Brněnský Nabucco v zajetí symbolismu a tmy

Další brněnskou premiérou, přenášenou on-line ve středu 19. května, byla opera Nabucco Giuseppe Verdiho na libreto Temistocle Solery. Operu jistě není třeba představovat, hraje se na českých i zahraničních operních scénách velmi často, Brno nevyjímaje. Třetí autorova opera, kterou po předešlém neúspěchu už psát nechtěl, ho zaujala na první pohled nabízeným textem, který se později stal „hitem“: „Va, pensiero, sull´ali dorate“ (Leť myšlenko, na zlatých křídlech). Proslulý sbor Židů, který se stal hymnou všech lidí toužících po svobodě, je jádrem celé opery. Jde o ikonickou operu, která by v žádném repertoáru chybět neměla.

V nové inscenaci, kterou režijně připravil šéf opery Jiří Heřman a po stránce hudební Ondrej Olos, bylo možné předpokládat precizní orchestrální, a především skvělý sborový výkon. Troufám si tvrdit, že se tenhle předpoklad splnil. A právě dlouhodobá znalost této opery obou složek byla hlavní nosnou linií, bez jejich zkušeností a erudice by se inscenace jen stěží mohla realizovat na špičkové úrovni, která byla zjevná i při poslechu přes elektronická média.

Režisér Jiří Heřman k romantickému dílu přistoupil velmi netradičně, a to i po stránce jevištních postupů. Boří základní pravidla divadla a posouvá ho do roviny filmu, snu a fantazie. Bez ohledu na fyzické možnosti lidí, kteří se na jevišti pohybují a dílo vytváří. Ve spojení s kamerou a se světelným designem se divák dostává do jiné dimenze vnímání. Předpokládá to ovšem, že se hraje pro diváka znalého, který ví, o čem se hraje a zná dějinné souvislosti.

Režisér zcela rezignoval na romantické, realistické i naturalistické zobrazování díla a nechal se ovládnout symbolismem a bojem protikladů. Má to logiku, vždyť starověký Babylon byl prošpikovaný spoustou divných božstev s maskami, prováděli tu věštby haruspikové z vnitřností zvířat, osud z hvězd věštili Chaldejci a hýřilo se tu zlatem, bojem, vraždami i kouzly. A do toho přišli zoufalí Židé se zjitřenou fantazií a emocemi a jejich žárlivý bůh tu stál osamocen proti babylonskému krvelačnému Baalovi.

Tento protiklad je na jevišti vyjádřen prostorově i barevně. Babylon charakterizuje indigová modrá, iluzi vytvářejí modré reflektory, barvící prostor scény, který scénograf Tomáš Rusín rozdělil na tři podélné části. Ve středním pruhu se odehrává děj, krajní dva pruhy se topí v temné modři a objevují se tu paralelně probíhající doprovodné akce. Kostýmy, které navrhla výtvarnice Zuzana Štefunková-Rusínová, jsou v základu dlouhé propínací kabáty a mají je na sobě obě protistrany, jen s mírnými obměnami. Židé jsou všichni v bílé, ženy s turbany, což je poněkud matoucí. Z této koncepce se bůhví proč vymyká Ismael, který má dlouhé bílé kalhoty, bílé tričko a krátké bílé sako, k tomu s holou hlavou působí téměř současně.

Babylóňané jsou v tmavě modré, jen Abigail nejprve v černé s mohutným šálem, což z ní dělá matrónu, pak jako panovnice ve světle modré a v závěru opět v černé už jen v účesu. Světelný design měl v rukou Tomáš Hrůza, který je hlavním a konečným tvůrcem podoby představení. Modré světlomety dusí Židy, žluté či bílé vylupují ze tmy základní symbolické atributy. Centrálním pozadím je shora spuštěná chrámová opona s měděným efektem, která se natahuje i po ploše jeviště. Rouhajícímu se Nabuccovi poslouží jako plášť, po jejím pádu se zjevuje v prostoru se vznášející Schrána úmluvy.

Levitující předměty, či dokonce lidské postavy, jsou v opeře časté, kontrast světla a tmy je základním vizuálním efektem. Je to působivé, ale když si uvědomíme, že se v té tmě musí pohybovat a přemisťovat nejen sólisté, ale i celý sbor, diváka poněkud zamrazí. Je to bezpečné? Nabucco je v některých částech osvětlený jen zespodu, nebo jen do obličeje. Vidí vůbec něco? S interprety se tu zachází jako s objekty, vytrácí se lidská dimenze. Postava Nabucca je vypjatá pěvecky, ale interpret nemá být na jevišti stále. Ale v této inscenaci ano! Je stále přítomen na scéně, občas nasvícen, pohybuje se v modré temnotě vedlejšího prostoru. Hraje si tu s prstenem a s dalším důležitým symbolem, hradem, který skládá z velkých kostek, až se mu podaří z něho udělat symbol síly a moci, a soupeří o něho s Abigail.

Symbolů je tu nepřeberně. Především je tu postava babylonského čaroděje, kterého v tyrkysovém trikotu s tirádou na hlavě ztvárňuje tanečník. Uvádí operu během předehry, vodí herce, upozorňuje na symboly a vedlejší akce, čaruje s pískem, který přesévá jako přesýpací hodiny, symbol plynoucího času. Tento rituál v mezičase provádějí i některé hlavní postavy opery. Vedle Schrány úmluvy a hradu z kostek je tu zářící ovál, snášející se ve tmě z provaziště. Vypadá nejprve jako velký svitek, diváka napadne Tóra. Ale je to ovál, který pěvce obkrouží a osvětluje, nejspíš i oslňuje. Osvícení? Snad, prochází jím i Nabucco před svou konverzí. Ale efektní to je. Dobře působí i dlouhé tyče, které se při rozpůlení stanou oštěpy. Ohrožuje jím Zachariáš Fenenu, ohání se jím Nabucco i Abigail.

Je tu lebka, se kterou si mimo jiné hraje Nabucco v době šílenství, připomíná tím Hamleta. Je tu také obyčejná stolička na sezení, je modrá, snad symbol moci a jistoty, neboť je na místo sezení majestátně nošena po jevišti. Jsou tu čtvercové modré desky, se kterými sbor i tančí a které jsou pomyslnou hradbou, bránící Židům odejít. Symbolicky působí i dlouhé pauzy mezi hudebními čísly, kdy se provádějí určité úkony, působící jako rituály. Je tu i rituál se světélky, zřejmě inspirován svátkem Chanuka. A silný je tu motiv obrovského dorůstajícího měsíce na horizontu, snad symbol Baala, ke kterému se dovolává Abigail a který jí dělá působivou kulisu. A je tu i pohybová spolupráce Kateřiny Nováčkové, která má jistě na svědomí, že se sbor pohybuje logicky a kompaktně, jako Židé v semknuté skupině a jako Babylóňané v rovném, vojenském šiku.

Scéna využívá celý obrovský prostor Janáčkova divadla, který se někdy zdá, jako by byl režisérovi malý. Projekce vzadu kreslí jakési hradby, na kterých se pohybuje Ismael a jeho muži. Je tam i projekce sbíhajícího se davu Židů, načež následují obrazy vedle sebe poskládaných bílých figurek, znásobujících sbor při kultovním čísle. Ke konci už je scéna překombinovaná symboly, které je obtížné ve tmě a v obrovském prostoru rozšifrovat a působí to poněkud chaoticky.

Je tu ještě otázka, jak by to vše vypadalo, kdyby měl divák možnost vidět stále dění na celém jevišti a co mu pro sledování na obrazovce vybírá kamera. V závěru to možná působilo chaoticky opravdu jen díky prostřihem vybraných zajímavých obrazů, které ovšem v kontextu celku by působily jako leporelo logicky. To se dá jen těžko z televizního křesla posoudit a musíme tedy se ztotožnit s viděním televizního režiséra Jakuba Kořínka, který přenos připravil a realizoval.

Hudební stránka v rámci možností přenosu a reprodukce působila velmi kvalitně a vypracovaně. Orchestr zněl plasticky a zvučně, jednotlivá sólová vystoupení byla zřejmě zvukaři zvýrazněna a zejména hráči na violoncello, hoboj a flétnu, a nejen oni, podali vynikající výkony. Sbor, připravený sbormistrem Pavlem Koňárkem, byl už svým kompaktním postavením uprostřed scény předurčen k tomu, aby vyzněl plasticky a aby vyšly zejména části pomalu crescendované z piána do forte a citlivě stahované zase zpět do nadýchaných pián. Výkon sboru byl opravdu excelentní.

Sólové obsazení bylo rovněž velmi kvalitní, i když ne vždy vyrovnané. Titulní postavu ztvárnil slovenský barytonista Dalibor Jenis. Jeho hlas se rozrostl do šíře a barevnosti, je zvukově bohatý a má velký objem. Jeho Nabucco, kterého zpíval již mnohokrát i na světových scénách, je propracovaný do nejmenších detailů, ale postrádá dravost a bezohlednost rváče, spíš působí jako myslitel, budovatel a moudrý panovník. V roli Abigail se po čase vrátila na jeviště Janáčkova divadla maďarská pěvkyně Csilla Boross, vybavená zkušenostmi ze světových pódií. Překvapila šíří a plnou barvou hlasu ve všech polohách, znělými hloubkami i šťavnatými a zářivými výškami. A překvapila i plností tvarů, škoda, že ji režisér nechal v úvodu sedět, to jí velmi nelichotilo, naopak ve stoje a bez trčícího závoje a pláště působila velmi sošně a impozantně, krásná žena, nikoli umírající troska.

V roli Zachariáše vystoupil Jiří Sulženko. Jeho pěvecký výkon byl poněkud zadušený, hlas díky nasalitě postrádal otevřenost a nezněla mu vyšší poloha, občas měl i problém s kantilénou. Škoda, neboť jeho projev byl velmi kultivovaný a příjemný. Babylonskou princeznu Fenenu zpívala mezzosopranistka Václava Krejčí Housková. Tato role je avizována jako soprán, ale pěvkyně má nejen příjemnou tmavší střední polohu, ale i krásné výšky, takže jí role Feneny sedí a v souvislosti s příběhem je tmavší zbarvení hlasu přínosem. Jejího nápadníka Ismaela ztvárnil Enrico Casari, italský tenorista, který se již v Brně představil v minulosti jako Živný v Janáčkově Osudu. Jeho hlasový projev je poněkud silový, ale roli zvládl dobře, byť o něco méně přirozeně a plně.

Jako Velekněz vystoupil mladý basista Jan Šťáva, jehož hlas zněl zvučně a kulatě, ale v hereckém projevu mu chyběla razance a v přiléhavém černém oděvu působil, že je v civilním oblečení. Babylonský vojevůdce Abdallo je role menší, tenorista Petr Levíček ji zvládl s nadhledem profesionála dobře znějícím, byť menším tenorem. Role Anny, sestry Zachariáše, byla svěřena sopranistce Daniele Šedrlové-Strakové, která se jí zhostila znělým hlasem a intonačně přesně.

Inscenace Nabucca, uvedená v premiéře on-line, mohla oslovit jen omezený počet diváků. Jen ty, kteří sledují webové stránky divadla a pak ty, kteří si koupili vstupenku na internetu a mohli se k přenosu přihlásit přes unikátní kód. Nicméně opera jistě zůstane součástí kmenového repertoáru ještě dlouho a doufejme, že se brzy otevřou brány divadla. Pak budou moci diváci shlédnout toto výjimečné dílo na vlastní oči a v komplexnosti velkého jeviště Janáčkova divadla a sami posoudit, jestli tohle symbolické uchopení příběhu o věčné lidské touze po svobodě má silnou výpověď a opodstatnění.

Osobně tuto inscenaci považuji za velmi silnou a dokonce průlomovou, neboť ukazuje, jak se důstojně zbavit nánosu historismu a vyprávět je s nadčasovým pohledem. Divadelní provoz teprve prověří, jak sdělná bude pro operní diváky.