Brahmsovo Německé requiem v taneční podobě v Plzni – temné stíny na jevišti

Německé requiem (Ein deutsches Requiem, op. 45) Johannese Brahmse je zcela specifické hudební dílo z hlediska svého obsahu i vzniku. Brahms je komponoval v letech 1865-1868. Pracovat na něm začal v únoru 1865 po smrti své matky, která jej velmi bolestně zasáhla. Do srpna 1866 dokončil 6 částí kromě dnešní páté věty pro soprán. První tři byly uvedeny ve Vídni 1. 12. 1867, kvůli nedorozumění při nastudování a provedení však premiéra nedopadla dobře. Všechny zazněly o půl roku později 10. 4. na Velký pátek v katedrále v Brémách, provedení řídil Johannes Brahms a barytonové sólo přednesl Julius Stockhausen. Tentokrát mělo Německé requiem velký úspěch a pro skladatele znamenalo zlom v jeho kariéře. V květnu 1868 dokomponoval Brahms pátou větu se sopránovým sólem, poprvé zazněla samostatně v květnu 1868 v Curychu v podání Idy Suter-Weber.  Německé requiem, jak je známe dnes, v definitivní sedmivěté podobě bylo premiérováno v Lipsku 18. 2. 1869 v podání Gewandhausorchester, sólisty byli Emilie Bellingrath-Wagner a Franz Krükl, provedení řídil německý skladatel a dirigent Carl Reinecke.  

Requiem jako takové je dílo s latinským duchovním textem složené z daných liturgických částí, obrací se k mrtvým a prosí o milost pro ně. Brahms ke svému requiem přistupoval docela jinak – obrací se k živým. Brahmsova skladba je duchovní, hluboce lidská, nemá však obvyklou liturgickou formu. Skladatel jejím prostřednictvím oslovuje přímo pozůstalé, kteří truchlí a potřebují povzbuzení a útěchu. Hudebnímu řediteli katedrály v Brémách, Karlu Martinu Reinthalerovi, skladatel dokonce svěřil, že by své dílo rád nazval „Lidské requiem“. Brahms zvolil pro svou kompozici nikoliv tradiční latinský liturgický text, ale německý překlad Bible od teologa a církevního reformátora Martina Luthera (1483-1546). Přál si, aby jeho skladba a poselství v ní obsažené bylo snadno přístupné a srozumitelné všem lidem. I to je důvod, proč se text v kompozici často opakuje – aby posluchač měl příležitost vrátit se k němu a vstřebat jej. Brahms sám vybral příslušné pasáže z evangelií a církevní dogma vynechal. Zádušní mše v římskokatolické liturgii začíná modlitbami za mrtvé „Odpočinutí věčné, Pane, dej jim“, Brahms se obrací k živým slovy „Selig sind, die da Leid tragen, denn sie sollen getröstet werden“, tedy „Blahoslavení, kteří truchlí, neboť oni mají být utěšeni“. U Brahmse nenajdeme ani latinské Dies irae (Den hněvu), místo temnoty nabízí příslovečné světlo na konci tunelu. Jeho hudba nepropadá zoufalství, nepropadá smutku. Když Brahms odmítl přidat na Reinthalerovo přání do díla příslušné církevní odkazy, vložil Reinthaler pro provedení Německého requiem v Brémách do díla árii z Händelova Mesiáše „Vím, že můj Vykupitel žije,“ aby uspokojil římskokatolické duchovenstvo. 

Německé requiem je rozčleněno do sedmi vět: 1. Útěcha. Selig sind, die da Leid tragen (sbor); 2. Trpělivost. Denn alles Fleisch, es ist wie Gras (sbor); 3. Naděje. Herr, lehre doch mich (baryton a sbor); 4. Radost. Wie lieblich sind deine Wohnungen, Herr Zebaoth (sbor); 5. Zármutek. Ihr habt nun Traurigket (soprán); 6. Důvěra.  Denn wir haben hie keine bleibende Statt (baryton a sbor); 7. Vykoupení. Selig sind die Toten, die in dem Herrn sterben (sbor). Těžiště díla je ve sborech, ty nesou závažná poselství. Sólové party pro bas a soprán jsou do celku zakomponovány pro kontrast hudebních ploch. Dodnes se hudební vědci přou o to, zda zdrojem inspirace byl Brahmsovi text či hudba a text vybral skladatel až na jejím základě. Jasný je fakt, že 2. část Requiem je přepracovanou 2. větou jeho Sonáty d moll pro dva klavíry z r. 1854.

Brahmsovo Německé requiem má přinést pozůstalým útěchu, má obejmout ty, kteří se potřebují vyplakat. Všechny nás ztráta někoho blízkého potkala, proto se Brahmsova hudba hluboce dotýká každého člověka. Spojuje lidi ve společném žalu, je oporou, přináší naději a sílu pohlédnout vstříc dalším dnům. V tomto směru je svou vyrovnaností Německé requiem optimistické, nadějeplné. 

Francesco Annarumma oděl tuto výjimečnou skladbu od hlavy až k patě do černé ve scénografii i kostýmech (připomeňme v této souvislosti, že interiér Nové scény je rovněž černý). Jevištní plochu s tmavým, lesknoucím se povrchem rámují černé sloupy, snad mají připomínat sloupoví kostelní lodi, na horizontu se promítají šedavé abstraktní projekce. 

Sbor v černém je umístěn po obou stranách jeviště v popředí nad orchestrem, ve své četnosti – téměř 60 pěvců – je pro vizuální dojem zcela určující. V jeho těsné blízkosti na forbíně zpívají sólisté své výstupy oděni v černých oblecích (i sopranistka vystupuje v obleku volného, snad pánského střihu). Svou stylizovanou strnulostí působí sbor jako temná neúprosná porota v soudní síni. Tanečníci se ocitají doslova v jeho sevření a zůstávají přes veškerou svou snahu a působivé výkony až v druhém plánu. Jsou oblečeni v černých kombinézách s nevýraznými bílými pásy na bocích, tanečnice v trikotech, poloprůsvitné černé punčocháče, černé špičky. Odosobňující líčení je zřetelné jen z fotografií v programu, protože účinkující se spoře nasvícenou tmavou scénou splývají. Míhají se v jejím šeru jako temné stíny a je třeba notné dávky soustředění, aby bylo možné choreografii a její prvky detailně vnímat. Zaměříme-li se na ně, zjistíme, že choreografie Francesca Annarummy nevystihuje charakter hudby ani obsah textů. Místy trhavé a až zbrkle působící pohyby tanečníků jsou s meditativní hudbou dokonce v přímém rozporu, značně diskutabilní je zařazení duetu s náznakem milostného aktu. Annarumma přitom hojně využívá klasický taneční slovník, přichází i s originálními neoklasickými variacemi, kombinuje je s ryze moderními a gymnastickými prvky, ale tyto kombinace nevytvářejí stylovou čistotu, celek působí roztříštěně. Choreografie by ve své podstatě a s tímto přístupem, kdy není pohyb přímou symbiózou s hudbou, mohla být použita jako taneční doprovod k jakékoliv jiné skladbě. Skutečnou výpovědní hodnotu související s Brahmsovým Requiem mělo až pár závěrečných taktů, byť ve své podstatě přinášely spíše depresi, než útěchu. Dým na již zcela černé scéně ovíjel nohy tanečnic a tanečníků a jak mizel, odešli s ním všichni účinkující do anonymní, definitivní temnoty zadního jeviště. 

Taneční výkony všech byly precizní, ocenění si zaslouží všichni účinkující za vysoké nasazení. V sólovém výstupu své technické dispozice zúročil Giacomo Mori, v duetu vystoupil s Novellou Petruci, duet č. 2 tančili Isabel Örjansberg de la Cruz s Karlem Audym, duet č. 3. Margarida Gonçalves s Justinem Rimkem a pánský duet Simone Carosso s Karlem Roubíčkem. Všichni vystoupili i v dalších rolích a ansámblových číslech – tančili v nich Sara Antikainen, Margarida Gonçalves, Jarmila Hruškociová, Luisa Isenring, Mami Mołoniewicz, Shiori Nirasawa, Aneta Pašková, Michela Quartiero, Victoria Roemer, Afroditi Vasilakopoulou, Maya Vought, Fanny Westring, Mizuki Tanoue, Kanako Tamaki, Leonor de la Serna, Pablo Dorado, Riccardo Gregolin, Marius Mathieu, Gaëtan Pires, Mátyás Sántha, Miroslav Suda, Anton Troshchenko, Leonard Flohr, Go Minakami a Campbell Wilson. Tanečníky nelze vždy na scéně rozeznat, je na ně však pamatováno v programu – všichni jsou zde jmenovitě napsáni a najdeme tu i jejich fotografie.

Akustika Nového divadla je pro živé hudební produkce problematická (a to i po zabudování elektroakustického dozvuku), ale slyšeno ze 14. řady, byly tentokrát zvukové proporce jednotlivých složek vyvážené. Hudební nastudování Jiřího Štrunce bylo korektní, na technicky výborně disponované členy orchestru se může dirigent i posluchač spolehnout. Orchestr hrál kultivovaně a pod Štruncovou taktovkou v žádoucí souhře. Dirigent zvolil odpovídající dynamickou hladinu, orchestr nikdy sbor ani sólisty nekryl. Ku prospěchu věci by ovšem byl větší důraz na expresivitu a dynamickou plastičnost, aby vynikla specifika a kontrastnost hudebních ploch. 

Sbor opery DJKT byl posílen Vysokoškolským uměleckým souborem Univerzity Karlovy, který vede sbormistr DJKT Jakub Zicha. Posílení sboru je vzhledem k charakteru Německého requiem logické – sbory jsou v Brahmsově monumentálním díle klíčové. Spojená tělesa prokázala svůj kvalitní potenciál, v nastudování Jakubem Zichou zněla měkce, avšak častá intonační labilita sopránu jako důsledek celkově nesprávné pěvecké techniky vyloženě rušila. Tento problém lze v projevu operního sboru DJKT pozorovat již delší dobu. Brahms zvolil Lutherův německý text kvůli srozumitelnosti díla, plzeňskému sboru však bylo velmi špatně rozumět, obsah se rozplynul ve vokalízách. 

Technicky dobře disponovaný František Zahradníček vystihl podstatu svého partu, interpretoval jej s prožitkem, dbal na jasnou dikci zpívaného textu, jeho celkový projev byl působivý. Lucie Silkenová, před lety velký talent, zpívala své sopránové sólo nevyrovnaně nepevným tónem s minimální srozumitelností. Poměrně malé titulky přinesly originální německý text s jeho nepřesným českým překladem. 

Brahmsovo Německé requiem láká choreografy zřejmě svým obecně lidským poselstvím a jakkoliv zůstává a je duchovním dílem, svým oproštěním od liturgie otevírá prostor pro tvůrčí invenci. Například Wiener Staatsballett uvedl Ein Deutsches Requiem r. 2021 v mezinárodně úspěšné choreografii Martina Schläpfera, připravenou již v r. 2012 pro Düsseldorf, a která byla původně plánovaná i pro Plzeň. Kanadský soubor Les Grands Ballets zařadil své A German Requiem v choreografii Andrew Skeelse na repertoár r. 2023. Plzeňská inscenace Francesca Annarummy dokázala, že jevištní ztvárnění vokálního díla tohoto typu a vůbec ztvárnění vokálního díla tancem, není snadné. Že není snadné sladit všechny složky tak, aby se jedna s druhou netříštily, vzájemně se nerušily, aby jedna druhou nepotlačovaly, ale aby v souladu dosáhly silného divadelního účinku se zřetelnou jevištní výpovědí. Ta, bohužel, v Annarummově celku chyběla.

Jestli z této inscenace vyšel někdo vítězně, pak to byl Johannes Brahms a síla jeho hudby. Německé requiem nepatří na našich koncertních pódiích k často uváděným dílům. Proto je pozitivem této inscenace fakt, že zprostředkuje Brahmsovu hlubokou hudbu širokému okruhu posluchačů. Nový počin DJKT může podnítit návštěvníky k tomu, aby se s Německým requiem blíže seznámili, a to i prostřednictvím řady kvalitních nahrávek, které jsou v současné době snadno dostupné. V tom tkví nezpochybnitelný přínos této produkce.

Psáno z premiéry 15. března 2025, Divadlo J. K. Tyla Plzeň.

Německé requiem
Hudba: Johannes Brahms
Choreografie a režie: Francesco Annarumma
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc
Scéna a kostýmy: Francesco Annarumma
Sbormistr: Jakub Zicha

Soprán: Lucie Silkenová
Baryton: František Zahradníček
Sbor: Vysokoškolský umělecký soubor UK v Praze, Sbor opery DJKT

Sólo: GIacomo Mori
Duet 1: Novella Petrucci, Giacomo Mori
Duet 2: Isabel Örjansberg de la Cruz, Karel Audy
Duet 3: Margarida Gonçalves, Justin Rimke
Pánský duet: Simone Carosso, Karel Roubíček