Brigitte Fassbaender se vrací do Prahy

Rozhovor s legendární německou mezzosopranistkou při příležitosti nadcházejících letních mistrovských kurzů

U příležitosti červencových exkluzivních Master Class paní Ks. Brigitte Fassbaender na ProART Festivalu v Praze jsem položil své první a jediné intendantce několik osobních otázek, které nezůstaly bez odpovědi. Ptal jsem se ze svého úhlu pohledu, co mě přitahuje na opeře a jejím světě tolik odlišném od toho tanečního.

Setkání s osobností typu paní Fassbaender může být pro mnoho pěvců osudové a jak můj případ ukazuje, nejen pro ně. Ve věku pětadvaceti let se tanečník málokdy zaobírá operními legendami a ještě méně s nimi přichází do styku. Mě si vybrala paní Fassbaender do klíčové role Oscara Wilda ve své inscenaci Straussovy Salome a od té doby nás spojuje vzájemný respekt a z mé strany i neméně velký obdiv a inspirace zároveň.

Učit se od velkých osobností je dar, většinou nejde (či by nemělo jít) o kopírování formy či těch vnějších vjemů, ale především o zachycení té vnitřní velikosti, charismatu a hloubky, která daného člověka vystihuje. Osobností, jako je ona, v opeře i na divadle všeobecně ubývá. Proč? O tom se dočtete nebo spíše vycítíte mezi řádky tohoto krátkého, ale výstižného rozhovoru s operní legendou dvacátého století.

Vzpomínáte si ještě, kdy jste byla naposledy v Praze a při jaké příležitosti? Jaké role jste v Praze zpívala a jak jste město tehdy vnímala především v souvislosti s politickou situací v tehdejším Československu?

Já jezdila do Prahy často, zpívala jsem tu koncerty a písňové recitály. V opeře jsem tu hostovala jako Carmen, tehdy v režii Václava Kašlíka. Naposledy jsem byla v Praze v osmdesátých letech při natáčení filmu Werther s Peterem Dvorským v hlavní roli, v režii Petra Weigla. V souvislosti s tímto filmem vznikala souběžně i zvuková nahrávka pod hudebním vedením Libora Peška. Vzpomínám si živě, že při mých prvních návštěvách Prahy okolo Pražského jara se nesmělo mluvit o Franzi Kafkovi. Já jsem se ale přesto na vlastní pěst vydala po jeho stopách a navštívila i jeho hrob. Cítila jsem se tu ale vítána. Teprve později jsem vnímala určité nepřátelství vůči cizincům.

Když se vrátím do časů vašich začátků, myslíte, že vás profese vašich rodičů (otec zpěvák, matka herečka) ovlivnily v rozhodování o vaší profesní dráze, nebo to byl váš sen a touha jít k divadlu? Myslíte, že byste tuto touhu v sobě objevila i bez onoho „rodinného uměleckého“ zázemí?

Obojí. Samozřejmě jsem byla již od začátku obklopena světem hudby a divadla, pro mě nebylo nic jiného. Byl to prostě můj svět. A rodinné zázemí bylo jistě jako motivace a pnutí určitě k užitku. Ale já jsem stejně nic jiného ani nikdy dělat nechtěla.

Pokud byste mohla srovnávat, jaké to bylo tehdy začínat a jaké to je nyní? Je vůbec ještě možné udělat dnes „světovou“ kariéru bez silného vlivu agentur, marketingu a těch „správných“ konexí do operního podsvětí?

Stejně jako tehdy i dnes potřebuje člověk pokud možno výjimečné nadání, prvotřídní vzdělání, velkou porci štěstí, nekonečnou píli a k tomu všemu vhodnou agenturu. Ale tehdy bylo mnohem více vzdělaných a kompetentních intendantů, kteří věděli, jak postavit ansámbl, jak ho vést, aby se hlasy mohly pomalu a vhodně vyvíjet. Bezohledné agentury ale byly vždy, na tom se nic nezměnilo.

V čem vězí úspěch zpěváka, umělce? Na vlastním umění či na vhodném okamžiku a místě, kde se dotyčný nalézá? Nyní a tehdy.

Vždy záleží na stabilním osobním výkonu, na osobnosti a charizmatu. Pokud je člověk přijat a respektován těmi správnými lidmi, dostane příležitosti. Ty pak musí každý využít sám. Vše ostatní jsou jen rychlokvašky a běžci na krátkou trať, žádný solidní rozvoj a růst. Tehdy, stejně jako dnes.

Vy jste zpívala v těch nejlepších divadlech na světě. Kde jste se cítila nejlépe? S kterými režiséry a dirigenty jste nejraději pracovala?

Nejraději jsem zpívala v Londýně a v Mnichově. V Londýně proto, že tam bylo zdvořilé a vychované publikum, žádní „freaks“, a v Mnichově proto, že jsem tam byla po řadu let doma, byl to můj umělecký domov, mé zázemí. Mými oblíbenými režiséry byli Günther Rennert a tehdy ještě nerutinní Otto Schenk. Dirigenti, kteří mě udělali, byli Carlo Maria Giulini, Rafael Kubelík a Carlos Kleiber. Od těch jsem se naučila nejvíc. Ti reprezentují mnoho dalších velkých dirigentů, kteří jsou pro mě nezapomenutelní…

Každý umělec má na své dráze vlastní vrcholy, s některými rolemi ho dokonce publikum ztotožňuje. Pro vás to byl třeba Oktavián v Růžovém kavalíru. To ale může být po čase i na obtíž. Každý má i své oblíbené postavy, které třeba tomu vnějšímu světu zůstanou nepovšimnuty nebo postaveny na okraj zájmu. Měla jste takové i vy?

Vedle Oktaviána to pro mě byla Charlotta ve Wertherovi. To byla moje oblíbená role. Ale také Sesto v Mozartově Titovi a také Carmen jsem milovala.

Jak se díváte na současný přístup zpěváků vyhraňovat se a zpívat jen to, co jim sedí? Bylo to dříve také tak? Nebo jste musela zpívat vše?

Já osobně si myslím, že člověk by měl být co nejvíce univerzální a pracovat všestranně. To bylo dříve jistě jednodušší. Dnes jsou zpěváci okamžitě zaškatulkováni na určitý typ postav.

Zůstal vám nějaký nesplněný sen, nějaká role, kterou jste chtěla zpívat, ale nedostala jste se k ní?

Ne, v mém oboru jsem si zazpívala vše, co jsem chtěla. Ráda bych si ale zazpívala Toscu nebo Leonoru ve Fideliovi. To jsou ale sopránové role.

Kdy jste dozrála do bodu, že chcete skončit se zpěvem? Bylo to pro vás snadné rozhodnutí?

Já jsem si už na začátku předsevzala včas a ve správném okamžiku přestat. Nechtěla jsem zažít žádný pokles vitality hlasu, ani sestupný odchod. Lehko mi nebylo, ale rozloučení s Franzem Schubertem a Hugo Wolfem bylo pro mě mnohem bolestnější než odchod z operního jeviště.

Cítila jste se někdy vyhořelá či unavená operním světem? Měla jste touhu vykonávat i jiné povolání?

Vyhořelá jsem se necítila nikdy, ale jiné povolání jsem chtěla mít vždy ve chvílích nervozity před vstupem na jeviště.

Našla jste jako intendantka či režisérka v sobě něco, co jste nečekala, dříve neznala?

Naučila jsem se překonávat stydlivost sobě vlastní, lidi okolo sebe umělecky motivovat, tvořit, formovat, vyzývat je. Zapalovat je pro práci, odevzdat se na tisíc procent. Nikdy jsem nečekala, že to bude v tolika případech tak těžké a že tu potřebu mnoho zpěváků nemá. Kdo jde k divadlu, musí hořet na obou koncích. Jinak nemá jevišti co nabídnout. To je moje krédo…

Překvapila jste někdy sebe samu v dobrém i zlém? Zažila jste někdy na jevišti poci, „teď mohu všechno, nevidím žádné limity“ nebo dokonce „jsem napojena na něco vyššího, co mě přesahuje“?

Nikdy jsem si nemyslela, že teď mohu všechno. Člověk se nikdy nevyučí, objevuje pořád nové a nové věci a sám sebe ve zpěvu. Spojení s něčím vyšším jsem směla několikrát zažívat. Byl to pocit absolutní svobody, nezávislosti na čase a prostoru. To „třetí oko“ se otevírá jako důsledek nejvyšší pěvecké koncentrace a práce s dechem, je srovnatelné s meditací.

Můžete z těch stovek zážitků a prožitků, které vám život přinesl, jmenovat některé, které byly zásadní a životně důležité?

To je velmi intimní otázka, která se mě dotýká více na osobní než na profesní rovině. Smrt mého otce byla osobně nejesenciálnější prožitek a zkušenost. Životně důležitá je pro mě hudba Johanna Sebastiana Bacha a Franze Schuberta.

Děkuji za rozhovor!

***
Do Prahy zavítá legendární mezzosopranistka, jedna z největších světových pěvkyň minulého století, aby zde vedla v rámci Festivalu ProART 2016 své první tuzemské Master Class. Mistrovská operní lekce bude probíhat od 8. – 10. července v prostorách Hudební fakulty Akademie múzických umění pro osm vyvolených studentů. Možná je i pasivní účast širší veřejnosti.

Brigitte Fassbaender přijala po letech pozvání ředitele festivalu Martina Dvořáka, jenž byl pod jejím vedením členem Tiroler Landestheater Innsbruck.

Vizitka:
Brigitte Fassbaender se narodila v roce 1939 v Berlíně. Jejím otcem byl významný německý barytonista Willi Domgraf-Fassbaender, její matka byla herečka Sabine Peters. Prvního pěveckého vzdělání se jí dostalo od jejího otce, který zůstal také jejím jediným učitelem zpěvu. Od roku 1959-1961 studovala na Konzervatoři v Norimberku, od roku 1961 byla členem Bavorské státní opery v Mnichově. V roce 1970 byla jmenována bavorskou Komorní pěvkyní (Kammersängerin), v roce 1983 jí byl tento profesní titul udělen v Rakousku (Österreichische Kammersängerin).

V sedmdesátých a osmdesátých letech zpívala Fassbaender na nejvýznamnějších světových operních scénách jako je Metropolitní opera v New Yorku, Covent Garden v Londýně, La Scala v Miláně, Opera San Francisco. Hostovala i v Praze ve Státní opeře. Byla pravidelným hostel Salzburger Festspielen, Bayreuther Festspielen. Mezi její nejvýznamnější role patřily – Octavian v Růžovém kavalírovi, Brangäne v Tristanovi a Isoldě, titulní role v Carmen nebo Gräfin Geschwitz v Lulu.

Rozsáhlá je její interpretace písní Franze Liszta, Richarda Strausse, Johanna Brahmse a Franze Schuberta. Nahrála okolo 250 desek.

V roce 1995 ukončila Fassbaender svoji pěveckou kariéru a věnuje se režii. Těžiště její práce leží v inscenování děl Williama Shakespeara. V letech 1995-1997 byla operní ředitelkou Staatstheater Braunschweig, v letech 1999-2012 intendantkou Tiroler Landestheater v Innsbrucku. V roce 2002 převzala umělecké vedení Eppaner Lied-Sommer a v roce 2009 festivalu Richarda Strausse v Garmisch-Partenkirchenu.

Jako intendantka, režisérka a pedagožka se cílevědomě věnuje výchově mladých zpěváků.

Za své umělecké zásluhy je nositelkou několika čestných doktorátů a vyznamenání. V roce 1979 obdržela Cenu německých kritiků, v roce 1985 Frankfurtskou hudební cenu. V roce 1995 jí byl udělen Bayerischen Maximiliansorden für Wissenschaft und Kunst, v roce 2004 Cena Wolfganga Amadea Mozarta. Od roku 2005 je Brigitte Fassbaender předsedkyní Společnosti Richarda Strausse. V roce 2006 održela Hudební cenu zemského města Mnichova. Od roku 2010 je členkou řádu Pour le mérite. V roce 2011 byla jmenována Rytířem čestné legie (L’Ordre national de la Légion d’Honneur). V roce 2012 byla vyznamenána Velkým křížem za zásluhy s hvězdou Spolkové republiky Německo (Großen Verdienstkreuz mit Stern der Bundesrepublik Deutschland) a Čestným prstenem města Innsbrucku.
(Zdroj: proart-festival.cz)

Foto © Foto Larl Download

www.proart-festival.cz