aby následně, kdy by snad hrozilo, že posluchačovo ucho o tyto naléhavé tóny ztratí zájem; přešly do nádherné a třpytivé harmonie plných a příjemných orchestrálních zvuků. To platí i pro pěvecky (ale i herecky) bravurně zvládnutý part skřeta Kalibana (Alan Oke). V partituře opery jsou však i pěvecké party, které jsou napsány zcela jinak a zvukomalebnost se uplatňuje i v pasážích libreta jim určeným. Úsečným a zvukově extrémním partům Ariela a Kalibana je protipólem harmonické a zvukomalebné libreto prince Ferdinanda (Alek Shrader) a dcery Prospera Mirandy (Isabel Leonard). Jejich party, stejně tak jako party dvořanů a také příbuzných neapolského krále jsou lyrické a velmi melodické.

Na pomyslném pomezí je pak libreto i hudební part hlavní postavy Bouře Prospera (Simon Keenlyside – náš exkluzivní rozhovor s ním, mj. i o roli Prospera, najdete zde). Sled krátkých slabik se v partu Prospera střídá s delšími lyrickými pasážemi, aby vyvrcholil v závěrečném monologu zcela ve stylu romantismu podpořeném sborem. Hudební inteligence Simona Keenlysida a jeho pěvecké kvality z něho učinily ideálního představitele svrženého vládce, který pod vlivem osudu svého milovaného dítěte dokáže odpustit. Nutno dodat, že právě díky vokálnímu dualismu je opera velmi zajímavá a klade extrémní nároky na pěvecké nastudování. Ty jsou asi největší u partu Ariela, jehož rozsah je extrémní. Podobné je to ale i u role Kalibana a samozřejmě Prospera či Antonia. Režisér Robert Lepage si inscenováním Bouře zcela jednoznačně odčinil neúspěch svého Ringu. Již základní myšlenka jím zvolené scénografie – divadla na divadle – vychází z toho, že Prospero byl milánským vévodou a to i předurčuje, jaké divadlo bude použito pro konkretizaci tohoto inscenačního postupu – a sice milánská La Scala. Už jen tahle myšlenka se přitom sama o sobě ukázala jako velmi nosná. Příběhu, který kombinuje nadpřirozeno (pohádku) s historickými událostmi, dává volba tohoto konceptu dostatečný prostor k věrohodnosti a současně ponechává režisérovi mnoho místa pro zcela volné inscenování scén s nadpřirozenými postavami a jevy, které díky tomu mohou zůstat naivistické a neubírají tak na myšlenkové síle příběhu. To pak samozřejmě platí i o stavbách scény, kostýmech a maskách, kdy Lepageův oblíbený princip použití dobových či veskrze stylizovaných kostýmů a masek v kombinaci tu s klasickými, tu moderními stavbami a dekoracemi, či inscenačními postupy (projekce, dotáčky) v tomto případě zcela beze zbytku funguje.Shakespearovo dílo se stalo námětem mnoha oper. Často lze nalézt zpracování téhož díla více skladateli. A tak ani Bouře není výjimkou. V březnu roku 1895 měla premiéru tříaktová opera Zdeňka Fibicha se stejným názvem a podle stejné Shakespearovy hry v pražském Národním divadle. Zajímavostí je to, že libreto Fibichovi zpracoval Jaroslav Vrchlický. Stejně jako libretistka Adèsovy Bouře Meredith Oakes posunula postavu Prospera oproti divadelní hře více k vnímajícímu a milujícími otci, jenž je i přes zradu schopen odpuštění a moudrých rozhodnutí, posouvá i Vrchlický Prospera z kouzelníka obdařeného nadpřirozenou silou do role mudrce a státníka. I z pohledu toho, že vzniklo novodobé operní dílo se stejným námětem, bude možná zájemcům stát za to si poslechnout nahrávku. Bohužel existují pouze dvě. Rozhlasová nahrávka z roku 1950 a záznam Deutschlandrundfunk z německého Bielefeldu, kde byla v roce 1997 tato opera provedena opera uvedena scénicky. Ani jedna z nich však není dostupná komerčně. A tak zbývá jen výběr scén z opery vydaný Supraphonem s Libuší Domanínskou a Teodorem Šrubařem.

Je-li projekt přenosů Live: Met in HD něčím, co podle slov mnohých, pořadatele nevyjímaje, má popularizovat operu, pak přenosy děl, jako bylo toto, plní bezvýhradně toto poslání. Právě edukativní charakter a možnost slyšet soudobou operu renomovaného hudebního skladatele, na kterou v mnoha zemích není možné jít se podívat přímo do divadla, jsou tím, čím projekty typu Live: Met in HD přispívají ke zvyšování kulturního povědomí a poskytují zájemcům o tento žánr možnost seznámit se s operou, která vzniká teď a tady, jako produkt tvůrčího procesu lidí žijících s námi ve stejné dějinné etapě, sdílejících stejnou estetiku, žijících ve stejné západoevropské kultuře jako my sami. O to víc je s podivem, že v sále kina na pražském Smíchově spolu se mnou seděla tak malá hrstka lidí. I to vypovídá o vyspělosti domácího operního publika mnohé.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Thomas Adès:
The Tempest
Dirigent: Thomas Adès
Režie: Robert Lepage
Scéna: Jasmine Catudal
Kostýmy: Kym Barrett
Světla: Michel Beaulieu
Video design: David Leclerc
Choreografie: Crystal Pite
The Metropolitan Opera orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera New York / L’Opéra Québec / Wiener Staatsoper Vídeň)
Premiéra 23. října 2012 Metropolitan Opera New York
Live: Met in HD 10.11.2012

Prospero – Simon Keenlyside
Miranda – Isabel Leonard
Ariel – Audrey Luna
Caliban – Alan Oke
Ferdinand – Alek Shrader
Stefano – Kevin Burdette
Trinculo – Iestyn Davies
Antonio – Toby Spence
Sebastian – Christopher Feigum
Gonzalo – John Del Carlo
King of Naples – William Burden

www.metopera.org

Foto Ken Howard