Brněnský Nabucco Smetanovu Litomyšl nadchnul

Jiří Fuchs, 28.06.2015 14:15

Padesátý sedmý ročník Smetanovy Litomyšle představil podruhé soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Po Pucciniho Tosce (recenzi najdete zde) následoval Verdiho Nabucco. Dílo, jehož premiéra v březnu 1842 ve slavném divadle La Scala v Miláně znamenala pro autora kýžený první veliký úspěch.

Alegoricky pojatý biblický příběhem vyjadřuje v textu T. Solery revoluční ideály své doby. Verdiho Nabucco působil v době svého uvedení jako veliké politikum. Nabucco, krutovládce, který na sebe přivolá trest boží, naopak Zachariáš coby ztělesnění víry zotročeného lidu ve svobodu. Abigail, zmítána silnými ambicemi, se chce sama uchopit moci. Nádherné, ale velmi exponované role pro baryton, bas a soprán. Zpěv zajatých na babylonských březích o touze po volnosti se stal snad nejpopulárnějším operním sborem. Neobejde se dnes bez něho takřka žádný sborový festival, kde je tento sbor doslova žádán jako forma společného zpěvu. Dokonce bych neváhal říci, že Verdiho Nabucco je krom tria obrovsky pěvecky náročných partů zejména sborovou operou. Sbor zde dostává velkou příležitost prokázat své kvality na velké ploše jako v žádné jiné Verdiho opeře, ba ani v Aidě v takové míře ne.

Ačkoliv je Nabucco prvním průrazným Verdiho úspěchem, dá se v něm dosti zřetelně rozpoznat mistrovství vrcholných děl skladatele. Velkoryse pojaté melodické oblouky, velké širokodeché árie s rytmizací melodie, recitativy, vyhraněný dramatický elán zde nacházíme v hojné míře. A typicky uzavřená čísla, která při provedení dne 27. června v Litomyšli 2015 dávala tolik možností k dílčím potleskům, jako jsem dlouho nezažil.Verdiho operu Nabucco premiérovala Janáčkova opera Národního divadla v Brně již v roce 2007. Je chvályhodné, že ji udržela na repertoáru a mohla ji tím realizovat na přání dramaturgie sedmapadesátého ročníku Smetanovy Litomyšle. Představení původně režíroval maďarský režisér Györgi Selmeczi, scénu a kostýmy navrhoval Josef Jelínek. Železné točité schody, na první pohled dosti krkolomné v použití pro aktéry děje, se ukazovaly schůdnými a posloužily moc dobře k prostorovému zvýraznění jednotlivých dominantních výstupů. Dozor nad koncepcí zjevně klasického ražení měl brněnský režisér Jaromír Brych. V Nabuccovi jde o sled uzavřených čísel, tak jako v málokteré opeře. Režijní práce to zde plně respektuje a tvoření zejména sboru, s jeho mnoha vstupy a odchody, nikterak nekomplikuje. Naopak bylo zřetelné, že prostorové aranžmá režie sbor pečlivě dodržuje i po řadě uplynuvších let od premiéry.V programu nacházím řadu zajímavých alternací jednotlivých rolí opery. Dirigent představení v Litomyšli Jakub Klecker zvolil zřejmě pro významnou festivalovou půdu optimální soudobou variantu obsazení. Všechny role byly obsazeny kvalitními sólisty, kteří tvořili vyrovnaný ansámbl interpretů. Vynikal zejména představitel titulní role Nabucca, barytonista Jakub Kettner. Vyrovnaný, v celém rozsahu jednolitě znějící, neobyčejně příjemného, mužného témbru, s jistými, pevně znějícími výškami. Kettner začal roli hned při vstupu na jeviště ve velkém pěveckém stylu. Vrcholu interpretace dosáhl v obtížné, širokodeché árii ve čtvrtém dějství, v krásném legatu s výrazovou naléhavostí. Kettnerovo až maximalistické nasazení pěvecké i výrazové bylo obdivuhodné. Byl to výkon na barytonovou cenu sezony, kdyby existovala! Imponoval rovněž basista Gustav Beláček v basové roli Zachariáše, vyrovnaným, barevným fondem, jistou vyšší polohou až po Zachariášova ošidná vysoká Fis ve scéně proroctví se sborem. Pěvec disponuje dobře v masce koncentrovanou vysokou polohou i znělými hloubkami. Jeho proroctví v symbióze s vynikajícím Sborem Janáčkovy opery bylo požitkem poslouchat.

Role Abigail je vysoce náročná. Polohově, rozsahem, dramatičností, která se musí ale zároveň snoubit s hlasovou pohyblivostí. Anda-Louise Bogza, mladodramatická sopranistka původem z Rumunska, absolventka HAMU v Praze, je typický velkoformátový typ sopránu, který velká divadla potřebují jako sůl. Abigail jí dobře „sedí” jevištně, představitelsky. Velký rozsah role zvládá dobře, z prsně interesantně zazněvších hloubek se lehce dostává zpět do registrálního mechanismu hlavových středních poloh. Jen nejvyšší tóny neudrží vždy kulatost krásných tónů středních poloh a občas intonace nebyla zcela přesná. Ale globálně vzato působí v technicky velmi obtížné roli sympaticky jistým dojmem.Vedle třech klíčových dominantních rolí jsou v této opeře role střední – reprezentuje je Fenena v hlasově čistém, zvukově vyrovnaném podání mezzosopranistky Jany Hrochové a part Ismaela, reprezentovaný nosným spinto tenorem Rafaela Alvareze. Jen ansámblové scény sólistů, tria, kvarteta, by mohly vykazovat větší míru dynamické vyrovnanosti hlasů, zejména v nižších dynamických stupních. V roli Velekněze imponoval představitelsky i znělými tóny ve velkém prostoru auditoria Ladislav Mlejnek. Nijak nezanikl nosným projevem ani tenorista Zoltán Korda v drobnější partii Abdalla.

Jak jsem již předeslal, Nabucco je sborová opera, jako málokterá jiná. Pod secvičením sboru je podepsán Josef Pančík, sbormistr evropského formátu. Jeho zásluhou se stal Sbor Janáčkovy opery nejuznávanějším sborem v České republice. Výborná intonace, hlasová kultura, dynamické schopnosti, vyrovnanost, důsledná vnitřní harmonie hlasů. Žezlo přebírá postupně po tomto velkém sbormistrovi Pavel Koňárek, snad velký odkaz Pančíkův udrží. Na dirigentovi večera Jakubu Kleckerovi bylo znát, že vyrostl z pozic sbormistra. Sborové scény dirigoval s citem pro stavbu vyklenutých vokálních frází, dynamických odstínů, zvukových jemnůstek. Slavná sborová scéna – Va pensiero, sull’ ali dorate – zazněla poeticky, s tektonikou od jemného piana k širokému forte, postavenému na znělosti a barvitosti vnitřní harmonie velkého sboru. Scéna sklidila oprávněné ovace publika.

Po Tosce se opětovně představil ve velmi dobrém světle Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Pod exaktním gestem Jakuba Kleckera potěšil homogenním zvukem, dramatismem a temperamentním podáním díla již od atraktivní ouvertury. Nemohu nevyzdvihnout krásný, podmanivě sametový tón koncertního mistra skupiny violoncell, v několika působivých sólových vstupech.

Představení, na rozdíl od Toscy, bylo rozděleno jen jednou přestávkou, a to po prvním dějství. Tok dalšího děje plynul bez přerušení až do konce díla. Ale ani tento „zátah” pro obecenstvo nezpůsobil pokles pozornosti, či ochabnutí potlesku v závěru. Temperamentní, místy až strhující výrazové podání, kontrast temp i dynamik dovedl udržet pozornost zcela vyprodaného auditoria. Standing ovation se konaly i přes pokročilou dobu půlnoční velmi spontánně a takřka okamžitě po posledních akordech partitury.

Brněnská Janáčkova opera se představila v obou svých večerech ve velmi příznivém světle. Škoda, že tato úroveň a míra koncentrace všech zúčastněných není obvyklým znakem denního života repríz našich operních divadel.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Giuseppe Verdi:
Nabucco
Hudební nastudování: Gergely Kesselyák
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: György Selmeczi
Režijní adaptace: Jaromír Brych
Scéna: Karel Drgáč, Josef Jelínek
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Josef Pančík
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Premiéra 8. června 2007 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 27. 6. 2015 II. zámecké nádvoří Litomyšl)

Nabucco – Jakub Kettner
Ismael – Rafael Alvarez
Zachariáš – Gustáv Beláček
Abigaille – Anda-Louise Bogza
Fenena – Jana Hrochová
Velekněz – Ladislav Mlejnek
Abdallo – Zoltán Korda
Anna – Daniela Straková-Šedrlová