Brahms a Janáček v podání Iona Marina s orchestrem FOK

Na programu byla sice jen dvě jména – Brahms a Janáček, ve skutečnosti byl však “skrytě přítomen” i Antonín Dvořák, který dal orchestrální podobu pěti Brahmsovým Uherským tancům.

Tato pětice Uherských tanců (č. 17 až 21) koncert zahájila. Dirigent naplno zužitkoval Dvořákovo instrumentační mistrovství, které se projevilo v krásně barevném, bohatém zvuku. Pouze ve druhém a třetím tanci na okamžik příliš převládly žestě: jejich průrazné vyznívání patří ovšem k drobným akustickým zrádnostem jinak krásné Smetanovy síně. Párkrát se také mihly drobné rytmické nepřesnosti v koncích frází a v tempových přechodech, avšak vše převážila plasticita a krása zvuku. Poslední dva tance navázal dirigent attacca a závěr vygradoval v jiskřivém tempu do maximální virtuosní bravury. 

Sinfonietta Leoše Janáčka je “oficálně” pětivětá, dirigent však velmi dobře vystihl její faktickou čtyřvětost a tzv. “druhou” větu bezprostředně navázal na úvodní fanfáry. V těch se sice objevila drobná rytmická kolize, ale podařilo se ji ihned zamaskovat. Jak již bylo uvedeno, bezprostřední nástup sonátové věty vyšel znamenitě a přirozený kontrast mezi tanečnějším hlavním a lyričtějším vedlejším tématem směřoval k účinné gradaci. Jen stručná repríza hlavního tématu se zdála být tempově poněkud mdlejší.

Velmi lyricky začala následující věta, ale snaha o expresivní výraz chvílemi vyvolávala pocit, že pomalé tempo ještě dále zvolňuje. Živá a výrazná gradace se žesťovými “štosy” a se slavnými “větrnými” breaky flétny a pikoly ovšem měla patřičnou šťavnatost. Taneční věta s ostinátním trubkovým tématem by možná snesla trochu energičtější tempo a ostřejší artikulaci. Finální věta se rozvíjela krásně a působivě od zpěvného, posléze naléhavého počátku až k velkolepé závěrečné gradaci, na jejímž vrcholu zní fanfárová apoteóza. Škoda jen, že krásné figurace smyčců v mohutném lesku žesťových fanfár takřka úplně zanikly. Pár nepřesností v souhře a v tempových změnách (což se pak občas vyskytlo i po přestávce) mělo možná příčinu v tom, že maestro Marin si často dopřává poněkud “divadelní” gesto, které je bezesporu líbivé, “náladotvorné” a inspirativní, avšak méně zřetelné a orchestr je v takových chvílích až příliš odkázán sám na sebe…

Každopádně však 1. Symfonie c moll Johannesa Brahmse, která následovala po přestávce, měla od počátku silný emocionální náboj a jasnou výstavbu. Velkolepě kráčející úvod první věty přešel do pevného Allegra s krásně kontrastně odstíněnými tématy a celý formový oblouk byl vyklenut až do závěrečného zklidnění.

Důraz na maximální zpěvnost pomalé věty budil chvíli dojem až přílišného zadržování tempa, ale fráze se nakonec podařilo udržet celistvé. Zde je také nutno vyzdvihnout krásné sólové výkony: nejprve to byla melodie v prvním hoboji, při návratu pak totéž téma v netradiční barvě unisona sólových houslí s lesním rohem.

Půvabně, zpěvně a hladce probíhala věta třetí, jen kontrastní triolové téma by sneslo výraznější artikulaci opakovaných tónů, které takto vyzněly poněkud splývavě.

Rozkošatělý úvod finále směřoval nejprve k dojemně krásnému hornovému sólu, které přejde do dialogu s flétnou. Poté se už postupně rozvíjela velkolepá stavba, přesvědčivě gradovaná až k “chorálovému” vrcholu a slavnostně energickému závěru. 

Celkový dojem z koncertu byl tedy až na zmíněné drobné nedostatky v detailech velmi působivý a dirigentovo “malování širokým štětcem ” vyznělo přesvědčivě.

Brahms & Janáček
21. února 2024, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha

Program:
Johannes Brahms: Uherské tance č. 17–21 (orch. A. Dvořák)
Leoš Janáček: Sinfonietta
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68

Účinkující:
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Ion Marin – dirigent