Bude se přenášet do devadesáti zemí. Jen si to představte

Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků
sledují každoročně miliony televizních diváků. V posledních letech vyvolala tato tradice debaty historiků, a dokonce pochyby, zda je ji vhodné vzhledem k okolnostem počátků dále udržovat. První Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků se konal 31. prosince 1939 z podnětu dirigenta Clemense Krausse a jeho kompletní výtěžek byl věnován ve prospěch takzvané „Kriegswinterhilfswerk“, nacisty organizované podpory bojujících jednotek wehrmachtu. Podobné pozadí měly i další Novoroční koncerty konané během druhé světové války. Clemens Krauss měl po válce zastavenou činnost, Novoroční koncerty se konaly pod taktovkou Josefa Kripse; Krauss se k jejich řízení roku 1948 vrátil a vedl je až do roku 1954.

V souvislosti s nejnovějšími historickými výzkumy, týkajícími se „hnědé“ minulosti Vídeňských filharmoniků, odkud byli po anšlusu vyhnáni hudebníci židovského původu, polovina hráčů se stala členy NSDAP a podobně, nastává nyní spolu s touto reflexí i nová etapa pro Novoroční koncerty. Přinášíme dva rozhovory, které se částečně dotýkají i této otázky.
***

„Nejde vždycky jen o zisk“
Interview s představiteli Vídeňských filharmoniků vedl Daniel Ender
(Der Standard, 27.–28. prosince 2014)

V září tohoto roku převzali vedení spolku Vídeňských filharmoniků Andreas Grossbauer a Harald Krumpöck. Andreas Grossbauer (narozen 1974) byl členem Vídeňských symfoniků, od roku 2005 Orchestru Vídeňské státní opery a od roku 2008 je členem Spolku Vídeňských filharmoniků. Harald Krumpöck (narozen 1968) se stal roku 1987 koncertním mistrem Mahlerova orchestru mládeže, roku 1993 byl přijat do Orchestru Vídeňské státní opery, od roku 1996 do Spolku Vídeňských filharmoniků a od roku 2006 je členem Vídeňské dvorní kapely. S reportérem Danielem Enderem hovořili oba tradici a demokracii a vyrovnávání se s minulostí orchestru.

Oba patříte k mladší generaci. Co pro vás znamená identita orchestru Vídeňských filharmoniků?

Grossbauer: Několik věcí. Pokud vezmeme v úvahu poslední ocenění, která orchestr získal (Karajanovu cenu, Cenu Birgit Nilsson), je to stále vídeňský zvuk. Ten je předáván z generace na generaci a učitelé ho na školách předávají svým žákům. A samozřejmě je velmi důležitá naše struktura, totiž samospráva. Orchestr sám rozhoduje, co, kolik, kde a s kým bude hrát. Demokracie není jednoduchá, ale je to nejlepší možný koncept.

Krumpöck: Důležitý je také přátelský vztah k dirigentům a sólistům, se kterými spolupracujeme, ale také k abonentům. A samozřejmě zakořenění naší hudební tradice v hudebních dějinách Rakouska a střední Evropy.

Oba zdůrazňujete tradici. A co její proměny?

Grossbauer: Porovnáme-li staré nahrávky s novějšími, je vývoj znát. Možná ne tak příkrý jako u souborů historické provozovací praxe. Poslechneme-li si například nahrávky s Nikolausem Harnoncourtem, kamsi samozřejmě směřují, ale ne tak silně jako se soubory staré hudby.

Krumpöck: Také u nás pochopitelně dochází ke společenským proměnám. Dnes je naše složení mnohem mezinárodnější než ještě před několika lety. A protože už v našem orchestru hrají i ženy, je vidět, že jsme se dostali ke společenské normalitě. I když to trvalo déle než kdekoli jinde.

Činnost Vídeňských filharmoniků tradičně zahrnovala tři oblasti – službu divadlu jako orchestr Vídeňské státní opery, abonentní cykly a koncertní turné. Počet dalších koncertů mezitím přímo exploduje, nehrozí inflace?

Grossbauer: Nacházíme se v dokonalé spleti gramofonových firem a intendantů. Filharmonikové jsou bohudík velmi žádaní, poptávka je tak velká, že ji nikdy nemůžeme uspokojit. Dosáhli jsme své hranice a uvažujeme, zda by kvůli umělecké hygieně nebylo lepší činnost poněkud omezit.

Nejdůležitější hudební vizitkou rakouského národa i jeho orchestru je jistě Novoroční koncert. Jaký je rozdíl mezi „lehkou“ vídeňskou hudbou a „vážným“ repertoárem?

Grossbauer: Pokud jde o rodinu Straussů, vychází to přímo z hudby samotné, a to z její zvukové stránky a tanečnosti. Tato hudba krouží a perlí a právě na Nový rok jsou lidé na takovou pozitivní hudbu naladěni, dodává jim energii. To je jistě jeden z receptů na úspěch Novoročního koncertu.

Krumpöck: Právě hudba dynastie Straussů má tak vysokou úroveň, že je pro ni zastaralé dělení na „lehkou“ a „vážnou“ hudbu neudržitelné. Postřehli to ostatně i současníci Straussů, například pro Richarda Wagnera byl Johann Strauss otec „ta nejmuzikantštější hlava“, s jakou se kdy potkal.

Nacionálněsocialistická minulost orchestru byla po léta zmiňována jen zdráhavě a šetrně. Dnes je archiv pro badatele otevřen. Hovoří se o tom uvnitř orchestru a vyvolalo to nějaké kontroverze?

Grossbauer: Ne, vůbec ne. Tématu se nebojíme, vládne velká otevřenost. Protože dnes stojí v čele mladší generace, panuje také větší odstup a všichni kolegové mají zájem na tom, aby vůči tomuto tématu nastoupila nejvyšší možná vstřícnost. Byl to samozřejmě proces, byly doby, kdy se všecko zametalo pod koberec. Po udělení Ceny Birgit Nilsson hodláme učinit rozhodný krok: milion dolarů věnujeme na modernizaci archivu a poskytneme mu vhodné prostory.

Co si přejete od roku 2015?

Grossbauer: Aby hudební země Rakousko, jak se o ní venku mluví, dělala tomuto pojmenování čest i v politickém smyslu. Skutečnost není taková, jak to zvenčí vypadá. Velké obavy vyvolává stav hudební výchovy – kvalitativně i kvantitativně. Doufám, že nastane poznání, jak je hudba důležitá. Nejde vždycky jen o výtěžek, ale také o společné muzicírování, o zpívání. Na tom nám záleží – tohle pochopit a podporovat.

Krumpöck: To plně podepisuju, ale mám také jedno přání. Víme, že se v mnoha hudebních institucích této země velmi obětavě pracuje, ale jejich výkonům  se nedostává dostatečného ocenění, a dokonce se jim ještě chce ubrat na příjmech zvýšením daně z obratu, to rozhodně Rakousko hudební zemí nedělá. Pokládám za špatné, hovoří-li se neustále o nějakých výnosech. Měla by se uznávat hodnota, kterou představuje kultura sama o sobě.
***

Vídeňský vtip a lajdáctví
Zubin Mehta diriguje popáté Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků
(Die Bühne, č. 1/2015, rozhovor vedl Peter Blaha)

Zubin Mehta se narodil v Bombaji – náhodou, chtělo by se dodat. Neboť hudebně je doma ve Vídni. Studoval zde a prožil zde rozhodující roky nejen na Hudební akademii ve třídě Hanse Swarowskeho, nýbrž také jako člen Vídeňského pěveckého spolku a jako kontrabasista Vídeňského komorního orchestru. Roku 1961, ve svých pětadvaceti letech, poprvé dirigoval Vídeňské filharmoniky a zůstal s nimi pevně svázán i během svého šéfování v Montrealu, Los Angeles nebo u Newyorských filharmoniků. Skvělá je i Mehtova operní kariéra: dirigoval v Metropolitní, ve Scale i ve Vídeňské státní opeře. Byl šéfdirigentem Bavorské státní opery a opery ve Valencii. V současné době zastává vedoucí pozici festivalu Maggio Musicale Fiorentino a u Izraelské filharmonie, která jej jmenovala šéfdirigentem na doživotí.
Téměř všichni dirigenti, kteří řídí Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, tvrdí, že je pro ně tento koncert zvlášť náročný a spojený také se značnou trémou, zejména, když ho dirigují poprvé. Pro vás už je to popáté. Nastává jakási rutina?

Ale kdepak, nikdy! Slovo rutina ani neznám, a už vůbec ne u Novoročního koncertu, protože obsahuje mnoho pro mě nových skladeb, které jsem ještě nikdy nedirigoval. Téměř všecko se musím naučit. Jedině Perpetuum mobile už jsem kdysi dirigoval. Takže k rutině nemůže dojít. Ani pro orchestr. Valčík Na Labi od Johanna Strausse například orchestr také nikdy nehrál. Na program Novoročního koncertu je zařazen poprvé.

Kdy jste poprvé vědomě slyšel hudbu Straussů? Bylo to ještě v Indii?

Ne, v Indii se tato hudba hraje málo. Brucknera a rodinu Straussů jsem poznal teprve během vídeňských studií. A doufám, že jsem získal i správné stylové cítění. Duchovně a stylově se každopádně považuju za Vídeňana. A také gastronomicky! Miluju vídeňská jídla! Když jsou dobře udělaná.

„Dobře udělaná“ platí i o hudbě. U Straussů se to nezdá být tak jednoduché. Dokonce i největší dirigenti už na nich ztroskotali. V čem je tajemství jejich hudby? Spočívá skutečně v pověstném vídeňském „šmé“ (vtipu, žertu) a v jakési záměrné „šlamperaj“ (lajdáctví), jak se často říká?

Řekl bych, že ano, proto se to těžko realizuje mimo Vídeň. Samozřejmě je třeba znát partituru, jenže s Vídeňskými filharmoniky jdou zkoušky naprosto hladce. K debatám dochází, ale stylově to není ve Vídni vůbec problém. V zahraničí, dokonce u nejlepších světových orchestrů, je to mnohem obtížnější. To záměrné „lajdáctví“, o němž jste mluvil, zcela přirozeně zahrát, není snadné. Velmi často jsem skladby Straussů dirigoval i mimo Vídeň, v Los Angeles, v New Yorku, a v Izraeli je dávám na program pravidelně. Prosadí se vždycky a hudebníci se rádi podvolí, chtějí si tento styl osvojit. Ale Vídeň zkrátka zůstane Vídní.

Do Vídně jste přišel studovat roku 1954. Slyšel jste tehdy Novoroční koncert za řízení Williho Boskovskeho?

Byl jsem na první zkoušce, muselo to být v prosinci 1954. Do sálu mě propašoval můj učitel kontrabasu na Akademii Otto Rühm, sám člen Filharmoniků. Dobře si vzpomínám, že Boskovsky tehdy řekl: „Pánové, nechtěl bych přehánění. Budu dělat rubata, ale prosím, nepřehánět!“ Tehdy jsem ještě německy moc neuměl, ale tomuhle jsem rozuměl.

Dirigenti obvykle nemají na výběr programu Novoročního koncertu příliš velký vliv. Dříve se na něm podílel dnes už zesnulý straussovský badatel Franz Maier. Jak se sestavoval letošní program?

S profesorem Maierem jsem hodně spolupracoval. Vždycky mě ujišťoval, že výběr volí zcela podle toho, aby mi skladby seděly. U obou posledních koncertů jsem sestavoval program s Clemensem Hellsbergem [bývalým houslistou Vídeňských filharmoniků a předsedou spolku 1997–2014]. Letos se slaví šestsetpadesát let Vídeňské univerzity – na pořadu bude Studentská polka. A dvěstě let Vysoké technické školy, proto hrajeme polku S parou Eduarda Strausse  a Elektromagnetickou polku Johanna Strausse. Také se trochu podíváme na sever s už zmíněným valčíkem Na Labi a se Šampaňským kvapíkem Hanse Christiana Lumbye, který ve Vídni studoval a někdy se mu říká „dánský Strauss“.

To by se také hodil valčík Obrázky ze Severního moře, který jste dirigoval roku 1998 – jeden z mnoha příkladů Straussových valčíků na hranici k symfonické básni. Je v něm dokonce bouře.

Také Víno, ženy a zpěv je symfonická báseň, už kvůli introdukci, ale zato nemá kodu. Každý valčík má svou vlastní formu, některé nemají úvod, začínají hned hlavním tématem, jiné mají velkou kodu, která je téměř rerpízou. Já mám rád hlavně Josefa Strausse, pro mě je velmi vroucí. Od něj tentokrát hrajeme Vesnické vlaštovky.

Vídeňské filharmoniky jste řídil poprvé roku 1961, ve svých pětadvaceti letech. Žádný dirigent se nemůže ohlížet za tak dlouhou kariérou u tohoto orchestru…

Začal jsem na místě k stání a stojím ještě pořád (smích). V budově Hudebního spolku jsem si sotvakdy sedl, vždycky jsem byl na místě k stání. Ani v opeře jsem dodnes neseděl v přízemí. Z míst k stání jsem se jen přestěhoval k dirigentskému pultu. V Hudebním spolku teď mám ale to privilegium, že když nediriguju, smím sedět v čestné lóži.

Znáte všechny významné orchestry světa. Co je na Vídeňských filharmonicích tak zvláštního?

Všechno, už proto, že nikdy neměli šéfdirigenta. Každá nástrojová skupina si hlídá svoji kvalitu sama. Vídeňský klarinet zůstane vídeňským klarinetem. Nějaký hudební ředitel může sice říci, že by raději francouzský klarinet, ale ve Vídni to nejde. Vídeňský hoboj, vídeňský lesní roh, vídeňská trubka – všechny tyto nástroje zůstanou, a to v žádném jiném orchestru není. V jiných orchestrech je snaha angažovat pokud možno nejlepší hráče určitého nástroje, ale ve Vídni musí hlavně zapadnout mezi ostatní. Proto jsou v něm především hudebníci, kteří se ve Vídni vyškolili, zvenku přicházejí jen výjimky.

U koncertních mistrů se tomu někdy nedá zabránit. Uvidíme, kdo nastoupí po Raineru Küchlovi, který odchází do penze. Bude těžké za něj najít náhradu.

Je to jeho poslední Novoroční koncert. Znám ho mnoho let a vždycky jsem ho obdivoval, i jeho kvarteto. Koncertní mistr, který dokáže v opeře hrát bez zkoušek, má velkou zodpovědnost. A on to dělá výtečně!

Zaznamenal jste u Vídeňských filharmoniků během těch let nějaké změny?

Jedinou, hrají virtuózněji. Zvuk zůstává, bohudík! Téměř v každé symfonii nebo symfonické básni je nějaké obtížné místo. Dřív bylo občas slyšet: „To se nedá hrát.“ To už neslyšíme.

Od roku 1985 jste šéfdirigentem Maggio Musicale Fiorentino. Nedávno se hovořilo o usporných opatřeních a výpovědích. Jak vypadá situace skutečně?

Umělecká úroveň je velmi vysoká. Orchestr je jeden z nejlepších v Itálii. Naše nová operní budova je po akustické stránce fenomenální – jen peníze nemáme. Doufám, že se situace v příštích dvou měsících změní a dostaneme finanční podporu z Říma. Z orchestru a sboru nikdo propuštěn nebude, ale jinak bylo skutečně zaměstnáno příliš mnoho lidí. Kdo se chtěl vyvázat ze státního provozu, našel místo v divadle, a to není fér. Jen v našem finančním oddělení pracovalo osmačtyřicet lidí. Stejně peníze nemáme, tak k čemu potřebujeme osmačtyřicet lidí? Ale nebudou jednoduše vyhozeni, dostanou jiná místa, v muzeích a dalších státních zařízeních.

Velmi se zasazujete za mír ve světě. Bude tomu věnován i Novoroční koncert. Vždycky jste tak pevně věřil, že hudba může přispět k míru, když vidíme stále rostoucí násilí?

Novoroční koncert se bude přenášet do devadesáti zemí. Jen si to představte, devadesáti zemí, které rozhodně nejsou všecky vzájemně spřáteleny. Ale ten koncert je nějak spojuje. Myslím, že bude vysílán i do Izraele, Jordánska a Egypta. A lidé budou dvě hodiny sedět před obrazovkou a poslouchat něco pozitivního. To je přece nádherné. Víru v moc hudby nesmíme nikdy ztratit.

Přeložila Vlasta Reittererová
Foto SN/APA, Lukas Beck, archiv