Dědictví pod spáry brněnského draka
V dobách mého mládí působily v Brně tři kvalitní komorní orchestry: Čeští komorní sólisté, Brněnský komorní orchestr a Komorní orchestr Bohuslava Martinů. Pravidelně se střídaly ve filharmonických cyklech, vyvíjely bohatou tuzemskou i zahraniční činnost a zpestřovaly rozmanitost kulturní nabídky. Také tyto kolektivy se formovaly během studií svých členů na brněnské konzervatoři. Proto byly generační záležitostí, která po třiceti, čtyřiceti letech skončila odchodem protagonistů ze scény.
V současnosti v Brně žádný takový smyčcový komorní orchestr pravidelně nefunguje. Výjimkou je Moravský komorní orchestr Konzervatoře Brno, který se ovšem každoročně musí vypořádávat s odchody absolventů a příchody nových členů z nižších studentských ročníků. Zrod Crocodile Orchestra tedy přišel v pravou chvíli. Ostatně většina hudebníků předtím prošla právě Moravským komorním orchestrem. Rozhodli se spolu dále pracovat, hudebně růst, věnovat píli a nadšení komorní hudbě, obětovat jí hodiny volného času.
Dirigentem Crocodile Orchestra se stal Tomáš Kalousek, který navštěvoval hodiny dirigování u Stanislava Kummera a v současnosti je studentem Kunstuniversität Graz ve třídě francouzského dirigenta Marca Piolleta. I v tomto ohledu se Crocodile Orchestra rázně odlišuje od obdobných aktivit, kdy mladé těleso vychovává a zároveň zaštiťuje autoritou významná, pedagogicky vyzrálá dirigentská osobnost. Brněnské těleso naopak vsadilo plně a zcela na mládí, a jak uvidíme, rozhodně to byla trefa do černého.
Ušlechtilý tón v sevření barokních zdí
První polovina koncertu se vlastně příliš nelišila od běžného konzervatorního „absolváku“, protože Mozartův Houslový koncert č. 5 A dur KV 219 byl absolventským výkonem houslistky Veroniky Cagáňové. Zakončila jím svá konzervatorní studia u Jiřího Pospíchala, zároveň již studuje na pražské HAMU ve třídě Leoše Čepického. Disponuje ušlechtilým, zároveň sytým tónem, který občas působil až beethovenovsky. Vládne rovněž perlivou technikou, smyslem pro klenutí a stavbu frází i citem pro kooperaci s doprovodným tělesem.
Smyčce Crocodile Orchestra se mohly plně uplatnit v předehrách, mezihrách, a zvláště ve skvěle prožitém „tureckém“ středu závěrečné věty, kdy violoncella a kontrabasy hrály col legno, dřevem smyčce. Kvalitu provedení snížilo pár kiksů horen a zpožděných nástupů hobojů – výpomocí z konzervatoře. Je ale třeba také říci, že party corni alto v Mozartovi jsou exponovány velmi vysoko a vyžadují daleko zkušenější hráče. Čtveřice dechů také hrála vmáčknuta do oltářního výklenku, v němž se zvuk láme a odchází se zpožděním. Z osobních zkušeností vím, že již posun o metr dopředu znamená v tomto ohledu zlepšení, ale na úzkém pódiu asi už nebylo dost místa…
Živelná radost z dvořákovské kantilény
Ve Dvořákově Serenádě E dur pro smyčce, na kterou orchestr po přestávce nastoupil v plném obsazení šesti primů, šesti sekundů, čtyř viol, tří violoncell a jednoho kontrabasu, jsem mohl konečně plně rozpoznat všechny kvality nového tělesa. Velkou, snad největší předností Crocodile Orchestra byl sytý plný zvuk, který byl vždy barevně vyrovnaný a ani v mezních forte neztrácel vysokou kultivovanost. V pianech byl nádherně měkký, dojímavý. Technické pasáže vyzněly strhujícím způsobem (ve Dvořákovi je řada obtížných míst).
Další velkou devízou „krokodýlů“ je mimořádná intonační jistota a preciznost, prozrazující tvrdou samostatnou práci v tzv. dělených zkouškách. Přitom předpokládám, že ne všichni tito mladí hudebníci mají ve svém věku k dispozici ty nejlepší nástroje. Uchvátila mě rovněž zpěvnost kantilény houslí, znělost viol a barevná kompaktnost souzvuku violoncell s kontrabasem. Moje jediná připomínka: spodní basové linky mohlo občas být více. Přidat ještě jedno violoncello? Kontrabas? Nevím. Obdivuhodné bylo i velmi široké rozpětí dynamické škály orchestru, které hráči ve Dvořákovi uplatnili maximálně.
Tomáš Kalousek plně přesvědčil nejen koncepcí Dvořáka, ale zejména krásně vypracovanými tempovými přechody a agogickými pohyby. Přesvědčivě modeloval fráze, zdůrazňoval šťavnatá pléna i dynamické rozdíly. Na všudypřítomném muzikantském drajfu, jehož byl Dvořák vrchovatě plný, se paradoxně ani nemusel příliš podílet. Ten z tělesa sršel sám od sebe. Nezbylo než obdivovat ono maximální nasazení, osobní angažovanost, kolektivní disciplinovanost. Nikdo, absolutně nikdo se nešetřil. Trochu jsem jim záviděl.
Crocodile Orchestra svým brněnským debutem jednoznačně přesvědčil. Jsou výborní a budou špičkoví. Jejich Dvořák byl vrcholným hudebním zážitkem. Přitom mnozí ještě vypadají jako děti! Za vším lze vycítit obrovskou spoustu poctivé muzikantské práce, zejména ze strany koncertního mistra Arnaua Petřivalského.
Je otázkou, jaké budou další osudy „krokodýlů“, zda budou mít dostatek koncertních příležitostí a pevný hráčský kádr. Moc bych jim to přál. Moc bych to přál také městu Brnu. O manažerskou a organizační práci se stará první violoncellista Lukáš Mareček, student Mozartea Salzburg a mimochodem syn ředitele České filharmonie. Jablko nepadlo daleko od stromu…
Mezi nebeskou hudbou a pekelným světlem
Poněkud úsměvnou epizodou koncertu byla vizuální složka, barevné pohyblivé nasvětlení sálu. Po úvodních decentních odstínech se jeho tvůrce poněkud „odvázal“, po barokním stropě se pohybovaly obrazce a posluchače strašily bílé záblesky světla. Po přestávce a drobném upozornění volil převážně temně rudé nasvícení, což se ke Dvořákově líbezné hudbě vůbec nehodilo. „Jako v pekle,“ zazněla tichá poznámka z publika. Asi nějaký znalec pohádek Zdeňka Trošky…
Debut: Crocodile Orchestra
27. března 2026, 19:00 hodin
Sál Milosrdných bratří, Brno
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Houslový koncert č. 5 A dur
Antonín Dvořák: Serenáda pro smyčce E dur op. 22
Účinkující
Crocodile Orchestra
Tomáš Kalousek – dirigent
