Braniboři po ostravsku

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské zahájilo premiérou Smetanovy operní prvotiny Braniboři v Čechách přípravu kompletního provedení skladatelových oper v roce dvoustého výročí jeho narození v roce 2024. Tento chvályhodný záměr svědčí o dramaturgické rozvaze operního divadla, které si je vědomo, z jakých kořenů naše operní tvorba vyrůstá. Nechme se tedy překvapit.

Ostravské inscenace bývají po hudební stránce velmi dobře připraveny a bylo tomu tak i tentokrát. Dirigentovi Jakubovi Kleckerovi pozorně naslouchali všichni členové ansámblu a jejich souhra se až na drobné výjimky dařila. Inscenaci jistě pomohly obratné škrty ve druhém a třetím jednání. Orchestr hrál velmi dobře a vyrovnaně, nejpřesvědčivější postavou inscenace byl bezesporu sbor, který výborně připravil Jurij Galatenko. Pro dirigenty, kteří mají zároveň velkou sbormistrovskou praxi stejně jako Jakub Klecker, je jejich obojí školení velkou devízou, zejména u „sborových oper“, mezi něž Braniboři v Čechách bezesporu patří. Veškeré sborové scény vyzněly se strhující muzikálností, působily bezprostředně a emotivně. Choreografickému rozehrání se členové sboru podvolili oddaně, byť mnohdy vyznělo možná nezáměrně komicky. Sborový výjev s Kmetem v podání nestora českých operních pěvců Richarda Nováka, jehož výkon byl pěvecky a výrazově dokonalý, je doslova nezapomenutelný.

Režijní výklad Jiřího Nekvasila má kolážovitý charakter, který v sobě zahrnuje velmi pestrou a rozporuplnou paletu inspiračních motivů od rytírny po strašidelný zámek. Nechal si od scénického výtvarníka Petra Matáska navrhnout poetizující malovanou scénografii s českou krajinou ve stylu ležícího dívčího aktu, kterou horizontálně dělí můstek, na němž se objevují jednající postavy s výjimkou sboru a tří Volframových dcer. Postavy s sebou přinášejí atributy své národní příslušnosti – Čech pověsí na zábradlí emblém českého lva, Branibor orlici. Režisér tím sice divákům pomohl v orientaci, zároveň však podpořil statičnost mnoha scén. Postavy na mostě byly zpívajícími sochami a v rámci inscenace jim tato sošnost zůstala, i když se objevili na prknech jeviště, kterému v popředí kraloval velký kruhový praktikábl pokrytý zpočátku symbolickým červeným „ubrusem“ s bílým lvem. Později tvořil tento praktikábl válený do stran do zákulisí dosti toporný předěl mezi jednotlivými výjevy. Dvě mužské postavy, které jej obsluhovaly, patřily k černým „bubákům“ zastupujícím braniborské vojsko. I ve větším počtu byly oblečeny do stejnokrojů přepadového komanda, které si, pokud bylo třeba, nasadilo na hlavu vlčí přilbu se zeleně svítícíma očima a rukavice s červenými světly. Vytvářely za zpívajícím sborem houpavé světelné šou (dva-tři), a také se na chvíli objevily i mezi diváky v hledišti.

Podobné překvapení přichystal obecenstvu i sbor, který si spolu s klobouky přinesl na jeviště hole, jež na slova „Rozžeme světla, způsobme ryk…“ je obrátil k hledišti a ejhle, ony svítily led světélky! Patrně další vtipný moment. Tři dívky, Ludiše, Vlčenka a Děčana, vstoupily na jeviště s velkými kruhy v rukou, s nimiž ladně cvičily. Možná, kdyby jejich trio znělo sezpívaně, mohl být tento výjev milý či vtipný, ale převládala snaha o splnění přání pana režiséra.

Gianluca Zampieri je v ostravské inscenaci poběhlíkem Jírou v jakési podivuhodné kombinaci Jurodivého-Kašpárka-Zanniho, která neumožňuje, aby byl sourodou postavou této inscenace.

Celková struktura inscenace mi nenapověděla, zda se inscenátoři rozhodli pro persifláž, pro obrozenecký plakát či pro nějaké jiné řešení. Patrně od všeho kousek. V každém případě dění na jevišti působilo nahodile a vévodila mu jakási úporná snaha o „ozvláštnění“ Smetanovy první opery, která nese stopy skladatelova zápasu se Sabinovým vyumělkovaným libretem, jehož český text chvílemi těžko zvládá v jeho rytmických i dalších zákonitostech. Nezapomenutelnou lahůdkou je závěrečná scéna, v níž osvobozené dívky přemlouvají poběhlíka Jíru: „Budeš u nás, budeš u nás…“ a sbor s Kmetem navazuje „Budeš u nich, budeš u nich…“. Opravdu roztomilý cimrmanovský kousek, který by se u nich krásně uplatnil hned vedle Skřivánčí písně Barčete z Hubičky.

Pro Nekvasilovu operní režii je, dalo by se říci, typické, že klade za sebe různé, mnohdy značně nesourodé nápady, které všelijak vystrkují růžky, aniž by vytvořili celistvou režijní koncepci. Člověk chvílemi opravdu neví, má-li se smát nebo snad plakat. Ideový základ scény – rozpadající se česká krajina v souvislosti s ladnou dívčí postavou podle mého názoru příliš nefunguje, jsouc neustále narušována různými špumprnágly.

Děkujeme ostravskému opernímu souboru, že inscenuje Smetanu, Martinu Bártovi, že dobře zazpívá svého Tausendmarka, Petru Levíčkovi za rasově čistého blonďatého Setníka Varnemana, zlatému rytíři (Lohengrinovi české opery) Oldřichu Rokycanskému Jiřího Miroslava Procházky, o něco menší díky obsazení Františka Zahradníka do role Volframa Olbramoviče, starosty pražského, když pro tuto roli postrádá znělejší spodní polohu svého basu. V roce 2024 uvidíme (pokud dočkáme) v Ostravě cyklus Smetanových oper. Bude zajímavé, bude-li jej režírovat jeden režisér, jako to bylo v Národním divadle za Ferdinanda Pujmana v roce 1924, anebo bude kaleidoskopem inscenací různých tvůrců. V každém případě můžeme být stále zvědaví, co nás čeká.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Bedřich Smetana:
Braniboři v Čechách
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker (alt. Marek Prášil)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor NDM Ostrava
Premiéra 9. června 2016 Divadlo Antonína Dvořáka

Volfram Olbramovič – František Zahradníček (alt. David Szendiuch)
Oldřich Rokycanský – Jiří Miroslav Procházka (alt. Igor Loškár)
Junoš – Luciano Mastro (Martin Gyimesi)
Jan Tausendmark – Martin Bárta (alt. Jakub Tolaš)
Varneman – Petr Levíček (alt. Václav Sibera)
Jíra – Gianluca Zampieri (alt. Jan Vacík)
Ludiše – Agnieszka Bochenek-Osiecka (alt. Kristýna Vylíčilová)
Vlčenka – Eva Dřízgová-Jirušová (alt. Marianna Pillárová)
Děčana – Michaela Kapustová (alt. Lenka Čermáková)
Kmet – Richard Novák (Martin Gurbaľ)
Biřic – Petr Urbánek (alt. Roman Vlkovič)
Jeden z pražské chudiny – Waldemar Wieczorek (alt. Pavel Kozel)

www.ndm.cz