Brněnští filharmonikové objevovali kouzla Skandinávie

Jelikož na svůj vlastní sál, který by počítal s velikostí a akustickými možnostmi symfonického orchestru, Filharmonie Brno stále ještě čeká, musela se spokojit se zvukově ne zcela vyhovujícími prostory Janáčkova divadla. I leckterý posluchač si na místní akustiku a dynamický balanc musí chvíli zvykat. Pro takové „rozposlouchání“ si asi těžko představit vhodnější skladbu než Jitřní náladu – první část první suity ze scénické hudby k Ibsenovu Peeru Gyntovi, kterou složil Edvard Hagerup Grieg. Hudbu k dramatu Henrika Ibsena přetvořil do podoby dvou čtyřvětých suit (opusy 46 a 55) které dnes platí za jedny z nejpopulárnějších skladeb klasického repertoáru.

Michael Schønwandt si od dirigentského pultu počínal precizně a s nadhledem. Již od úvodních flétnových tónů dokázal společně s výborně rytmicky i barevně sladěným orchestrem vyčarovat půvabnou atmosféru evokující východ slunce. Jelikož u tak často provozované skladby není důvod ukazovat každý jednotlivý nástup, mohl si dirigent dovolit zabývat se drobnými detaily a vypracováním jednotlivých motivů a melodií, které díky tomu působily svěže, takže celá věta i přes svou zdánlivou prostotu vyzařovala poetickou radost. V kontrastu s tím vynikala temnota následující části nazvané Åsina smrt a určené čistě smyčcové sekci. Stejně jako u Jitřní nálady i zde táhl celý orchestr za jeden provaz (smyčec) a společně s dirigentem tak dokázal vystavět hudební plochu v celé své dynamické a výrazové šíři. Závěr evokující umírání (dlouhé zeslabování a zpomalování) byl přesvědčivě doveden až k poslednímu akordu h moll, aniž by někde ztratil dech.

V Anitřině tanci se ke smyčcům přidal triangl a soubor se hudebně a místy i fyzicky rozhýbal do valčíkového tempa. Grieg zde pro docílení subtilního zvuku požaduje, aby velká část smyčcové sekce hrála takřka celou dobu v pizzicatu. Na těchto pasážích se i nezkušenému uchu podaří velmi snadno odhalit případnou nesouhru, ne však v tomto případě. Dokonce i nesnadné hemioly ve střední části byly provedeny rytmicky zcela přesvědčivě. První suitu z Peera Gynta uzavírá notoricky známá část Ve sluji krále hor. Celá věta je vystavěna z jedné prosté melodie, která začíná ve fagotech a kontrabasech, a přidáváním dalších nástrojů, zesilováním a zrychlováním pak směřuje k burácivému konci. Cenné je, že Schønwandt zrychloval přesně podle autorových pokynů v partituře, někteří dirigenti rádi začínají tempovou gradaci již skoro od prvních taktů.

Závěr Sluje si vyloženě říká o spontánní potlesk, publikum však bylo umírněné a s ovacemi hned nezačalo, jelikož dramaturgové do programu zařadili navíc ještě jednu část z druhé Griegovy suity – slavnou Solvejžinu píseň. Smyčce začaly úvodní recitativně působící melodii s klidem a vroucností, jako by tomu nepředcházelo žádné řádění jeskyních trollů. Dirigent ale orchestr těsně před začátkem hlavní melodie náhle utnul. Po několika momentech nejistoty a všeobecného mírného zmatení se otočil do publika a oznámil, že mělo nastat překvapení pro posluchače a místo toho jsou překvapeni i muzikanti. Vše dostalo smysl, když při těchto slovech vešla na pódium Nicole Chevaier, aby tak mohla Solvejžina píseň zaznít v původní zpívané verzi. Sólistka působila připraveně a její hlas se i bez přeexponovaného operního přednesu krásně nesl sálem, také barevně i dynamicky se skvěle pojil s komorně obsazeným orchestrem v pozadí. Bohužel ve vyšších polohách a zejména v „refrénu“ zpívaném na vokál byl intonačně lehce mimo doprovod – dost možná se na tom podepsal zmatek se zpěvaččiným příchodem.

Griegova píseň vytvořila jakýsi oslí můstek mezi prvním a druhým číslem programu. Následovala skladba let me tell you, v podstatě písňový cyklus pro soprán a orchestr současného dánského skladatele Hanse Abrahamsena. Je založena stejnojmenné konceptuální novele Paula Griffithse, která vypráví příběh Ofélie ze Shakespearova Hamleta a to doslova jejími vlastními ústy – autor totiž pracuje výlučně s necelými pěti sty slovy, které obsahují Oféliiny repliky ve hře. Libreto si vytvořil sám skladatel do podoby sedmi básní, které jsou tématicky rozřazeny do tří větších celků nebo „dějství“.

To první, sestávající ze tří písní, se věnuje tématům minulosti, paměti, času, jeho plynutí a vztahu s hudbou. „My words may be poor/but they will have“ to do zpívá sólistka (Ofélie). Samotná slova mohla znít chudě, hudba však v žádném případě. Lapidárně působící text tu stál v kontrastu s mimořádně barevnou a pestrou partiturou vyžadující vysokou technickou i interpretační úroveň nejen od velikého orchestrálního aparátu, ale i od zpěvačky. Velké dynamické kontrasty, melodické skoky, krajní polohy testující hranice lidského hlasu – se všemi těmito problémy si Nicole Chevalier poradila s bravurou a vždy se srozumitelnou výslovností a s dobrou dynamickou rovnováhou vůči doprovázejícímu orchestru. Jestli se od Griega stihla rozezpívat a vyčistit drobné intonační přešlapy, těžko soudit, jelikož Abrahamsen staví hudbu ze samých nelibozvučných souzvuků. Díky průzračnosti a zvukové pestrosti však dokáže tvořit působivou, poetickou a rozhodně ne „ošklivou“ hudbu.

Jednotliví orchestrální hráči měli i přes řadu zdánlivě statických ploch dost co dělat, ale s výzvou se popasovali statečně. Schønwandt dirigoval přehledně – a i přes značně komplikovaný hudební proud to působilo, že má vše pevně pod kontrolou. Svůj vlastní příběh možná vyprávěly i sólistčiny šaty – výrazně barevné květy na černé látce mohly evokovat spojení s přírodou (nejen v Abrahamsenovi, ale i v některých pasážích z Griega nebo Sibelia) nebo také mrtvou Ofélii ověnčenou květinami a plující v temném korytu řeky ve slavném obraze Johna Everetta Millaise.

Druhé „dějství“ skladby přichází s kontrastní hudbou, v níž se na sebe kumulují vrstvy zdánlivého chaosu, ilustrující lásku připodobněnou ke všemu spalujícímu slunci. V odpovědi na to pak přichází závěrečná část poeticky zpodobňující padající sněhové vločky, a to mnoha nezvyklými zvukovými efekty. Nejvíce pozornosti na sebe nejspíš upoutala zvuková imitace padání v přednesu samotné sólistky, která vycházela z techniky „stilo concitato“ vynalezené před čtyřmi stoletími Claudiem Monteverdim. Zvukovost sněhu a ledu, banálně působící text, stejně jako expresivní sopránový zpěv podbarvený komplikovaným orchestrálním doprovodem i atmosféra posledních taktů skladby – to vše mohlo evokovat návaznost na Orchestrální písně op. 4 Albana Berga, skoro přesně o sto let staršího díla. Na finálním dojmu let me tell you bohužel maličko ubralo to, že velké napětí mezi posledním zašustěním papíru o blánu velkého bubnu a začátkem potlesku bylo bohužel přerušeno jedním hlasitým kýchnutím někde v hloubi hlediště. Tento moment tak symbolicky vrátil návštěvníky koncertu z Abrahamsenovy snové krajiny zpět do prozaické reality, aby se po přestávce mohli vydat za poslední skladbou koncertu, reprezentující tentokrát zemi finskou.

Pátá symfonie Es dur op. 82 představuje jeden z vrcholů tvorby Jeana Sibelia. Skladba vznikala několik let a ani po premiéře s ní autor nebyl spokojen a dále ji radikálně přepracovával – například sloučil sonátovou a scherzovou větu, obě vycházející ze stejného motivicko–tématického terénu, do jedné. Na koncertních pódiích dnes zaznívá v drtivé většině případů právě tato finální verze – nejinak tomu bylo i u brněnských symfoniků.

Hřejivá pastorální atmosféra úvodu první věty byla bohužel trochu narušena nečistým prvním akordem lesních rohů (nutno podotknout, že začít symfonii pianissimovým vstupem žesťů je dost choulostivé), což po nich po pár minutách zopakovaly i trubky ve svém nástupu. Kromě toho bylo ale hraní orchestru stejně jako v první polovině večera dobré, výborně sehrané a dynamicky i výrazově vybalancované. Sibelius na začátek věty předepsal „Tempo molto moderato“, tedy velmi mírné tempo, které Schønwandt pojal trochu hybněji, než bývá zvykem. Celou první část první věty však přesvědčivě vygradoval až do acceleranda, které vyústilo do původní druhé věty, tedy do scherza. Rychlejší tempo udával sice přesně, orchestr se za ním bohužel místy trochu táhnul. Závěrečná kumulace energie vedoucí do bouřlivého finále (presto-più presto) pak byla na rozdíl od začátku věty trochu pod obvyklým tempem, efekt posledních taktů tedy i přes (po celou dobu) skvělou práci s dynamikou a tempem nebyl tak strhující, jak mohl být.

Umění modelování melodických frází a zvukové odlišování jednotlivých vrstev partitury mohl dirigent společně se členy orchestru předvést ve druhé větě (Andante mosso, quasi allegretto). Ta má formu volných variací, kde je pro posluchače srozumitelné rozvrstvení zvuku velmi důležité, protože jednotlivá pásma do sebe vplouvají a překrývají se občas zdánlivě nezávisle na sobě, efekt, který je zužitkován později v monumentální gradaci na konci třetí věty. Tento způsob horizontálního myšlení spolu s rafinovanými disonancemi obklopujícími lidově znějící melodii ukazuje, jak moderním skladatelem Sibelius byl – i více než sto let po premiéře skladba působí originálně a neotřele.

Skvělá energie, radost a přesvědčivá souhra vydržely orchestru až do konce třetí věty (Allegro molto). Nesmírně živé hlavní téma s tremolem smyčců v kontrastu s majestátním vedlejším tématem (údajně inspirovaným pohledem na šestnáct vzlétajících labutí) vytvořily dobré napětí, které dovedlo větu až do závěrečných akordů. Jedinými pihami na kráse byly dva detaily ne zcela v moci interpretů: byla to nutnost otočit stránky v partech prvních houslí uprostřed návratu hlavního tématu v repríze, kde nikdo kromě nich zrovna nehrál a pak sušší akustika sálu, kvůli které dlouhé pomlky mezi závěrečnými akordy nevyzněly s dostatečným napětím.

Nutno však podotknout, že při poslední spolupráci Filharmonie Brno s Michaelem Schønwandtem (kde mimo jiné zazněla Sibeliova Druhá symfonie) byli muzikanti nuceni hrát v mnohem méně příznivých podmínkách (na Sokolském stadionu). Z obou těchto koncertů však vyplývá, že jejich vzájemná spolupráce nese plody a není důvod, aby se někdy v budoucnu neopakovala – zvláště, když jde o takto dramaturgicky zajímavý a interpretačně skvěle uchopený program.

Filharmonie Brno: Dávné nordické příběhy
12. ledna 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Edvard Grieg: Peer Gynt, výběr ze suit č. 1 op. 46 a č. 2 op. 55 | 17′
Hans Abrahamsen: let me tell you (povím vám) pro soprán a orchestr
Jean Sibelius: Symfonie č. 5 Es dur op. 82 | 32′

Účinkující:
Nicole Chevalier – soprán
Filharmonie Brno
Michael Schønwandt – dirigent