Brněnská Figarova svatba je rokoková divočina, která baví i bez moderních kudrlinek

Dílo, které pobouřilo krále

Když se 1. května 1786 hrála ve Vídni poprvé opera Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta, měl toho Figaro za sebou už hodně, a to nejen kvůli tomu, jak zapeklité situace musí jeho postava řešit. Hru Pierra-Augustina Caron de Beaumarchais Figarova svatba neboli Bláznivý den nejprve zakázal Ludvík XVI. ve Francii, kde svými výpady proti šlechtě Figaro podporoval už tak rozjitřené emoce poddaných. Příkladu korunované hlavy Francie následoval i císař Josef II., který zakázal provozování hry ve Vídni. Panovníci měli k cenzuře docela pochopitelné důvody – ostatně víme, kam až nespokojenost poddaných s vládnoucí vrstvou ve Francii dospěla o pouhé tři roky později.

Mozartův dvorní libretista Lorenzo da Ponte se cenzuře vyhnul díky úpravě nejproblematičtějších pasáží hry. V opeře o politice nepadne ani slovo, i když těžko si lze představit, že by tehdejší diváci přesto nepochopili, z koho si komedie střílí.

Dnes už nás stěží může šokovat, jak odvážně jsou v ději opery přehozené role, že všechno řídí sluha s komornou a jejich pán se jen marně snaží držet krok. Ani nás nezarazí otevřenost, s níž libreto tepe hraběcí prostopášnost. Co tedy zbývá? Můžeme zvolat „Zaplaťpánbůh za tehdejší cenzuru a za um Lorenza da Ponte“, protože díky tomu se můžeme u Figara smát i dnes, kdy nás v politice sice trápí docela jiné potíže, ale trable s láskou a věrností máme pořád stejné, třebaže kulisy se mění.

Historie nemusí diváka unudit k smrti

Premiéru nové brněnské inscenace, kterou Národní divadlo Brno vytvořilo ve spolupráci s Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704 a v koprodukci s Théâtre de Caen a Slovenským národním divadlem, si v sobotu 22. března 2025 vyslechl zcela vyprodaný sál Janáčkova divadla. Zásluhu na velkém zájmu veřejnosti má bezpochyby úspěšná inscenace opery Alcina Georga Friedricha Händela, která také vznikla ve spolupráci operního režiséra a uměleckého vedoucího opery Národního divadla Brno Jiřího Heřmana a Václava Lukse.

Jiří Heřman se v rozhovoru o nové inscenaci Figarovy svatby nechal slyšet, že chce, aby promluvilo především libreto a hudba, k nimž se nesnaží násilím něco přidávat, nebo v nich naopak škrtat. V kombinaci s orchestrem hrajícím na dobové nástroje by se tedy mohlo zdát, že divák bude očekávat něco jako zakonzervovaný preparát 18. století. Nicméně kdo měl to štěstí zhlédnout brněnskou Alcinu, případně se zúčastnit některého koncertu Collegia 1704, ví, že ani Václav Luks, ani Jiří Heřman netrpí představou, že co je historické, musí být strnulé a má posluchače či diváka unudit k smrti.

Ovšem stejně jako brněnská inscenace není panoptikem rokokových stereotypů a před dvěma sty lety by si nepochybně vysloužila nejedno zdvižené obočí, nesnaží se ani Figara zuby nehty aktualizovat, nedejbože v něm hledat skrytá hluboká sdělení. Jiří Heřman dostál svému slovu a brněnský Figaro je tím, čím být má – skvělou a ztřeštěnou konverzační komedií.

Neznamená to, že se režijní pojetí bude zamlouvat všem. Pro Jiřího Heřmana (jehož práci měli diváci možnost zhlédnout nejen v opeře Alcina, ale také třeba v loňské novince Here I Am, Orlando) jde o první inscenaci Mozartovy opery a z celého představení čiší, s jakou radostí se do tohoto úkolu pustil. Představení hýří nápady a vtipy, na scéně se hází vším možným – papíry, ovocem, skoro i nábytkem, pro facku se také nejde daleko a celek působí jako bláznivá groteska, které se však většinou daří nesklouznout k úplně prvoplánovému humoru. Výjimkou je v celkovém kontextu podle mého názoru poněkud nadbytečná scéna, kdy poprvé přichází Marcellina a Bartolo ji léčí obří stříkačkou, která má nejspíše představovat klystýr. Nicméně toto macešské zacházení s Marcellinou režisér bohatě napravil ve třetím a čtvrtém dějství opery, kdy se Marcellina zjeví ve zcela jiné podobě a zúčastní se scény sršící vskutku podivuhodným nábojem. Prozradit více by znamenalo připravit potenciální diváky o moment překvapení, proto o detailech pomlčím.

Scéna a kostýmy rozhodně nepotěší příznivce operního minimalismu, ale dozajista nadchnou milovníky výrazných barev a jisté opulentnosti. Pódium osvětluje řada reflektorů na rampě, které evokují historické lampy. Už před začátkem představení diváky vítá opona s propracovanými ornamenty a detailně zpracované kulisy dokreslují celé představení. Tvůrce scény Pavel Svoboda využívá celou hloubku jeviště a jednotlivé kulisy na sebe vrství. Za okny zámku je vidět lesík, v parku stojí velké barokní sochy a sám zámek je koncipovaný jako bludiště s pokojem Figara a Zuzany uprostřed. Chytře zkonstruovaný labyrint porůznu propojený dveřmi umožňuje sledovat dění v různých částech zámku a režisérovi dovoluje k hlavní lince odehrávající se uprostřed přidávat i druhý plán, který zhusta komentuje právě zpívaný text. Kostýmy Alexandry Gruskové jsou skutečně skvostné – sytě barevné a nadýchané, doplněné o vysoké paruky. Celek evokuje rokokové obrazy, a to jak ve statické podobě, jíž režie občas využívá, když potřebuje na okamžik zastavit děj, tak v pohybu. Zejména první dějství jako by bylo vizuálně přímo inspirováno dílem Jeana Antoina Watteaua.

Když výraz převažuje nad bel cantem

Výraznou úlohu v inscenaci má taneční složka. Baletní soubor hraje roli jakéhosi chóru komentujícího a doplňujícího děj, přičemž k tanci se občas přidávají i zpěváci. Choreografie Marka Svobodníka odpovídá celkové hravé koncepci a kombinuje prvky tradičního baletu i moderního scénického tance. Právě na taneční choreografii také spočívá velká část výsledného komického efektu. Nezapomenutelný je kupříkladu svatební tanec, během nějž se tanečníci pohybují přesně podle Mozartovy hudby, ovšem kroky, jež připomínají křížence mezi baletem, flamencem a zpomalenou diskotékou.

Zcela zásadní pro operu je orchestr a pěvecké výkony. Collegium 1704 je proslulé svěžími a neotřelými interpretacemi a výjimkou není ani Figarova svatba. Pod vedením Václava Lukse je Mozartova hudba zurčivá, nadýchaná a vtipná. Velmi osvěžující je použití dobového kladívkového klavíru místo obligátního cembala.

U zpěváků musím nejprve vyzdvihnout hereckou akci a zápal. Všechny postavy byly detailně propracované a osobité, jak po pěvecké stránce, tak co se týče pohybů a celkového chování, a to bez ohledu na to, jak velkou roli ta která postava v opeře hraje. Zároveň je potřeba ocenit širokou škálu hlasových prostředků, které zpěváci nasadili zejména v konverzačních přestřelkách. Nebáli se využívat ani výrazné zabarvení hlasu, aby dali najevo emoce, které postavy právě prožívají a řídili se při tom zjevně heslem, že krásný zpěv je takový, který zapadá do charakteru, i když by zrovna nesplňoval požadavky bel canta. Tento přístup se vyplatil – publikum se při některých pěveckých výměnách názorů dusilo smíchem. Nejslabším článkem v tomto ohledu byla hraběnka v podání Simony Houdy Šaturové, která propůjčila hlas například i Caterině Gabrielli v oceňovaném filmu Il Boemo. Sopranistka specializující se právě na hudbu Wolfganga Amadea Mozarta nejlépe vynikla v sólových výstupech, v nichž díky krásné barvě hlasu a citlivému projevu do komediálně pojaté opery vnesla i jistý melancholický nádech. V interakci s kolegy bohužel trochu zapadla – zpívala nádherně, ale jakoby naladěná na jinou vlnu.

Figaro Tadeáše Hozy ovládl scénu, kdykoli se na ní objevil. Doubravka Novotná coby Zuzana mu zdatně sekundovala, ačkoli zpočátku její hlas vedle výraznějšího Tadeáše Hozy trochu zanikal. Tato potíž se však týkala jen začátku prvního dějství, v průběhu opery Doubravka Novotná plně předvedla, jakou šíři emocí je schopná zpěvem vyjádřit.

Skutečnou lahůdkou bylo sledovat zejména interakce hraběte Almavivy v podání Luigiho De Donato s Figarem. Luigi De Donato roli sukničkářského hraběte pojal jako zhýčkaného, trochu přestárlého a trochu slizkého hejska a díky tomu, že zpíval v rodném jazyce, působil naprosto přirozeně a ve společných scénách s Figarem mezi nimi jiskřilo napětí.

Fantastický byl také Cherubín v podání Václavy Krejčí Houskové. Mezzosopranistka dala nešťastnému adolescentnímu milovníkovi roztomile naivní pěvecký výraz, který přitom nesklouzl ke karikatuře. Její Cherubín je přidrzlý a poněkud přitroublý, ale pořád k zulíbání.

Daniela Straková-Šedrlová jako Marcellina, Jan Šťáva coby Bartolo a Ondřej Koplík v roli Basilia v úloze intrikánského tria excelovali. Stejně tak Helena Hozová jako Barbarina, Michael Robotka jako koktavý Don Curzio a Josef Škarka, který se role zahradníka Antonia zhostil s plným nasazením.

Největší předností nové brněnské inscenace je bezesporu soudržnost všech složek. Velmi cenné je, že se vyhýbá častému nešvaru, kdy se na pódiu odehrává něco zcela jiného, než co se sděluje ve zpěvu. Atraktivní je také napětí mezi novým a starým. Jedním z nejvýraznějších příkladů je rokoková dráždivá zdrženlivost, v níž se dá milostné napětí úspěšně budovat s využitím jediné modré stužky, přičemž starosvětskou směs koketnosti a cudnosti ve třetím a čtvrtém dějství naruší nástup jakýchsi novodobých satyrů a bakchantek ve velmi sporém oblečení.

Nejcennější však je v praxi vidět, že někdy je skutečně nejlepší nechat operu tak, jak byla zamýšlena, dovolit Figarovi být šibalským Figarem a Zuzaně věrnou a chytrou Zuzanou, bez postranních úmyslů a uměle vkládaných psychologických výkladů. Brněnská inscenace je okázalá, výrazná, nadsazená a především nezapomenutelná. Baví se režisér a skvěle se baví i diváci a hlavně – i kdyby někomu hýřivé bohatství scény nebylo po chuti, živě podaná Mozartova hudba dokazuje, že se bavil i sám skladatel.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
22. března 2025, 18:00 hodin
Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo

Inscenační tým
Hudební nastudování: Václav Luks
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Patricie Částková
Choreograf: Marek Svobodník
Sbormistr: Pavel Koňárek
Produkce: Magdalena Dostálová

Obsazení
Almaviva: Luigi De Donato
Hraběnka: Simona Houda Šaturová
Zuzana: Doubravka Novotná
Figaro: Tadeáš Hoza
Cherubino: Václava Krejčí Housková
Marcellina: Daniela Straková-Šedrlová
Bartolo: Jan Šťáva
Basilio: Ondřej Koplík
Don Curzio: Michal Robotka
Barbarina: Helena Hozová
Antonio: Josef Škarka

Orchestr Collegium 1704
Sbor Janáčkovy Opery Národního divadla Brno
Tanečníci