Brněnská březnová jubilea: Václav Halíř a Géza Fischer

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Druhá polovina letošního prvního jarního měsíce nabídla brněnským milovníkům opery dvě významná výročí pěvců, kteří byli letitými protagonisty souboru Janáčkovy opery. Patřili do plejády těch, kteří v dobách, kdy ještě fungovaly klasické operní sólistické soubory, vytvářeli jedinečný a neopakovatelný profil brněnské opery, jež tehdy zaujímala v českém divadle mimořádné místo. A dlužno říci, že i v obtížných podmínkách oněch nelehkých dob, často svým významem tuto pozici i překračovala. Osobnostně byli každý jiný, ale spojovalo je výsostné umění, lidský profil a láska k divadlu, zejména k tomu svému, brněnskému. Basbarytonista Václav Halíř a barytonista Géza Fischer.Nejdříve jsme si 22. března připomenuli patnácté výročí úmrtí Václava Halíře. Narodil se 28. září 1926 v Žehrovicích na Hané. A jak tomu tehdy bývalo zvykem, křestní jméno dostal po patronovi toho dne. Své rodné Hané zůstal věrný po celý svůj život. Byl každý coulem typický Hanák, tak jak máme tyto rázovité charaktery zafixovány v obecném povědomí.

Muzicírovat začal už v raném dětství, ale vážně se studiu hudby začal věnovat až po konci války, v roce 1945, když se stal posluchačem brněnské konzervatoře. Původně chtěl studovat hru na housle, ale pro jeho výrazné fyzické předpoklady mu byla doporučena hra na kontrabas. Ten taky u profesora Rudolfa Tuláčka studoval. Pedagogové, kteří instrumentalisty vyučovali obligátnímu zpěvu, si povšimli jeho pěveckého talentu, a tak bylo rozhodnuto. Nejprve absolvoval pěvecké oddělení konzervatoře u výtečného odborníka profesora Josefa Války. A na ně posléze navázal studiem na Janáčkově akademii u neméně proslulého profesora Bohumila Soběského. Již v průběhu studia se úspěšně uvedl 28. dubna 1953 na jevišti Janáčkova divadla v roli Vodníka v Rusalce a následně byl angažován, stále ještě jako student, na basbarytonový obor. Ve svazku Janáčkovy opery zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1991 a Vodník byl jeho nejoblíbenější rolí, k níž se ve svých vzpomínkách vždy znovu a znovu vracel. V ní také oslavil v roce 1976 své padesátiny.V roce 1954 se u příležitosti Pražského jara pořádala Mezinárodní soutěž Emy Destinnové a Karla Buriana v sólovém zpěvu. Byla to mimořádně prestižní soutěž a vzhledem k době svého konání byla pozoruhodná i širokou mezinárodní účasti soutěžících. Václav Halíř na ní získal ve své kategorii první cenu a navíc ještě zvítězil za účasti více než osmdesátky adeptů v povinné interpretaci Dvořákovy písně Když mne stará matka zpívat, zpívat učívala. Následovalo velmi úspěšné turné do Číny a Mongolska, na němž vystupoval spolu s pianistou Janem Ermlem a violoncellistou Vášou Černým.

Ve studentském představení Janáčkova Počátku románu (Operní studio JAMU – tehdy ještě neexistovalo) vytvořil v roce 1954 postavu hraběte Halužanského. Basbarytonové role v Janáčkových operách se staly posléze jednou z nejdůležitějších postav v jeho bohatém repertoáru. S výjimkou Osudu účinkoval ve všech Mistrových operních dílech. Na nahrávce profesora Františka Jílka, která v roce 1980 obdržela vysoké ocenění – Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, zpíval Rychtáře v Její pastorkyni.

Okamžitě po příchodu do angažmá v Janáčkově opeře se zapojil do běžného repertoáru. Ve své první sezoně byl obsazen ve čtyřech premiérách ze šesti. V novince Karla Horkého Hejtman Šarovec na motivy Kožíkovy prózy Na dolinách svítá to byla drobnější úloha Duchovního, následoval strýček Bonzo v Pucciniho Madame Butterfly, zahradník Antonio v Mozartově Figarově svatbě a velmi výrazně se projevil v náročné roli knížete Galického v Borodinově Knížeti Igorovi, v níž mohl uplatnit i své velké herecké schopnosti.

Faktory velkých úspěchů Václava Halíře byly jeho velký hlasový rozsah, s nímž dovedl díky své přirozené  muzikálnosti a důkladnému hudebnímu školení perfektně pracovat, a stejnou měrou jeho, na operního zpěváka mnohdy nezvyklá herecká všestrannost. Tyto své kvality uplatňoval velmi výrazně i v rolích komediálních (škoda, že se ve své kariéře minul s rolí purkmistra Van Betta v Lortzingově Caru a tesaři).Dalším okruhem rolí byly postavy záporné či všelijak pokřivené. Ačkoli Václav Halíř byl celou svou osobností člověk velmi přátelský a laskavý, který pouze ve chvílích, kdy ho něco rozčílilo, se nechal vyprovokovat k výbuchům hanáckého furiantství, dokázal právě negativním charakterům dát pečeť jedinečnosti a sugestivity, a to v různých, vždy ale perfektně vycizelovaných podobách. A pro svou zemitost a jadrnost, stejně jako pro ono bezchybné propojení pěveckého a hereckého výrazu, mu byly blízké právě role janáčkovské.

V památném představení Příhod lišky Bystroušky, kterým byla 2. října slavnostně otevřena nová budova Janáčkova divadla, hrál a zpíval pod taktovkou Františka Jílka v režii Miloše Wasserbauera roli Revírníka. V pozdějších inscenacích této opery vytvořil velmi výraznou postavu Faráře, v níž uplatnil jak svou schopnost hlubokého vcítění se do nitra postavy, tak svou suverenitu komediální. Svůj rázovitý hanácký charakter dobře využil v roli Rychtáře v Její pastorkyni, precizní pojetí postavy do všech detailů prokázal v postavě doktora Kolenatého ve Věci Makropulos, ve Výletech páně Broučkových vytvořil trojroli Würfel-Čaroskvoucí-Konšel. Na slavném janáčkovském festivalu v roce 1958 v nepříliš zdařilé inscenaci Janáčkovy operní prvotiny Šárka exceloval v roli Přemysla. A především na tomto festivalu zazářil ve dvou rolích, v nichž mohl naplno uplatnit svou schopnost dokonalé kresby negativních typů. Byli to Dikoj v Kátě Kabanové a Placmajor v Janáčkově posledním operním díle – Z mrtvého domu, z nichž přímo čišelo samodurství a zavál na nás tak dobře známý sibiřský vítr, jehož poryvy pociťujeme namnoze i dnes.Bohatý je soupis Halířových smetanovských rolí. Wolfram v Braniborech v Čechách, Mícha v Prodané nevěstě, Budivoj v Daliboru, Chrudoš v Libuši, Matouš v Hubičce, Rarach v Čertově stěně a především nezapomenutelný Bonifác v Tajemství. Velmi blízká byla Halířovi tvorba Dvořákova. Vedle již zmíněného Vodníka to byl pohádkově rozkošný Marbuel v Čertu a Káče a především jeho nabubřele směšný, do nejmenších detailů prokreslený purkrabí Filip v Jakobínu. V mnoha z těchto rolí účinkoval ve více inscenacích a v mnohých také slavil mimořádný úspěch při četných zájezdech Janáčkovy opery do západní Evropy, kde tehdy tento soubor skvěle v těch nejlepších operních domech (včetně italských či v Barceloně) reprezentoval českou hudbu a české divadlo.

Z Halířových postav v moderní české operní tvorbě si připomeňme alespoň Ďábla v Ostrčilově Honzově království, D´Hémona v Berkovcově Krakatitu, Vávru v Burianově Maryše a především skvělého kněze Grigorise v památném druhém jevištním uvedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v březnu 1962, pouhých pět měsíců po curyšské premiéře, a tuto roli vytvořil i v Pinkasově a Hylasově inscenaci z roku 1979.

Ze světového operního klasického repertoáru jmenujme alespoň dona Basilia v Rossiniho Lazebníku sevillském, Escamilla i Zunigu v Bizetově Carmen, Pizarra i dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi, Kašpara ve Weberově Čarostřelci, Scarpiu v Puccinoho Tosce, Amonasra ve Verdiho Aidě, Tonia v Leoncavallových Komediantech, Varlaama v Musorgského Borisi Godunovovi či Velkého inkvizitora ve Verdiho Donu Carlosovi, kde jak svým pěveckým, tak hereckým projevem vykreslil ve scéně s králem Filipem přímo prototyp zloducha politické moci. Skvělý byl jeho výkon v postavě Barona Ochse ve vynikající inscenaci Straussova Růžového kavalíra německého režiséra Carla Rihy z roku 1957, v níž de facto nastartovala svoji hvězdnou pěveckou kariéru Soňa Červená.

V první wagnerovské inscenaci v poválečném Brně, v Bludném Holanďanovi, se setkalo s mimořádným úspěchem jeho pojetí titulní role. Profesor Josef Veselka napsal ve své kritice: „Halíř dal své umění bezvýhradně do služeb díla a jeho idejí.“ Ve svém projevu dovedl sloučit měkkost kantilény, výrazovou decentnost a vřelost s prudkým dramatickým dechem v závěru díla. V Lohengrinovi vytvořil postavu Telramunda a po všech stránkách dokonalá byla jeho studie městského písaře Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských.

Z moderní světové operní tvorby patřily k Halířovým největším úspěchům Don Inigo v Ravelově Španělské hodince, král Agenor v Milhaudově Únosu Evropy na scéně Miniopery (v rámci této pozoruhodné operní dílny dramaturga a dirigenta Václava Noska vytvořil také titulní roli v Telemannově opeře Pimpinone) a především hlavní mužská role Ruprechta v Prokofjevově Ohnivém andělu. Kritik Lidové demokracie tehdy o něm napsal: „Neméně poutavým zjevem je Ruprecht ve vášnivě prožívaném podání Václava Halíře, který k imponujícímu hereckému projevu připojuje dramaticky procítěný zpěv jadrné slovní a tónové dikce.“Mimořádně bohatá byla Halířova činnost koncertní a jeho intenzivní zájem o písňovou tvorbu, jenž se projevoval především v jeho interpretaci děl soudobých skladatelů. Z jeho výrazných koncertních aktivit jmenujme alespoň jeho účinkování při zájezdu Symfonického orchestru FOK do Itálie v roce 1960, kde zpíval basové party v Kytici Bohuslava Martinů a v Deváté symfonii Ludwiga van Beethovena, a z rozhlasových nahrávek jeho účinkování v opeře O původu Jaroměřic Františka Václava Míči.

Velice společenský Václav Halíř měl řadu přátel mezi brněnskými výtvarníky a často svým zpěvem obohatil vernisáže jejich výstav. Se svou obětavou chotí Helenou účinkoval na přečetných výchovných koncertech a akcích podobného typu na Brněnsku a ve svém rodném kraji, k němuž si uchoval do konce života nádherný vztah. Plodem tohoto stavu byla výtečná slivovice „halířovka“, kterou obdarovával své přátele. Vzpomínám si, jaký úspěch slavila v říjnu 1988, kdy jsme si s ní připíjeli na tehdejším generálním konzulátě České republiky v Kapském městě na počest sedmdesátého výročí naší samostatnosti.***
Pravidelní návštěvníci lázní Luhačovic mohli o prázdninách v padesátých letech potkávat na kolonádě  šedovlasého elegantního muže, vždy pečlivě oblečeného a upraveného, což tenkrát v lázních nebylo ani zdaleka pravidlem. Tímto mužem byl stálý návštěvník oblíbeného Janáčkova lázeňského města, barytonista brněnské Janáčkovy opery, pan Géza Fischer (po roce 1945 byla používána často v oficiálních materiálech divadla česká forma příjmení Fišer).

25. března jsme si připomněli sto patnácté výročí jeho narození. Svým osobnostním profilem byl takřka Halířovým protipólem. A zatímco Václav Halíř byl jedním z protagonistů skvělé Jílkovy éry, Géza Fischer za více jak tři desítky svých „brněnských let“ byl spolutvůrcem vynikajících úspěchů éry Sachsovy, Chalabalovy i první dekády Jílkovy, při níž se na jevišti setkal i s koryfeji nastupující generace, která pokračovala v budování skvělé pověsti brněnské opery.

Géza Fischer se narodil v tehdy uherském, dnes rumunském Temešváru, kde jeho otec byl tehdy kapelníkem vojenské hudby. Záhy se přestěhovali do Vídně a malý Géza tam byl členem dětského sboru ve Volksoper. V roce 1910 se rodina stěhuje do Prahy, jeho otec se stává členem České filharmonie a orchestru opery Národního divadla. Student Géza se sice věnuje zpěvu, pravidelně účinkuje na nejrůznějších školních akademiích a podobných akcích, ale přitahuje ho moře. Chtěl by studovat na Námořní akademii v tehdejším Fiume (dnes chorvatský přístav Rijeka). Finanční poměry rodiny Fischerových to ale nedovolují, a tak místo akademie námořní vystuduje Obchodní akademii.

Po maturitě narukuje a závěr války jej zastihne na italské frontě. Po konci války nastupuje jako referent do Šekového úřadu a amatérsky se věnuje zpívání. O to, že se nakonec z Gézy Fischera stal profesionální zpěvák, se zasloužil především tehdejší šéf pražské Německé opery, hudební skladatel Alexander Zemlinsky. Slyšel ho zpívat a doporučil mu pěvecké školení. Dostalo se mu výtečné průpravy u profesora Ulanowského v Praze a poté v Salcburku u profesora Maxe Kleina a Salvatore Salvatiho. V roce 1922 jej Zemlinsky angažuje do Německé opery. Zde jako svou první roli zpívá Hlasatele ve Wagnerově Lohengrinovi. Po roce stráveném v Německé opeře jej angažuje Oskar Nedbal do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se snaží vytvořit kvalitní operní těleso. V Bratislavě pak stráví šest let a zde si vytvoří základní kmenový repertoár.

V jeho životě ovšem sehrála rozhodující roli náhoda. Podle svědectví dirigenta Antonína Balatky v programu k Verdiho Traviatě z roku 1949 počátkem roku 1929 doprovodil svou tehdejší bratislavskou kolegyni Mášu Kolárovou do Brna, kam byla pozvána na hostování ve Verdiho Trubadúrovi. Odpoledne před představením ale onemocněl představitel hraběte Luny, a tak vedení divadla požádalo Gézu Fischera, který tuto roli znal, zda by se jí neujal. Stalo se tak a hned po prvním jednání následovala nabídka angažmá od ředitele Františka Neumanna. Géza Fischer zůstal městu Brnu a jeho divadlu věrný až do své smrti, která ho zastihla v necelých čtyřiašedesáti letech 3. března 1963, kdy podlehl zákeřné chorobě. Ještě necelé dva měsíce před smrtí ale vystoupil na scéně v jedné ze svých parádních rolí, v postavě konzula Sharplesse v Pucciniho Madame Butterfly.

Výčet rolí, které vytvořil v Brně, je vskutku impozantní. Brzy po svém nástupu, v roce 1930 zpíval v prvním uvedení Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou nastudoval dirigent Břetislav Bakala v režii Oty Zítka, jednu ze stěžejních postav díla, Šiškova. Ve Věci Makropulos doktora Kolenatého, jemuž propůjčil ušlechtilost a eleganci, přesné herecké a rovněž pěvecké uchopení této postavy. Ve Výletech páně Broučkových vytvořil trojroli Umělec-Oblačný-Vacek Bradatý.

Jeho doménou byly především role, v nichž mohl uplatnit své dominantní vlastnosti, kterými byly jeho osobní i umělecká ušlechtilost, noblesa a elegance. Ve své vzpomínce na Gézu Fischera, kterou uveřejnil v časopise Program Státního divadla Brno u příležitosti desátého výročí jeho úmrtí, hodnotí profesor Václav Věžník jeho velkou muzikálnost, inteligenci a pečlivě vyškolený hlas. Přidejme k tomu jeho schopnost citlivé herecké interpretace, jež se zvyšovala s počtem let a odehraných rolí.

V tomto směru byly pro něj charakteristické postavy zkušených, moudrých a citlivých mužů z oboru lyrického barytonu. Vedle výše zmíněného konzula Sharplesse to byly například  postavy z Verdiho oper jako otec Germont v Traviatě a markýz Posa v Donu Carlosovi, kníže Jeleckij v Čajkovského Pikové dámě, Wolfram von Eschenbach ve Wagnerově Tannhäuserovi, král Vladislav  ve Smetanově Daliborovi či Vok z Vítkovic v Čertově stěně a zejména Bohuš v Dvořákově Jakobínu, kterého ztělesnil ve čtyřech různých inscenacích.Obzvláště blízká byla Gézovi Fischerovi opera česká a italská. Opery českých autorů mu v době, kdy na repertoáru bylo souběžně z dnešního hlediska neuvěřitelných několik titulů Smetanových a Dvořákových,  poskytly hojně příležitostí. Na druhé straně repertoár italských oper zúžený tenkrát víceméně na několik nejpopulárnějších děl mu jich neposkytl zdaleka tolik, kolik by si zasloužil.

Velmi výrazně se Géza Fischer zapsal do historie (nejen) brněnské opery i svou interpretací rozporuplných dramatických charakterů, jimž propůjčil své umění precizního psychologického proniknutí do nitra role. Jmenujme z této oblasti třeba smetanovské postavy – Tausendmarka v Braniborech a Kalinu v Tajemství, Samka ve Foerstrově Evě, z verdiovských oper hraběte Lunu v Trubadúrovi, Renata v Maškarním plesu a pana Forda ve Falstaffovi, u oper Giacoma Pucciniho Scarpiu v Tosce či Marcela v Bohémě anebo Valentina v Gounodově Faustovi a Markétce. K jeho parádním rolím patřil Evžen Oněgin, výtečně se zhostil postavy Salieriho v opeře Mozart a Salieri Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. A zejména je zapotřebí zdůraznit jeho opravdu mimořádný výkon postavy Rigoletta, v níž byl po tři desetiletí pro brněnské diváky přímo ideálním ztělesněním této obtížné role.Připomeňme si ještě některé jeho další postavy. Z mozartovského repertoáru to byli hrabě Almaviva ve Figarově svatbě a Guglielmo v Così fan tutte, z postav smetanovských Krušina v Prodané nevěstě, Radovan v Libuši a Tomeš v Hubičce, z dvořákovských Kníže v opeře Šelma sedlák a Bohumír z Bouillonu v Armidě, ve Foersterově Jessice kupec Antonio, v Kovařovicově zpracování Babičky, opeře Na Starém bělidle, pak role pana Proška.

Výborně se Géza Fischer vypořádal také s komickými postavami. Rozkošný byl jeho Don Carlos v Prokofjevových Zásnubách v klášteře a doktor Malatesta v Donizettiho Donu Pasqualovi. Obě tyto role vytvořil pod moudrým a citlivým režijním vedením Václava Věžníka. V první fázi svého brněnského působení se blýskl i v některých klasických operetních titulech jako například v Boccacciovi Franz von Suppé. A dle dobového zvyku účinkoval občas i v baletních inscenacích v takzvaných charakterních rolích.

Řadu úspěšných postav měl na svém kontě i v moderním repertoáru českém i světovém. V opeře Jaromíra Weinbergera Švanda dudák, ve své době vysoce populární , vystoupil v titulní roli. Kritika velmi pozitivně hodnotila jeho ztvárnění role mnicha Joachima v Haasově Šarlatánovi. V operách Bohuslava Martinů byl Kovářem v Hrách o Marii a Pierotem v Divadle za bránou. V opeře Rafaela Kubelíka Veronika vytvořil dvojroli Tomeš-Ježíš, v Brittenově opeře Peter Grimes roli Neda Keena.

Tři poslední premiéry, do nichž byl obsazen, patřily právě do tohoto okruhu inscenací. Byly to postavy knížete Rahna v Berkovcově Krakatitu, Matyáš Horušanský v opeře Františka Suchého Maryla a především jeho skvělý hrabě Rostov v Prokofjevově Vojně a míru, kdy se na jevišti setkal se svým vynikajícím nástupcem, pozdějším čelným českým barytonistou René Tučkem, který vytvořil roli Andreje Bolkonského.

Na závěr dejme opět slovo profesoru Václavu Věžníkovi: „Géza Fischer byl pozorný, ukázněný, skromný a citlivý umělec, který ve svém životě nikomu neublížil.“A Evženie Dufková ve svém medailonku ve sborníku Postavy brněnského jeviště dodává: „Tvrzení, že byl ozdobou svého divadla, není liché, byl to diskrétní a jemný člověk, jehož vyrovnaný a laskavý přístup k okolí byl povzbuzující. Byl z pěvců, kteří spojovali minulost brněnské opery s nastupující generací šedesátých let.“

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv ND Brno, R. Sedláček, V.Vaňák 

Mohlo by vás zajímat