Brněnská mezzosopranistka Jitka Zerhauová slaví šedesátiny

V právě probíhající sezoně máme dva důvody, abychom si připomněli významnou osobnost současného českého hudebního divadla, mezzosopranistku brněnské Janáčkovy opery, paní Jitku Zerhauovou. 18 března oslaví své významné životní jubileum a 1. ledna uplynulo pětatřicet let ode dne, kdy obdržela první stálou sólistickou smlouvu. Tehdy to bylo ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.

Jitka Zerhauová, dívčím jménem Zítková, se narodila 18. března 1957 v Brně. Maminka a babička, které samy měly k hudbě a zpěvu vřelý vztah, ji již jako dítě školou povinné přihlásily do tehdejšího pěveckého sboru Mladost, který vedl vynikající sbormistr Jaroslav Dostalík.

Sbor se pod jeho vedením vypracoval ve špičkové těleso svého oboru v evropském měřítku. Profesor Dostalík se mimo jiné věnoval i liturgické tvorbě, což mu později, v době takzvané normalizace, přineslo velké problémy a byl nucen činnost sboru v dané podobě ukončit. V šedesátých letech ale sbor pod jeho vedením slavil úspěchy v řadě evropských zemí, a to jak v její tehdejší východní, tak západní části. Získal například prvenství na mezinárodních sborových soutěžích v Belgii a ve městě Cejle ve Slovinsku, jež bylo tehdy součástí Jugoslávie.

Členství v tomto sboru bylo pro mladičkou adeptku zpěvu tou nejlepší školou a také impulsem k jejímu rozhodování o svém budoucím životním zaměření. Chtěla jít studovat zpěv na konzervatoř, ale rodiče rozhodli, že nejdříve musí absolvovat gymnázium. Při studiu, které posléze zdárně ukončila maturitou, se ovšem Jitka věnovala pilně zpěvu ve školním pěveckém sboru profesorky Kleinové Mladí madrigalisté a v Dívčím pěveckém kvartetu.

V roce 1976 byla přijata na studium zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění, které absolvovala u profesorky Jaroslavy Krátké. Na školní scéně, v tehdejší Komorní opeře Miloše Wasserbauera, účinkovala například v inscenacích Mejtusovy Mladé gardy, opery Jana Ladislava Dusíka Uvězněná na Špilberku, v roli Lariny v Čajkovského Evženu Oněginovi, v roli Ljubaši v Carské nevěstě Nikolaje Rimského-Korsakova či v postavě Luciany v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího.

Už v průběhu studia hostovala v olomouckém divadle v roli Lariny v Evženu Oněginovi a v postavě Siebela v Gounodově Faustovi a Markétce, v brněnské Janáčkově opeře pak v postavě Třetí žínky ve Dvořákově Rusalce.

Nejdůležitější bylo ale její hostování v roli Olgy v inscenaci Evžena Oněgina v Bratislavě, které sama zpěvačka barvitě popsala. Naučila se roli ve slovenštině, ale představitel Lenského rodilý Slovák z Piešťan Jozef Ábel zpíval v češtině, protože měl Lenského nastudovaného z Ostravy, Magdalena Hajóssyová pro změnu zpívala Taťánu německy a americký barytonista zpíval titulní roli v ruštině. V tomto jazykovém babylonu se Jitka Zerhauová svým krásně znějícím hlasem zajímavého a výrazného témbru spojeným s velmi dobrými hereckými předpoklady a absolutní připraveností prosadila. Ačkoli již zkoušela v Českých Budějovicích Radmilu v Libuši, kterou tam také zazpívala, namísto do plánovaných jižních Čech, kde se tenkrát pod vedením Karla Noska a Josefa Průdka dělalo velmi kvalitní operní divadlo, nastoupila uprostřed sezony 1981-1982 do slovenské metropole. Tam okamžitě převzala řadu typově velmi rozdílných rolí z repertoáru souboru, jako byly například Amneris ve Verdiho Aidě či Turkyně ve Stravinského Životě prostopášníka.

První rolí, kterou se v Bratislavě představila v premiérovém představení, byla Dorabella v Mozartově opeře Così fan tutte. Mozart je vždy pro operní pěvce skutečnou zkouškou zralosti a Jitka Zerhauová v ní obstála skvěle. Prokázala své velké hlasové možnosti a schopnosti a především dokonalou profesionalitu v propojení pěvecké a herecké stránky role. Není divu, že se o mladou zpěvačku, poté, co ji slyšel tuto roli zpívat, začal intenzivně zajímat šéf Opery Národního divadla v Praze Zdeněk Košler. Ve stejnou dobu také projevili velký zájem tehdejší brněnští šéfové, režisér Ilja Hylas a šéfdirigent Jiří Pinkas, kteří právě chystali premiéru Straussova Růžového kavalíra, a nabídli jí titulní roli. Jitka Zerhauová měla z čeho vybírat.

Nakonec to po zvážení všech uměleckých a rodinných důvodů dopadlo tak, že Jitka Zerhauová zůstala v Bratislavě. Ve svém rodném Brně, kde ve svém Oktaviánovi přesvědčila, že si stejně suverénně jako s Mozartem poradí i s partiturou Richarda Strausse, podepsala smlouvu na částečný úvazek. V Praze hostovala v roli Záviše ve Smetanově Čertově stěně a v postavě Cherubína v Mozartově Figarově svatbě. A do Prahy se poté často vracela, jak v roli Cherubína, tak v postavě Donny Elvíry v Donu Giovannim, a také v Preziosille ve Verdiho Síle osudu. A v pražském Národním divadle si zazpívala a zahrála i Carmen.

Bratislavské angažmá přineslo Jitce Zerhauové řadu krásných rolí a k mnohým z nich se vrátila i v Brně, zejména poté, když v roce 1987 proměnila svůj pracovní úvazek – v Brně na stálý a v Bratislavě na částečný.

S výtečným ohlasem se setkala její vášnivá Carmen, svůj verdiovský repertoár si rozšířila už v Bratislavě o Ulriku v Maškarním plesu a Preziosillu v Síle osudu. V Mascagniho Sedláku kavalírovi ztvárnila roli Loly, dále pak ztělesnila například titulní ženskou postavu v opeře Henryho Purcella Dido a Aeneas, Končakovnu v Borodinově Knížeti Igorovi a Hraběnku v Čajkovského Pikové dámě. Byla představitelkou Sonětky v Auerově a Fischerově inscenaci Šostakovičovy Kateřiny Ismajlové, která v roce 1984 připomněla československou premiéru této opery, jež se konala v roce 1935 právě v Bratislavě. Tenkrát ji tam uvedli tehdejší šéf bratislavské opery Karel Nedbal a vynikající, předčasně zesnulý režisér Viktor Šulc.

V Brně po výborném vstupu v Růžovém kavalírovi následovaly role Vlčenky ve Smetanových Braniborech v Čechách a především jedna z jejích nejúspěšnějších postav, jejímž ztvárněním se výrazně vepsala do dějin brněnské opery, Donna Elvíra ve Štychově a Věžníkově inscenaci Mozartova Dona Giovanniho. František Jílek a Václav Věžník ji obsadili do role Rychtářky v obnovené inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně a následovala Fenena v divácky nejúspěšnější inscenaci brněnské opery v celé její historii, ve Věžníkově nastudování Verdiho Nabucca.

Na tomto místě bych chtěl zdůraznit podíl režiséra Václava Věžníka, který dokázal jako málokdo jiný rozvíjet herecký talent a předpoklady operních sólistů, což nepochybně mělo vliv i na prohloubení a zdokonalení přirozených předpokladů Jitky Zerhauové.

V osmdesátých letech se Jitka Zerhauová úspěšně zúčastnila řady mezinárodních pěveckých soutěží. Získala ocenění na pěvecké soutěži Pražského jara v roce 1986. Ve stejném roce byla finalistkou soutěže XXXII. Concours International de Chant ve francouzském Toulouse a Mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě a o dva roky později Pěvecké soutěže ve Vídni. V roce 1989 byla mezi finalisty evropského finále Pavarottiho pěvecké soutěže v Moskvě.

Věnujme pozornost alespoň některým z množství různorodých postav, které měli příležitost obdivovat v jejím podání nejen brněnští diváci, ale často také diváci zahraničních scén v řadě nejen evropských zemí.

Z české tvorby to byly smetanovské role, především Panna Róza v Tajemství, ale také Ludmila v Prodané nevěstě, která patří mezi její role nejmilejší, zejména v současné výtečné inscenaci Ondřeje Havelky, a Martinka v Hubičce. V titulní ženské hrdince Dvořákova Čerta a Káči mohla naplno uplatnit svůj přirozený temperament a mezi její špičkové role patří Ježibaba v Rusalce. S Dvořákovou tvorbou se setkala i na jevišti Janáčkova divadla při koncertním provedení Svaté Ludmily a Stabat Mater.

Z jejích janáčkovských rolí jmenujme její do nejmenších detailů propracovanou studii Stařenky Buryjovky v Její pastorkyni, s níž se v současné době mohou setkat milovníci opery v Brně a v Liberci. A také se zmiňme o tom, že v březnu 2013 narychlo zaskočila za onemocnělou kolegyni v inscenaci Její pastorkyně v roli Rychtářky v Bavorské státní opeře v představení, které v Mnichově nastudoval Tomáš Hanus a v němž v rolích obou bratří vystoupili Štefan Margita a Aleš Briscein.

V Příhodách lišky Bystroušky, které nepochybně jsou Jitce Zerhauové velmi blízké, nejen tím, že je dcerou rodičů – lesních inženýrů, ale hlavně tím, že žije v Bílovicích nad Svitavou, v kouzelném prostředí lesů, vod a strání, kam je děj opery situován, vyměnila Lišáka Zlatohřbítka za psa Lapáka. V Osudu se postupně představila v rolích paní Kosinské a staré Slovenky a ve Věci Makropulos na malé ploše působivě vytváří rázovitý typ Poklízečky v Radokově inscenaci, s níž před pár týdny slavila Janáčkova opera mimořádný úspěch v Hongkongu.

Zvláštní kapitolou je v umělecké kariéře Jitky Zerhauové Káťa Kabanová. Nejdříve byla bezprostřední a bezstarostnou Varvarou, poté se proměnila do role Kabanichy, která v jejím podání koncentrovala všechny odpudivé rysy bezohledného samodurství. Tuto roli také úspěšně ztělesnila v nastudování Káti Kabanové ve varšavské Státní opeře v roce 2010. Vystoupila také v drobné úloze Glaši a v současné fascinující inscenaci Roberta Carsena vytvořila další ze série svých vynikajících jevištních miniatur v postavě služebné Fekluši.

Z jejích postav v operách českých autorů dvacátého století je třeba jmenovat především roli Fjokly Ivanovny v Ženitbě Bohuslava Martinů, v níž mohla naplno uplatnit svůj komediální talent. V Juliettě se představila v roli Obchodnice s rybami a ve Hrách o Marii v postavě Archanděla Gabriela. Připomeňme ještě její titulní roli v opeře Václava Felixe Mariana, Káču v Podéšťově operním zpracování Drdovy pohádky Čert a Káča, Annu, matku Marie v Křičkových Českých jesličkách. V současném repertoáru přispívá v roli Mořské panny k jednoznačnému úspěchu Čarokraje bratří Formanů.

Přednosti svého pěveckého projevu skvěle uplatňovala a uplatňuje v interpretaci sólových rolí italských oper. Kromě již zmiňovaných jmenujme dále vášnivou Maddalenu v Rigolettovi a Azucenu v Trubadúru. Mezi její vynikající role můžeme přiřadit Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly, v jednoaktovce Gianni Schicchi byla představitelkou Zity. Prosadila se v belcantové roli Leonory de Guzmán v Donizettiho Favoritce stejně jako v komické kreaci Dorothei v Poprasku v opeře. V Italce v Alžíru ztvárnila úspěšně titulní hrdinku. V ostravské opeře momentálně hostuje v roli Madelon v Giordanově André Chénierovi, ve francouzských operách vyzvedněme především její Dalilu v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila, Charlottu v Massenetově Wertherovi a Martu v Berliozově Faustově prokletí.

Ve Wagnerově Bludném Holanďanovi byla představitelkou Mary, v Humperdinckově Perníkové chaloupce Gertrudou a výborně zvládla i náročná úskalí partu Klytaimnestry ve Straussově Elektře. Ke svým mozartovským rolím přidala ještě Třetí dámu v Kouzelné flétně. V Musorgského Borisi Godunovovi se blýskla výtečnou studií nevelké, ale v její interpretaci velmi působivé role Šenkýřky.

Stejně jako česká opera dvacátého století je jí blízká i operní tvorba světová (Iokasté ve Stravinského díle Oidipus rex, Brigitta v Korngoldově Mrtvém městě, Bába Turkyně v Životě prostopášníka, kterou si po Bratislavě zopakovala i v Brně, anebo Hippolyta v Brittenově Snu noci svatojánské).

Své všestranné pěvecké i herecké zkušenosti uplatňuje Jitka Zerhauová v poslední době rovněž v řadě operetních rolí, jako jsou Mirabella ve Straussově Cikánském baronu, Brambilla v Offenbachově Perichole a Jadwiga v Nedbalově Polské krvi. V Ostravě doplnila tuto řadu o roli Agricoly ve Straussově Noci v Benátkách.

Za ztvárnění postavy Madame de Croissy v Poulencových Dialozích karmelitek, kterou vytvořila v košické opeře, obdržela Jitka Zerhauová v roce 2015 při přehlídce operních souborů prestižní cenu – Libušku.

Mimořádně bohatý je koncertní repertoár Jitky Zerhauové. Obsahuje špičková díla českých i světových klasiků (Dvořák, Janáček, Beethoven, Bach, Haydn, Verdi, Berlioz, Mahler a další) stejně jako díla autorů současných.

Obdivuhodná je její energie, projevující se jejími aktivitami v agentuře Amneris, ale také v její veřejné angažovanosti v divadelním dění. Pro vedoucí pracovníky divadla není v tomto směru vždy jednoduchým partnerem, ale tyto její aktivity jsou vždy vedeny snahou o prospěch divadla a jeho členů a jsou inspirativní.

Zatím poslední premiérou Jitky Zerhauové byla inscenace Ponchielliho Giocondy, v níž ztvárnila postavu Giocondiny matky. Ocituji hodnocení Olgy Janáčkové na našem portále: „Giocondinu slepou matku Ciecu ztělesnila Jitka Zerhauová, která její závislost na empatii ostatních lidí nepřehnala do trpné nemohoucnosti a dokázala svému zpěvu propůjčit mimořádnou procítěnost.“

Popřejme jubilantce do dalších let hodně pevného zdraví, hezkých rolí a další velkou dávku její neutuchající energie a elánu.