Struny podzimu slaví dvacátý ročník. Na svůj zahajovací koncert 5. října ve Státní opeře si festival pozval vskutku osobitého hosta – Buiku, americkou zpěvačku původem z Mallorky. Její jméno je složité stejně jako její spletité kořeny: María Concepción Balboa Buika se narodila africkým rodičům na Baleárských ostrovech ve španělské Palmě de Mallorca. Dnes žije v Miami. Všechny tyto vlivy se v jejím zpěvu mísí do obdivuhodné podoby – hořké flamenco i optimistické reggae, africké nápěvy i jazz, střídá angličtinu a španělštinu. Její osobitý styl korunuje podmanivě drsný, „nakřáplý témbr“ jejího hlasu, který působí nesmírně přitažlivě. Ten hlas je tak naturální, robustní a syrový, jako by patřil mnohem starší ženě, ani se nechce věřit, že vychází z té subtilní dívky na pódiu.
Buika přijela do Prahy s kapelou ve složení klávesy (Glenvin Anthony Scott), kytara a baskytara (Ahmed King a Sven Davis Niclas Lindvall), bicí (Kristofer Sonne ) a cajón (Porrina), což je také bicí nástroj – podobný bedně, na které se sedí a bubnuje se do ní rukama. Doprovodné vokály a flétnu měla na starosti druhá zpěvačka, Erin Corine Johnson.
Toto národnostně pestré těleso přijelo s Buikou představit její novou desku Vivir sin miedo, která vyjde 16. října u Warnerů. Praha byla prvním městem na jejím „promo“ turné. Buika si většinu písní v albu napsala sama, také jejich texty se svéráznou filozofií a pohledem na svět, který v nich sdílí. A nejen v nich – i mezi písněmi hovořila k publiku, někdy s humorem, někdy vážně, její promluvy zasahovaly i do úvodu písně, kdy už kapela hrála, a měnily se tak v jakýsi recitační prolog. Buika prostě cítí silnou potřebu sdělit publiku emoci, motto nebo myšlenku, o které v písni bude řeč…
Nejčastějším stylem skladeb bylo reggae, Buika zpívala anglicky a občas do pohodové ostrovní melodiky zasadila trochu vzrušeného parlanda podobného africkým zpěvům. Ve druhé písni se v temperamentním projevu zpěvačky objevily tóny připomínající křik exotických ptáků, třetí píseň Mucho dinero (Big Money) měla rockový základ a opět africky znějící nápěv, jako čtvrtá v pořadí zazněla velmi výrazná, rytmická i nápěvem chytlavá píseň Pasa la vida, na jejíž nahrávce spolupracovala Buika s Jasonem Mrazem. Nejvíc jsem oceňovala její flamencový zpěv, většinou začínající jako sólový jen s bicími – tyto velmi niterné a výbušné lamentace, plné bolesti, hořkých tónů a výčitek, se posléze změnily v rytmickou extázi, při které zpěvačka divoce házela sukní, jak to mají ve zvyku španělské tanečnice. Buika zpívá celým tělem, složité ornamenty flamencové melodiky zároveň vykreslí svými prsty a dlaněmi, tleská si do rytmu, její obličej a gesta vyprávějí příběhy…
Samozřejmě všechna ta exprese v jejím zvláštním hlase nezůstává bez následků – zpěvačka má hlas velmi namáhaný a potřebuje mít neustále po ruce kalíšek vody, pořád zapíjí… Přesto to napětí a jakoby sevřené hrdlo, skrz nějž se hlas dere ven – to je prostě pro ni typické. Takový vzácný neobroušený diamant.
V poslední skladbě se kapela rozezněla do monumentálního zvuku s širokou perspektivou a velkými echo efekty, který vyplnil celý sál opery. (Občas mi kapela připadala až příliš silná, snesla by i nižší ozvučení.) Byla to jakási pomalá důstojná balada, jež naznačila, že je vyvrcholením večera. Buika pak ještě tři skladby přidávala, dobře se bavící publikum ji samozřejmě jen tak nepropustilo.
Album Vivir sin miedo určitě stojí za vyslechnutí. Líčí to, co Buika sama žije: jsou to pocity ženy, která putuje po celém světě a která poznává nové emoce a ponaučení, stále touží po lásce, objevuje nové zkušenosti a potkává lidi, překonává své strachy, a hlavně – hlavně o tom všem zpívá.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Struny podzimu 2015
Buika
zahajovací koncert
Buika (zpěv)
Glenvin Anthony Scott (klavír)
Porrina (cajón)
Kristoffer Sonne (bicí)
Sven David Niclas Lindvall (basová kytara)
Ahmed King (kytara)
Erin Corine Johnson (doprovodné vokály, flétna)
5. října 2015 Státní opera Praha
Foto Struny podzimu
