Tímto pěvcem, který se vždy prosadil na jevišti i jako skvělý herec rolí nejrůznějšího charakteru, je Bohuslav Maršík. Maršíkova cesta k opeře nebyla zdaleka jednoduchá, Nejdříve absolvoval výcvikové středisko Ministerstva spojů a nějakou dobu se živil jako poštovní úředník. Ke zpěvu se dostal na vojně a poté se rozhodl věnovat se mu profesionálně a šel studovat na konzervatoř. Byl žákem profesorů Jaroslava Horáčka, Teodora Šrubaře a Jana Berlíka.
U posledně jmenovaného si dovolím malou odbočku. 24. května totiž uplynulo sto dvacet pět let od narození tohoto tenoristy, který v době takzvané první republiky patřil k čelným sólistickým osobnostem Národního divadla (zemřel 27. prosince 1972) a zpíval i na zahraničních operních scénách, například v Hamburku. Byl jedním z nejvýraznějších představitelů Jeníka v Prodané nevěstě v uvedeném období. Kvůli nemoci musel relativně brzy, v roce 1939, zanechat aktivní umělecké činnosti. Věnoval se poté velmi úspěšně aktivitám pedagogickým, nejprve soukromě, v padesátých letech jako profesor Pražské konzervatoře. Mezi jeho žáky najdeme mnohé sólisty zvučných jmen.
U Bohuslava Maršéíka měl velký vliv na umělecký růst jeho profesor herectví, sólista a režisér Národního divadla Hanuš Thein. Díky svému přirozenému hereckému talentu, temperamentu, pracovitostí a kvalitnímu hereckému školení se posléze Bohuslav Maršík stal vynikajícím nástupcem svého učitele v řadě basových rolí, díky kterým se zařadil stejně jako Hanuš Thein do galerie jejich výtečných interpretů a posléze šel v jeho šlépějích řadu let rovněž jako profesor herectví na konzervatoři.
Na osmadvacetiletého Bohuslava Maršíka se usmálo štěstí, když v roce 1965 dostal angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Šéfem liberecké opery byl tehdy Rudolf Vašata, znamenitý operní dirigent, ale také výtečný dramaturg a pedagog, pod jehož vedením v šedesátých letech liberecká opera získala pověst mimořádně progresivního souboru, v němž v daných podmínkách vznikla řada inscenací, jež vzbudily celostátní pozornost, a působil zde mimořádně kvalitní sólistický kolektiv. Na Maršíkův herecký vývoj měli nesporně vliv i tehdejší velmi kvalitní kmenoví režiséři souboru, Rudolf Málek a Oldřich Mrňák.
Za osm sezon svého působení v Liberci vytvořil Bohuslav Maršík kolem sedmdesátky rolí nejrůznějšího typu a charakteru, v nichž mohl uplatnit svůj dobře posazený, intonačně jistý, měkký basbaryton stejně jako své herecké umění.
Záhy se prosadil především jako skvělý interpret komických rolí jak v českých operách, tak v dílech světových klasiků. Je nutné zdůraznit, že Maršíkova komika nikdy nebyla hrubozrnná. Maršík se vždy snažil najít na postavách, které zpíval a hrál, něco, co je „zlidšťovalo“, nějaký sympatický rys a platilo to koneckonců i o jeho postavách vážných, ne vždy kladných hrdinů.
Z rolí v českých operách, s nimiž Bohuslav Maršík slavil velký úspěch už v Liberci, připomeňme alespoň Kecala v Prodané nevěstě, žalářníka Beneše v Daliborovi, Bonifáce v Tajemství, Vodníka v Dvořákově Rusalce a purkrabího Filipa v Jakobínu. Z jeho dalších libereckých rolí jmenujme doktora Bartola v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Osmina v Mozartově Únosu ze serailu, Sira Johna Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských.
Jeho poslední rolí, kterou nastudoval v Liberci před svým odchodem do Národního divadla, byl roztomilý náfuka van Bett v Lortzingově Caru a tesaři. Titulní hrdina Donizettiho Dona Pasquala v Liberci vytvořil už pohostinsky jako sólista Opery Národního divadla.
Bohuslavu Maršíkovi byl pro jeho propojení pěvecké a herecké stránky role blízký svět operety. V Liberci v tomto žánru vytvořil řadu skvělých postav, jako byli například ředitel věznice Frank ve Straussově Netopýru, strýček Čang v Lehárově Zemi úsměvů, Jupiter v Offenbachově Orfeovi v podsvětí či Major v Hervého Mam’zelle Nitouche. V televizní inscenaci Lehárova Paganiniho jsme jej mohli vidět jako impresária Bartucciho a v nedávné době se v postavách Franka v Netopýrovi a Čanga v Zemi úsměvů blýskl v inscenacích karlínského divadla.
Sluší se zmínit rovněž o Maršíkově účinkování v baletu, když jej a tenoristu Jiřího Ceé obsadila choreografka Milena Moravcová do baletu Miloše Vacka Saloon U Šťastné sedmy, kde oba zpěváci vytvořili perfektní groteskní figury. A dále musíme rovněž připomenout jeho spolupráci s libereckou Ypsilonkou, když si jej hned v jeho první liberecké sezoně obsadil Jan Schmid do své inscenace Carmen nejen podle Bizeta a skvěle tam využil Maršíkových všestranných schopností.
Není divu, že o úspěšného basbarytonistu se začalo zajímat Národní divadlo. A už během jeho poslední liberecké sezony si jej dirigent Jan Hus Tichý a režisér Přemysl Kočí obsadili do role Oleňe v Suchoňově Krútňavě, která měla premiéru v lednu 1973 a poté následovala role Bonifáce v Tajemství, kterou mu dokonce ještě jako hostu svěřili dirigent Bohumil Gregor a režisér Přemysl Kočí v premiérovém představení jejich nového nastudování této opery 5. května 1973.
Nejednalo se ale o první vystoupení Bohuslava Maršíka na Národním divadle. Už jako student zde účinkoval v několika představeních v činoherní postavě Fredegara v Krejčově inscenaci Tylovy Drahomíry a opernímu publiku se poprvé pohostinsky představil v říjnu 1971 v jedné ze svých parádních rolí, v doktoru Bartolovi v Rossiniho Lazebníkovi sevillském.
Od počátku nové sezony 1973/1974 se Bohuslav Maršík stal sólistou Opery Národního divadla. Ve svazku naší první scény působil až do roku 2010. A jak bývalo v oněch dobách zvykem, musel nově angažovaný mladý sólista projít nejprve řadou drobnějších úkolů. A tak Maršíka čekaly vedle rolí kmenového repertoáru, v nichž se postupně objevoval, nově studované role hraběte Ceprana ve Verdiho Rigolettovi, Grigorije v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Senátora ve světové premiéře opery Jána Cikkera Coriolanus a v závěru sezony velká smetanovská role, poustevník Beneš v Čertově stěně.
Bohuslav Maršík se tedy definitivně právem prosadil a zaujal v operním souboru Národního divadla významnou pozici. Radmila Hrdinová ve svému článku z roku 2009, věnovaném Bohuslavu Maršíkovi v Hudebních rozhledech, charakterizuje Maršíkův pěvecký projev následovně: „Nikdy to nejsou jen odzpívané tóny, vždy je prostupuje emoce, která jeho hlas jednou projevuje vroucností, jindy přiškrcuje záští.“ Považuji tuto charakteristiku za velmi precizní a přidáme-li k tomu, vždy promyšlený a stejně tak procítěný a řemeslně velmi dobře ztvárněný Maršíkův herecký projev, bylo o jeho pozici v Opeře Národního divadla rozhodnuto.
Jednou z jeho domén přitom i v Národním divadle zůstaly české opery. Z těch již jmenovaných připomeňme alespoň Kecala, kterého mimo jiné zpíval a hrál při premiéře nové inscenace Prodané nevěsty na scéně Smetanova divadla, která byla v roce 1982 dílem dirigenta Zdeňka Košlera a režiséra Ladislava Štrose, z dalších postav pak Wolframa Olbramoviče v Braniborech v Čechách, Matouše v Hubičce, vynikajícího Mumlala ve Dvou vdovách a v Tajemství vytvořil vedle Bonifáce rovněž rozkošnou figuru Mistra zedníka a také Ducha frátera Barnabáše. Ke dvořákovským rolím přibyl Lucifer v Čertu a Káče, ve Foersterově Evě přesně charakterizovaná postava opilého Rubače, v Novákově Karlštejnu ztvárnil roli Purkrabího karlštejnského a v opeře Františka Škroupa Mořský geus roli Vangripa.
Výrazně se prosadil v operách Leoše Janáčka. K jeho mimořádně zdařilým postavám můžeme počítat dvojroli Jezevec – Farář v Příhodách lišky Bytroušky, kupce Dikoje v Káti Kabanové, trojroli Würfl – Čaroskvoucí – Konšel ve Výletech páně Broučkových, Malého vězně v opeře Z mrtvého domu, Rychtáře v Její pastorkyni a doslova nezapomenutelná je jeho precizní miniatura v roli Strojníka ve Věci Makropulos. Při této příležitosti dejme ještě jednou slovo Radmile Hrdinové, která o menších rolích v Maršíkově podání napsala: „Každou svou postavu, i tu nejmenší, obdařil jedinečnou lidskou charakteristikou.“
Připomeňme Maršíkovy role v operách Bohuslava Martinů (Patriarcheas v Řeckých pašijích, Trestanec v Juliettě, Chmelař Bedroň ve Veselohře na mostě, Truffaldino v Ariadně na Naxu či Kapitán v Trojím přání). S řadou velkých i menších úkolů se setkal v soudobých operách, v nichž mohli inscenátoři výtečně využít jeho talentu, přesné pěvecké i herecké charakteristiky role. Zmiňme se alespoň o některých. Z domácí tvorby to byl například Brighella v Hanušově Sluhovi dvou pánů, Smirnov v Jiráskově Medvědovi, titulní role v Zámečníkově dětské opeře Brouk Pytlík anebo role táty Hniličky ve Smolkově Naganu. V soudobém světovém repertoáru se výborně představil v postavě 3. pobudy v Orffově Chytračce a především v rolích Peachuma v Brittenově Žebrácké opeře a Otce v Krásce a zvířeti Philipa Glasse.
Skvěle se uplatnil i v operách Mozartových. Ve Figarově svatbě byl po léta skvělým představitelem doktora Bartola (stejně jako v Rossiniho Lazebníkovi sevillském) a následně také role Antonia. V Donu Giovannim ztvárnil postupně role Masetta, Leporella i Komtura, v Únosu ze serailu si zopakoval Osmina a v Kouzelné flétně byl představitelem Druhého ozbrojence.
Z Maršíkova italského repertoáru připomeňme hraběte Monteroneho ve Verdiho Rigolettovi. Velkého inkvizitora v Donu Carlosovi, Pistolu ve Falstaffovi, Fra Melitoneho v Síle osudu, z pucciniovského repertoáru strýčka Bonze v Madame Butterfly, Cesare Angelottiho a Kostelníka v Tosce, roli Geronte de Ravoir v Manon Lescaut a především nezapomenutelného pana domácího Benoita v Bohémě. Širokou škálu svých interpretačních možností předvedl rovněž ve dvou operách Gaetana Donizettiho, v titulní roli Dona Pasquala a v ústřední roli matky Agáty v Poprasku v opeře. Tuto roli si s mimořádným diváckým ohlasem zopakoval v roce 1994 v Plzni, kde ji vytvořil ve velice úspěšné inscenaci tehdy začínajícího režiséra Martina Otavy, dnešního ředitele plzeňského divadla.
V ruských operách se zaskvěl v roli potulného mnicha Varlaama v Musorgského Borisi Godunovovi, Matyáše v Prokofjevově Ohnivém andělu a Popa v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu.
K jeho velkým úspěchům patřila i role písaře Beckmessera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, s Wagnerem se dále setkal v postavě Fasolta ve Zlatě Rýna. Ve Straussově Mlčenlivé ženě ztvárnil roli Vanuzziho. K jeho parádním menším rolím patřil vždy polesný Kuno ve Weberově Čarostřelci a nesmíme zapomenout na krále Ludvíka v koncertním provedení Weberovy Euryanthy.
S Maršíkovým pěveckým a hereckým uměním měli možnost seznámit se i operní diváci v řadě evropských zemí a v Japonsku. Jeho hlas můžeme slyšet na četných operních nahrávkách Československého rozhlasu a v úryvcích z oper převážně českých skladatelů také na gramofonových nahrávkách.
Popřejme jubilantovi Bohuslavu Maršíkovi hodně pevného zdraví a také pro něj typického elánu, energie a optimismu.
