Brněnská filharmonie uvedla dvě světové premiéry vzpírající se žánrovému zařazení

  1. 1
  2. 2
Prvním koncertem Filharmonie Brno v letošním adventu byl koncert z cyklu „Jazz & World Music“, který se uskutečnil ve čtvrtek 2. prosince 2021. Název programu „Mezi světy“ poněkud naznačuje, že oproti obvyklému komornějšímu rázu koncertů z tohoto cyklu s tuzemskými či zahraničními hosty z oblasti jazzu či world music se protentokrát představil přímo orchestr brněnské filharmonie. Kromě žánrové „mezisvětovosti“ však jedinečnost večera spočívala i v něčem jiném. Po uvedení světové premiéry Michala Nejtka v minulém týdnu totiž tentokrát byly na programu rovnou dvě premiéry, a to od autorů Vincence Kummera a Jiřího Slavíka.

Filharmonie Brno (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)
Filharmonie Brno (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)

Původně měl program zahájit Koncert pro trubku a orchestr „BIALAS 1“ Jaromíra Hniličky, vzhledem k nemoci sólisty však byla skladba z programu vyňata, jak večerní publikum před samotným začátkem koncertu zpravil dramaturg Vítězslav Mikeš. První polovina programu tedy patřila výhradně Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr z pera jazzového kontrabasisty, aranžéra a skladatele Vincence Kummera. Tento stále aktivní jazzman své hráčské i aranžérské zkušenosti sbíral, a dosud sbírá, nejen v tuzemských orchestrech, ale také v zahraničí, především ve Švýcarsku.

Po boku Filharmonie Brno se v Koncertu pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese představil smyčcový Nostalgia Jazz Quartet se svými členy Zdeňkem Svozilem, Bohumírem Strnadem, Emilem Machainem a Radanem Vachem. Jak se lze dočíst v programu, ve skladbě věnované právě tomuto kvartetu Kummer vedle své vlastní invence vychází jednak ze svých životních zkušeností, jednak z četných jazzových děl od autorů jako jsou Billy Evans či John Coltrane. Veskrze by bylo možné Kummerovo dílo charakterizovat jako jakýsi ucelený soubor jazzových standardů z Broadwaye, a to v tom nejlepším slova smyslu.

Taneční charakter první věty byl podpořen zejména uplatněním bicí soupravy a basovou linkou, jež prostupovala žesťovou a kontrabasovou sekcí, naopak atypickými prvky byla mohutná orchestrální unisona nebo harfová arpeggia, částečně emulující běhy klavíru nebo melodických bicích nástrojů. Kvartet byl povětšinou součástí orchestru, třebaže se jednotliví hráči uvedli několika sólistickými vstupy, které exponovaly dané téma pro následující variace. Ve třívětém schématu skladby má programní charakter pouze druhá věta s názvem Balada pro matku, jejíž komorní verzi Kummer posléze instrumentoval pro symfonické obsazení. Tato věta představovala bezprostřední změnu afektu celé kompozice – úplnou absenci bicích naopak do jisté míry nahradil klavírní part ve funkci jakéhosi středobodu celé věty. Návrat rozmarnější stylizace ve třetí větě předznamenal závěr přibližně pětatřicetiminutové kompozice, jejíž provedení se vyznačovalo veskrze monotónním pojetím, kde kromě občasných (a nutno říct efektních) crescend kontrasty zajišťovala zejména barevnost a umná instrumentace.

Dennis Russell Davies (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)
Dennis Russell Davies (zdroj Filharmonie Brno, foto Vojtěch Kába)

Přídavkem po potlesku publika bylo orchestrální aranžmá standardu Joea Zawinula s názvem Birdland, kde byla na o poznání kratší ploše koncentrována rozvernost jazzové hudby. Se závěrečným potleskem se mikrofonu chopil violoncellista Nostalgia Jazz Quartet Radan Vach, který, kromě poděkování publiku za atmosféru při koncertní derniéře kvartetu po třiceti letech fungování, speciálně poděkoval jednak jubilujícímu Kummerovi, který kvartetu věnoval mnoho kompozic či aranží, jednak Janu Daleckému, zakladateli souboru (třebaže již aktivně hráčsky nepůsobícího) a mimo jiné i autorovi programového textu tohoto koncertu.

Druhá polovina koncertu patřila skladbě Melodies and Rhythms for Orchestra, kterou na objednávku brněnské filharmonie složil kosmopolitní jazzový aranžér a multiinstrumentalista Jiří Slavík. Brněnské publikum může Slavíka mimo jazzové sféry znát zejména díky autorské spolupráci se zdejším Vojenským uměleckým souborem Ondráš, do povědomí širší veřejnosti vstoupil získáním Anděla v kategorii World Music za autorské album Mateřština. Slavík se kromě autorství této třičtvrtěhodinové osmivěté skladby (Commencement, Dancing, Hocket, Hymn, Valse, Aria, Beats and Off-Beats, Time to Go) na koncertě představil také jako interpret – paradoxně ne na svůj hlavní nástroj kontrabas, ale na klavír a tenor saxofon.

Melodie a rytmy již od prvních tonů naznačily, že se jedná o docela jinou skladbu než Kummerův Koncert, třebaže se v lecčem protínají. Jestliže Kummerovo dílo čerpalo zejména z jazzových standardů uváděných na Broadwayi, Slavík tuto inspiraci posunul až do polohy syntézy kvazi filmové hudby s minimalismem, a tu a tam jistými janáčkovskými názvuky. Tato syntéza nikterak netrpěla nejasnou harmonickou strukturou díla, ba naopak zde byla zjevná Slavíkova zkušenost s lidovou hudbou, kterou uplatnil nejen ve vertikále skladby, ale taktéž v hravých občasných názvucích známých popěvků. Ryze jazzovou polohu zde obstaral právě Slavík jako interpret ve svých sólových pasážích, ať už klavírních nebo saxofonových. Jeho improvizační vstupy nebyly izolované momenty v jednotlivých větách, nýbrž pečlivě promyšlená součást kompozice s jasnou návazností na předepsané pokračování skladby. Vyzdvihnout lze zejména přesnou souhru orchestru v předposlední větě skladby, kterou bezesporu zapříčinila Daviesova ostrá a precizní gestikulace. Po lyrickém závěru se všichni přítomní dočkali zaslouženého potlesku úctyhodně zaplněného sálu Besedního domu.

Jak již bylo naznačeno, mezi oběma premiérovanými kompozicemi nalezneme několik odlišností i podobností. Zatímco Kummerův přístup se vyznačoval konvenčnější prací s možnostmi jazzového hudebního materiálu a obsazením symfonického orchestru, Slavík ve svém pojetí více koketoval s žánrovou fúzí. Oba skladatelé – kontrabasisti a veskrze renesanční jazzmani – však ve svých opusech jednoznačně vycházeli ze svých mnohých uměleckých zkušeností, které patřičně zúročili. Je poněkud ke škodě, že nikde (kromě krátké zmínky v programovém textu) nebylo předem explicitně zmíněno, že stejně jako filharmonická objednávka skladby od Jiřího Slavíka zaznělo na koncertu ve světové premiéře i dílo Vincence Kummera. Závěrem se však chce říct, že kritika jakožto analytický a hodnotící úkon je na tomto místě snad i nadbytečná. Povšechně příjemnou atmosféru večera přivozující jak zklidnění, tak touhu po tanečním pohybu, totiž nemohla jakákoliv interpretační nebo produkční nedokonalost nikterak narušit. Bude tedy zajímavé sledovat, jestli se orchestr filharmonie s obdobně koncipovanými a jistě vděčnými projekty ve svém jazzově laděném koncertním cyklu zabydlí i v budoucnu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments