Brittenův Albert Herring ve vídeňské Volksoper

„Májový král“ dosáhl dospělosti

Zdálo by se, že komická opera Albert Herring nemá volbou námětu s ostatní jevištní tvorbou Benjamina Brittena mnoho společného, mezi vážnými, tragickými až mystickými látkami tvoří její ironický humor výjimku. Ovšem i v této opeře jde o závažnou věc, o vymanění nesmělého hocha z přísného dozoru matky, což v městečku, kde ví každý o každém všechno a chování obyvatel sleduje samozvaná „mravní komise“, není nic snadného. Námět má sice původ ve Francii, v povídce Guy de Maupassanta, která posloužila libretistovi Ericu Crozierovi jako předloha, ten ji však ve spolupráci se skladatelem okořenil suchým anglickým humorem, a dokonce si dovolili narážky na konkrétní osoby: Albert Herring se jmenoval obchodník v Tunstallu u městečka Snape v hrabství Suffolk, kam autoři děj přeložili. Příjmení Lady Billows, dohlížitelky nad ctnostmi bližních, si vypůjčili od reprezentanta British Council ve Švýcarsku Lionela Billowse – a její povaha prý byla kopií tchyně Brittenovy sestry Beth, která prý o matce svého manžela Mrs. Welfordové prohlásila: „Považovala se za včelí královnu městečka a byla strašný snob.“ Britten měl údajně v úmyslu Mrs. Welfordovou zesměšnit hned dvakrát, měla dát jméno přepjaté učitelce, ta se však nakonec jmenuje Miss Wordsworth; jméno anglického básníka osmnáctého století a autora oblíbených balad s ní ovšem nemá nic společného. Pastor Mr. Gedge měl podobně jako Albert Herring skutečnou stejnojmennou předlohu v jednom londýnském knězi. Ve Snape žila holčička Cissie Woodger, která se do opery rovněž dostala. Další z dětí, hoch Harold Wood, byl pojmenován podle železniční stanice a dějiště Loxford je zkomoleninou Yoxfordu – dalšího místa v blízkosti Snape. To a mnoho dalších informací o vzniku opery, určené pro kočovnou English Opera Group, kterou Eric Crozier založil, se dočítáme také v programu k představení, a už jeho čtení příjemně naladí.

Zápletka je jednoduchá. V Loxfordu má být každoročně zvolena „májová královna“, nejctnostnější dívka, která má sloužit jako mravní příklad. Mrs. Billows však na každé adeptce něco najde; jedna se vyzývavě obléká, jiná byla viděna v rozhovoru s jakýmsi mládencem, třetí doma odmlouvá a tak dále. Nakonec tedy zbyde jen jediná možnost – nesmělý Albert, ve všem všudy poslušný své matky, která ho drží zkrátka (a také jako pracovní sílu ve svém krámku), z nějž si tropí dokonce malé děti jen posměch. Místo májové královny tedy bude korunován májový král. Řeznický pomocník Sid se na Albertovo nucené odříkání světských radostí už nemůže dívat a využije slavnosti k jeho „převýchově“. Do připravené limonády nalije Albertovi rum, důsledky jsou jasné. Rozjařený Albert se vydá za dobrodružstvím, je po něm vyhlášeno pátrání a jen se čeká, kdy a kde se najde jeho mrtvola. Po návratu ho čeká matčin hněv, ale on, od této chvíle dospělý, se poprvé v životě zachová jako muž. Figurky příběhu jsou vykresleny tak, že se mimoděk vybaví Midsomer s jeho upravenými předzahrádkami a utajovanými hříchy, a schází vlastně jen Chief Inspector Barnaby. Šéf místní policie Mr. Budd ho však nepotřebuje, neboť v případě zmizení Alberta Herringa se naštěstí nejedná o vraždu, nýbrž o pouhou první „opravdovou“ zkušenost panice.Britten uplatňuje malý orchestr, s nímž dosahuje velmi pestré zvukové palety. Občas doprovází zpěváky jen klavír, harfa nebo bicí, melodická linka si někdy vystačí s několika tóny stupnice, jindy skladatel rozvine barevnou paletu se svými oblíbenými glissandy a rytmickými proměnami, parodiemi a umnými imitacemi, kánony a fugaty. Jako dokonalý protiklad působil Albert v podání asketicky vyhlížejícího Daniela Johannsena a štíhlý svalovec Sid v interpretaci Daniela Ochoa; ten své partii dodal až muzikálový projev, který k Brittenově partituře velmi dobře sedí. Jeho něžným protějškem byla Christiane Marie Riedl jako Nancy (Nancy nakonec zvolí vzorného chlapce Alberta, který od této chvíle už příliš vzorný nebude). V roli afektované učitelky se zejména ve scéně nácviku uvítací zdravice vyřádila Cornelia Horak. Tři ctihodní loxfordští měšťané – farář, policejní šéf a purkmistr (Alexander Trauner, Andreas Mitschke, Christian Drescher) – se drželi důsledně předepsané šarže. Rozkošná byla Albertova matka (Sulie Girardi), a to coby domácí kaprál, i ve své druhé, veřejné podobě hrané laskavosti a líčeného půvabu staré dámy. Role Lady Billows evokuje v představě typy, jaké tak mistrně umí zahrát Maggie Smith. Elisabeth Flechl se podobala zejména svými kostýmky, klobouky, kabelkami a účesem (kostýmy Bettina Munzer) spíše Queen Elizabeth; ženou, která má (coby „mluvčí“ Lady Billows) rozhodující slovo, byla spíše Alexandra Kloose v roli její hospodyně Florence Pike. Výtečně obsazené byly dětské role, Vanessa Zips (Emmy), Anna Grobauer (Cissy, zde Siss) a Enzo Gaier (Harry), všichni členové dětského sboru vídeňské Volksoper, herecky byli bezprostřední a pěvecky (zejména děvčata) příslib do budoucnosti. Orchestr řídil Gerrit Priessnitz, v první polovině s poněkud přílišným důrazem na metrickou stránku partitury, v druhé polovině představení se mu podařilo dosáhnout diferencovanějších barevných odstínů. Hrálo se podle staré (ač dnes pozvolna opouštěné) tradice Volksoper v němčině, ve vtipném překladu Carolyn Sittig a Waltraud Gerner, a přesto ještě s doprovodem německých titulků, což je u opery, v níž je třeba textu skutečně rozumět, rozhodně vítané.

Inscenace vznikla v koprodukci s Tyrolským zemským divadlem v Innsbrucku, jehož intendantkou je Brigitte Fassbaender, která se také ujala režie (premiéra 15. února 2014). Scénu Bettiny Munzer tvoří průřezy obrysů postav na horizontu a klikatá ulička s náznakem krámku vdovy Herringové vpravo a salonem Lady Billows vlevo, s typickou červenou telefonní budkou a kulatou poštovní schránkou. Děj se tak plynule přenáší z interiéru do exteriéru, k dokreslení stačí jen nasvícení, spuštění nebo vytažení revuálky, dlouhý stůl pro slavnost v druhém dějství a plátno s krajinou, do níž se Albert vydá sbírat životní zkušenosti. Laskavé karikatury lidiček z Loxfordu jsou opatřeny drobnými znaky: učitelka například neustále nabízí pastilky a ohýbá se do toporného předklonu (s podivem, že Lady Billows tuto vyzývavou pózu nezaznamenala a nezařadila do svého soupisu nectností), policejní šéf si před replikami odkašlává, postavou maličký purkmistr se snaží „vyrůst“ (jako náhrada žádoucí výšky mu slouží vysoká poloha jeho partu) a podobně. Záměrně neukončené druhé jednání, kdy se hosté slavnosti pustí do konzumace připraveného pohoštění a chovají se naprosto nenuceně, i když hudba už skončila, vtáhne mimoděk do hry i publikum, které se po určitém váhání (tak je už konec, nebo ne?) začne zvedat ze sedadel a trousit – kam jinam než do bufetu. Samotný závěr opery pak přivede všechny účinkující téměř na rampu, kde sborově úpí nad Albertovým zmařeným mladým životem a už téměř propadnou extázi, když se za jejich zády objeví nic nechápající Albert. Humorná kritika společenské přetvářky, bigotnosti a falešných poct oblečená do jemného anglického humoru působí účinněji než hrozící ukazováček a plamenné projevy mravokárců.+++===

Hodnocení autorky recenze:95 %

Benjamin Britten:
Albert Herring
Dirigent: Gerrit Priessnitz
Režie: Brigitte Fassbaender
Scéna a kostýmy: Bettina Munzer
Orchester und Kinderchor der Volksoper
(koprodukce Volksoper Vídeň / Tiroler Landestheater Innsbruck)
Premiéra 15. února 2014 Volksoper Vídeň
(psáno z reprízy 11. 3. 2014)

Lady Billows – Elisabeth Flechl
Florence Pike – Alexandra Kloose
Miss Wordsworth – Cornelia Horak
Mr. Gedge – Alexander Trauner
Mr. Upfold – Christian Drescher
Mr. Budd – Andreas Mitschke
Sid – Daniel Ochoa
Albert Herring – Daniel Johannsen
Nancy Waters – Christiane Marie Riedl
Mrs. Herring – Sulie Girardi
Emmy – Vanessa Zips
Siss – Anna Grobauer
Harry – Enzo Gaier