Bregenz a Pražský filharmonický sbor po druhé: Hoffmannovy povídky
Na letním festivalu na Bodamském jezeře v rakouském městě Bregenz s velkolepě inscenovanými produkcemi ve venkovním amfiteátru se opera hraje také v prostorném divadelním a kongresovém sále Festspielhausu. Tato moderní divadelní budova má rozsáhlé a pohodlné divadelní a divácké zázemí. Je propojena s venkovní hlavní tribunou a byla postavena v roce 1960 podle návrhů architekta Helmuta Dietricha a Mucha Untertrifallera. Jeviště sálu o jednom pořadí je velmi prostorné a vybavené nejmodernější divadelní technikou, šíře jevištního portálu je stejná jako ve Vídeňské státní opeře, divadlo má ještě boční a zadní scénu. Počet operních repríz bývá obvykle jenom kolem pěti. Při kapacitě hlediště přes 1.600 míst se samozřejmě operním zážitkem neuspokojí tolik diváků jako venku. Zásadní rozdíl je ale v přirozené divadelní akustice bez reproduktorů. Ta je v tomto sále vynikající, mimo jiné díky poměrně silně se zvedajícímu přízemí. Tím je také umožněna perfektní viditelnost, i když před vámi sedí vysoký člověk.
Ta poslední, letošní inscenace Hoffmannových povídek, je vlastně prvním provedením hraným ve vnitřním divadelním prostoru Festspielhausu. Současná intendantka festivalu Elisabeth Sobotka (ustanovená do funkce od letošního ledna po režisérovi Davidu Poutneym) vsadila na velmi známého a progresivního norského režiséra Stefana Herheima a jeho oblíbený tým. U něho bylo jisté, že nevytvoří žádnou klasickou inscenaci, ale něco netradičního a zajímavého, s tím rizikem, že to může být pojetí velmi kontroverzní. Žádný velký skandál se ale nekonal a čtyřicetiletý Nor se předvedl ve stylu jemu vlastním. V Hoffmannových povídkách měl určitou výhodu, že verzí této opery na Barbierovo libreto právě podle hry Barbiera a Carrého je několik a tím spíš lze s tématem volněji pracovat. Byla to prostě jeho „bregenzská“ verze ve francouzštině, s otevřeným koncem. S režií tohoto zajímavého umělce, vystudovaného v Německu, jsem se poprvé seznámil v Norské opeře v Oslu před pěti lety – byl to Wagnerův Tannhäuser, který mne – ač mnohé šokoval – velmi zaujal. S jeho bruselskou Rusalkou, která se pak přestěhovala do Semperovy opery v Drážďanech, jsem se ale už tolik neztotožnil.
Ale zpět do Bregenzu. Nedělní představení, první repríza po premiéře, začíná již dopoledne v jedenáct hodin, návštěvníci venku před festivalovou budovou pomalu dopíjejí šálky kávy nebo odkládají sklenky od sektu a v klidu se přesouvají dovnitř. Velký sál, vyložený tmavým dřevem, se pozvolna zaplňuje a diváci usedají do pohodlných sedadel. Muzikanti Vídeňských symfoniků ještě ladí, když se ozývá potlesk patřící přicházejícímu německému dirigentovi Johannesovi Debusovi, současnému řediteli Kanadské operní společnosti v Torontu. Po krátké předehře se na rozsáhlém jevišti objevuje veliké strmé tmavé schodiště (scénograf Christof Hetzer), zaplněné spontánně se pohybující sborem, což je náš úspěšný Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka. Ten v této inscenaci vystupuje bez výpomoci domácího bregenzského sborového tělesa. A dlužno dodat, že veleúspěšně! 
Vlevo páni – jsou to ale ve skutečnosti dámy, odhalující své „půvaby“ v korsetech a černých síťovaných punčochách s podvazky (kostýmní výtvarnice Esther Bialas), mezi nimi se k údivu publika po schodech zřítí zpěvačka Stella v korzetu a s holou hlavou, představovaná hercem – kaskadérem Pär Karlssonem. Zkrátka úplný transvestita. Z hlediště se ozývá rozzlobený hlas urostlého diváka, pohoršeného takovým cirkusem, vzápětí tento muž vnikne na jeviště, kde se z něj nevyklube nikdo jiný, než rada Lindorf, ztvárněný výborným německým barytonistou Michaelem Vollem, s velkým zvučným hlasem a navíc s výbornou francouzskou výslovností. Zpívá také role Copéllia, Doktora Miracla a kapitána Dapertutta. A také se někdy objevuje oblečen v dámském korzetu.
Po tomto divokém úvodu začíná první dějství. Z rozdováděné skupiny studentů v Lutherově vinném sklepě v Berlíně se oddělí mladý muž úplně stejně oblečený jako ostatní a na prosbu všech začne zpívat známý popěvek o malém skřetovi. Ano, je to Hoffmann, veselou písničku Klein Zack procítěně a znělým hlasem zpívá mladý Švéd Daniel Johansson. Už při svém prvním výstupu se ukázal jako po všech stránkách ideální představitel titulní role a úspěšně si vedl po celé představení. Hned zkraje se publikum seznamuje také s jeho přítelem Niklaussem – pro tuto úlohu byla vybrána Rachel Frenkel, mladá pěvkyně z Izraele, představitelsky i pěvecky sice dobrá, ale této postavě by přece jen seděl lépe hlubší a temnější mezzosoprán. Hoffmann začne zpívat o Olympii, schodiště se otáčí a děj se přenese do interiéru fyzikálního kabinetu v Paříži. Zde kraluje profesor Spalanzani – Bengt-Ola Morgny, se svým výtvorem, loutkou Olympií. Nebudu podrobně popisovat známý děj, byť si jej režisér samozřejmě po svém způsobu upravil a spolu se scénografem rovněž ukázal řadu netradičně podaných vtipných momentů, které publikum rychle za sebou bombardují jako střelba z kulometu. Tak silná, že stopu v divácích zanechá, i když otázkou zůstává, zda je to stopa pozitivní nebo negativní. Pěvecky brilantně se v krkolomných koloraturách ukázala Olympie, roztomilá Kerstin Avemo ze Švédska, byť se z ní postupně stává sexuální mašina. Ostatně silný erotický podtext se prolíná celou operou. 
Také v tomto obraze se ve velkých sborových scénách ukázala výtečná přirozená rozehranost pražského sboru. Komicky působila záměna Hoffmanna za jeho loutkovou kopii a opětovný návrat do lidské podoby.
Po tomto dějství relativně dlouhé opery přichází přestávka. Výborné je to, že divadelní sál je přes mezifoyery v přízemí a na balkoně propojen se vstupy do otevřeného amfiteátru. A tak jsem si pohledem na dekoraci Čínské zdi ozářené slunečním svitem připomněl Turandot zhlédnutou den před tím.
V dalším dějství se diváci dostávají do domu rady a sběratele hudebních nástrojů v Mnichově. Tam Crespel – Ketil Hugaas žije se svojí dcerou Antonií a sluhou Franzem. Představitelka nemocné Antonie, německá sopranistka Mandy Fredrich byla opět oděna do v opeře až moc nadužívaného korzetu, také ona má plešatou hlavou. Nicméně úvodní nádherná romance Elle a fui, la tourterelle… vyzněla v jejím podání pěkně. Pěvecky se výborně a s velkým komediálním nábojem ukázal francouzský tenor Christophe Mortagne jako Franz. Tomuto umělci byly ještě svěřeny role Andrése a Cochenilla. Jeho kuplet Jour et nuit je me mets en quatre… byl podán vskutku virtuózně. Objevuje se vždy v masce Offenbacha (jaká analogie s letošní bregenzskou Turandot, v níž figurovalo spojení Calaf – Puccini). Antonia nakonec zpívá už jen Hoffmannově loutce, která se nakonec rozpadá, hlas matky Antonie se nese z orchestru, interpretuje ji představitelka Niklausse Rachel Frenkel.
Benátský obraz představuje další Hoffmannovu lásku, kurtizánu Giuliettu, která je ztvárněna sólistkami z předešlých povídek – tedy Kerstin Avemo (Olympia) a Mandy Fredrich (Antonia), přitom ovšem v kostýmu Giulietty se vyskytují dokonce tři dámy. Z několika dějových situací mne zaujalo, jak při Barkarole sluha Franz v Offenbachově podobě pádluje v gondole pod mostem Rialto, u řady rakví s mrtvými ženami klečí naklonovaní Hoffmannové, ve stříbrných šatech a blonďaté paruce se tu prochází Michael Volle, který tak vypadá jako Giulietta. Je těžké popsat všechny ty různé záměny mužů za ženy a naopak, protože je to v této inscenaci dosti časté. 
Michael Volle byl přitom pro mne především pěvecky nejlepším představitelem role „zloducha“ z mnoha inscenací této opery, které jsem viděl (snad jen před dávnými lety byl podobně nedostižný James Morris ve Vídeňské státní opeře). Byť je Volle na jevišti takřka neustále, herecky je sebejistý a dokonalý a jeho silný hlas zní po celé představení beze známky únavy – jen v závěrečném nádherně melodickém, ale nesmírně obtížném šansonu Dapertutta Scintille, diamant… zpívá falsetové gis. Byl to nejlepší výkon večera, vedle Hoffmanna Daniela Johanssona. Vzácně vyrovnaní byli ale všichni sólisté. Vedle spolehlivého výkonu orchestru je třeba se ještě jednou vrátit k Pražskému filharmonickému sboru, který právě v tomto Offenbachově díle mohl plně předvést své kvality. Překvapující je hlavně to, že ač nejde o sbor čistě operní, je schopen výtečných hereckých a pohybových kreací. Potěšilo mne také, že dvě menší úlohy byly svěřeny právě členům tohoto sboru Josefu Kovačičovi a Petru Svobodovi. A abych byl s výčtem účinkujících kompletní, musím doplnit úložku Nathanëla ztvárněného Hoël Troadecem. Pod koprodukcí inscenace jsou podepsány vedle bregenzského festivalu operními domy v Kolíně nad Rýnem a Kodani.
Herheimovy Hoffmannovy povídky byly sice jiné, trochu extravagantní, pro mnoho možná trochu zmatené a nejasné, ale na druhé straně velmi akční a živé. Aby divák porozuměl všemu, co chtěli inscenátoři říci, musel by představení navštívit několikráte. Hudebně, hlavně tedy po vokální stránce, mé očekávání předčilo. Myslím, že svět snílka, pijana a i jinak rozpolceného Hoffmanna v kontextu dnešní doby přesvědčil publikum dostatečně. Stvrdil to následný dlouho trvající aplaus.
Hodnocení autora recenze: 75 %
Bregenzer Festspiele 2015
Jacques Offenbach:
Hoffmanns Erzählungen
(Les contes d’Hoffmann)
Dirigent: Johannes Debus
Režie: Stefan Herheim
Scéna: Christof Hetzer
Kostýmy: Esther Bialas
Světla: Phoenix (Andreas Hofer)
Video: fettFilm
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Wiener Symphoniker
Pražský filharmonický sbor
(koprodukce Bregenzer Festspiele / Oper Köln Kolín nad Rýnem / Den Kongelige Teater Kodaň)
Premiéra 23. července 2015 Festspielhaus Bregenz
(psáno z reprízy 26. 7. 2015)
Olympia / Giulietta – Kerstin Avemo
Antonia / Giulietta – Mandy Fredrich
Muse / Niklausse / Voice from the grave – Rachel Frenkel
Hoffmann – Daniel Johansson
Lindorf / Coppélius / Dr. Miracle / Dapertutto – Michael Volle
Spalanzani – Bengt-Ola Morgny
Crespel / Luther – Ketil Hugaas
Andrès / Cochenille / Frantz / Pitichinaccio – Christophe Mortagne
Nathanaël – Hoël Troadec
Hermann – Josef Kovačič
Wilhelm – Petr Svoboda
Stella – Pär (Pelle) Karlsson
Foto Pavel Horník, Karl Forster
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
