Brněnští filharmonikové objevovali kouzla Skandinávie

Filharmonie Brno si pro svůj další abonentní koncert připravila program z děl severských skladatelů. Pod názvem Dávné nordické příběhy se na pódiu Janáčkova divadla rozezněly tóny skladeb autorů tří skandinávských zemí – Norska, Dánska a Finska. Kontrast tradice a modernismu, osvědčených klasiků i soudobých mistrů držel spolu se svou taktovkou pevně v rukou dánský dirigent Michael Schønwandt, sólový part ve dvou skladbách večera přednesla americká sopranistka Nicole Chevalier.

Jelikož na svůj vlastní sál, který by počítal s velikostí a akustickými možnostmi symfonického orchestru, Filharmonie Brno stále ještě čeká, musela se spokojit se zvukově ne zcela vyhovujícími prostory Janáčkova divadla. I leckterý posluchač si na místní akustiku a dynamický balanc musí chvíli zvykat. Pro takové „rozposlouchání“ si asi těžko představit vhodnější skladbu než Jitřní náladu – první část první suity ze scénické hudby k Ibsenovu Peeru Gyntovi, kterou složil Edvard Hagerup Grieg. Hudbu k dramatu Henrika Ibsena přetvořil do podoby dvou čtyřvětých suit (opusy 46 a 55) které dnes platí za jedny z nejpopulárnějších skladeb klasického repertoáru.

Michael Schønwandt si od dirigentského pultu počínal precizně a s nadhledem. Již od úvodních flétnových tónů dokázal společně s výborně rytmicky i barevně sladěným orchestrem vyčarovat půvabnou atmosféru evokující východ slunce. Jelikož u tak často provozované skladby není důvod ukazovat každý jednotlivý nástup, mohl si dirigent dovolit zabývat se drobnými detaily a vypracováním jednotlivých motivů a melodií, které díky tomu působily svěže, takže celá věta i přes svou zdánlivou prostotu vyzařovala poetickou radost. V kontrastu s tím vynikala temnota následující části nazvané Åsina smrt a určené čistě smyčcové sekci. Stejně jako u Jitřní nálady i zde táhl celý orchestr za jeden provaz (smyčec) a společně s dirigentem tak dokázal vystavět hudební plochu v celé své dynamické a výrazové šíři. Závěr evokující umírání (dlouhé zeslabování a zpomalování) byl přesvědčivě doveden až k poslednímu akordu h moll, aniž by někde ztratil dech.

V Anitřině tanci se ke smyčcům přidal triangl a soubor se hudebně a místy i fyzicky rozhýbal do valčíkového tempa. Grieg zde pro docílení subtilního zvuku požaduje, aby velká část smyčcové sekce hrála takřka celou dobu v pizzicatu. Na těchto pasážích se i nezkušenému uchu podaří velmi snadno odhalit případnou nesouhru, ne však v tomto případě. Dokonce i nesnadné hemioly ve střední části byly provedeny rytmicky zcela přesvědčivě. První suitu z Peera Gynta uzavírá notoricky známá část Ve sluji krále hor. Celá věta je vystavěna z jedné prosté melodie, která začíná ve fagotech a kontrabasech, a přidáváním dalších nástrojů, zesilováním a zrychlováním pak směřuje k burácivému konci. Cenné je, že Schønwandt zrychloval přesně podle autorových pokynů v partituře, někteří dirigenti rádi začínají tempovou gradaci již skoro od prvních taktů.

Závěr Sluje si vyloženě říká o spontánní potlesk, publikum však bylo umírněné a s ovacemi hned nezačalo, jelikož dramaturgové do programu zařadili navíc ještě jednu část z druhé Griegovy suity – slavnou Solvejžinu píseň. Smyčce začaly úvodní recitativně působící melodii s klidem a vroucností, jako by tomu nepředcházelo žádné řádění jeskyních trollů. Dirigent ale orchestr těsně před začátkem hlavní melodie náhle utnul. Po několika momentech nejistoty a všeobecného mírného zmatení se otočil do publika a oznámil, že mělo nastat překvapení pro posluchače a místo toho jsou překvapeni i muzikanti. Vše dostalo smysl, když při těchto slovech vešla na pódium Nicole Chevaier, aby tak mohla Solvejžina píseň zaznít v původní zpívané verzi. Sólistka působila připraveně a její hlas se i bez přeexponovaného operního přednesu krásně nesl sálem, také barevně i dynamicky se skvěle pojil s komorně obsazeným orchestrem v pozadí. Bohužel ve vyšších polohách a zejména v „refrénu“ zpívaném na vokál byl intonačně lehce mimo doprovod – dost možná se na tom podepsal zmatek se zpěvaččiným příchodem.

Griegova píseň vytvořila jakýsi oslí můstek mezi prvním a druhým číslem programu. Následovala skladba let me tell you, v podstatě písňový cyklus pro soprán a orchestr současného dánského skladatele Hanse Abrahamsena. Je založena stejnojmenné konceptuální novele Paula Griffithse, která vypráví příběh Ofélie ze Shakespearova Hamleta a to doslova jejími vlastními ústy – autor totiž pracuje výlučně s necelými pěti sty slovy, které obsahují Oféliiny repliky ve hře. Libreto si vytvořil sám skladatel do podoby sedmi básní, které jsou tématicky rozřazeny do tří větších celků nebo „dějství“.

To první, sestávající ze tří písní, se věnuje tématům minulosti, paměti, času, jeho plynutí a vztahu s hudbou. „My words may be poor/but they will have“ to do zpívá sólistka (Ofélie). Samotná slova mohla znít chudě, hudba však v žádném případě. Lapidárně působící text tu stál v kontrastu s mimořádně barevnou a pestrou partiturou vyžadující vysokou technickou i interpretační úroveň nejen od velikého orchestrálního aparátu, ale i od zpěvačky. Velké dynamické kontrasty, melodické skoky, krajní polohy testující hranice lidského hlasu – se všemi těmito problémy si Nicole Chevalier poradila s bravurou a vždy se srozumitelnou výslovností a s dobrou dynamickou rovnováhou vůči doprovázejícímu orchestru. Jestli se od Griega stihla rozezpívat a vyčistit drobné intonační přešlapy, těžko soudit, jelikož Abrahamsen staví hudbu ze samých nelibozvučných souzvuků. Díky průzračnosti a zvukové pestrosti však dokáže tvořit působivou, poetickou a rozhodně ne „ošklivou“ hudbu.