Úvodní obraz nekompromisně vtahuje diváka do tíživé, až thrillerové atmosféry. Za doprovodu znepokojivého soundtracku k seriálu Severance od Theodora Shapira a chladného svícení sledujeme na vertikálně postavené matraci neklidný sen dívky, po jejímž nevinném těle šátrají ruce, až ji nakonec začnou škrtit. Sen se rozplyne, matrace s duněním dopadne na zem a dívky jsou náhle tři – jde o univerzální oběti, v kriminalistice označované jako „Jane Doe“.
Expozice slibuje temnou psychologickou podívanou; tento dojem je však záhy narušen, když se dívky (s rudými stopami po škrtidle na krku) obrátí k publiku a prolomením čtvrté stěny dají najevo, že se stávají našimi průvodkyněmi, moderní variací antického chóru. Jejich úkolem se z počátku zdá být především vysvětlování terminologie – v průběhu děje se však jejich role obohatí o funkci aktivních glosátorek, které v klíčových momentech zastavují děj, aby demaskovaly manipulativní techniky a toxickou dynamiku vztahu.
Tvůrci se pravděpodobně rozhodli vyvážit mrazivou realitu vložením humoru a nadsázky, zprostředkovanými skrze postavy chóru. Jejich zapojení současného slangu a afektovaná gesta mají zřejmě sloužit jako obranný mechanismus, který umožní divákovi vydechnout. Ačkoliv je záměr odlehčení pochopitelný, výsledná forma naráží na limity uvěřitelnosti a místy působí, že se snaží (především mladému) divákovi poněkud strojeně zavděčit – řečeno slovníkem cílové skupiny, je jejich jednání občas trochu „cringe“.
Nicméně, v rámci dramaturgie má tento pubertálně rozpustilý výstup své opodstatnění, jelikož s postupujícím dějem role chóru – stejně jako celá atmosféra – zvážní. Tento zlom nastává nejvýrazněji ve chvíli, kdy na scénu vkročí Matěj Šimůnek zdařile zosobňující archetyp neodolatelného, leč smrtelně nebezpečného svůdníka.
Šimůnek zde funguje jako fascinující chameleon, který s mrazivou suverenitou střídá polohy podle toho, koho má zrovna před sebou. Jeho postava je chodící definicí skrytého ‚red flagu‘ – zatímco jednu dívku ‚namotává‘ s něhou a plynulou dynamikou, u jiné přechází do dravějšího contemporary projevu, v němž už probleskuje jeho agresivní podstata. Vrcholem jeho manipulativního umění je scéna valčíku, v níž se elegance společenského tance mění v nástroj nadvlády. Šimůnek svou partnerku vede s nekompromisní pevností v rámu, z něhož není úniku, a z intenzity tohoto ‚tance smrti‘, který balancuje na hraně romantiky a totální kontroly, doslova mrazí.
Jeho herecký rejstřík se pak naplno projeví v pasážích s hlavní partnerkou (Julie Miadiková), kde brilantně vykresluje mechanismy domácího násilí. Ať už jde o scénu, kdy jí agresivně vytrhne z ruky noviny s článkem o hledaném vrahovi, nebo o momenty nenápadné izolace, jeho přísnost, tvrdost a potlačovaná zlost jsou natolik uvěřitelné, že z něj fyzicky mrazí.
Avšak ve chvíli, kdy inscenace nabírá spád a směřuje k odhalení pachatele i očekávané konfrontaci se snoubenkou, přichází nečekaný střih. Jeviště se proměňuje v přednáškový prostor a dramatický děj ustupuje statickému výkladu. Na forbínu vystupuje interpretka v roli „mluvící hlavy“, která fakta o procesu s Tedem Bundym plynule přetaví v lekci moderní sebeobrany.
Tato pasáž, vycházející z metodiky respektovaných lektorů Jasmíny a Pavla Houdkových, předkládá divákům pět zásadních pravidel bezpečí: od nastavení hranic přes práci s hlasem až po důvěru ve vlastní intuici. Společenský přínos této vložky je nezpochybnitelný a pro školní publikum nesmírně cenný, z hlediska divadelní výstavby však působí jako zatažená ruční brzda.
Monologická forma výkladu je příliš zdlouhavá a absence větší interaktivity či tanečního ztvárnění probíraných principů zbytečně testuje pozornost publika. Retardace děje si navíc vybírá svou daň v závěru, kdy se do něj vracíme zpět – následné zatčení pachatele působí v důsledku časové tísně uspěchaně a zkratkovitě, jako by na výraznější pohybovou akci nezbyl prostor.
Závěr však vrací dílu energii a emoční hloubku. Scéna z vězení, podkreslená syrovou skladbou I Love You od post-punkových Fontaines D.C., patří k nejsilnějším momentům. Matěj Šimůnek zde v expresivním sólu bojuje s přízraky minulosti i vlastním svědomím. Choreografie souboje s „duchy“ obětí je dynamická, plná pádů a bezmoci, a vizuálně ji podtrhuje síť červených provázků, evokující vyšetřovací mapu i škrtící nástroje.
Inscenace končí silným morálním apelem, který povyšuje celé dílo nad rámec běžného představení. Tanečnice vystupují z rolí a předkládají publiku jména, věk a povolání skutečných obětí – dívek, které šly z pizzerie nebo z oslavy, a už se nevrátily. Důraz je však kladen na ty, které přežily – právě proto, že se bránily.
Zmíněná nevyváženost ve střední části je jen drobnou vadou na kráse jinak suverénního díla, kterému k dokonalosti chybí jen preciznější dramaturgický oblouk v edukativní pasáži. Jako celek je však Jane D. Series vynikající podívanou plnou invenčních obrazů, jíž dominuje fenomenální interpretace Matěje Šimůnka. Bohemia Balet tak předkládá dílo, které překračuje hranice estetického zážitku směrem k silnému společenskou apelu, který je pro dnešní generaci více než aktuální.
Pozn. red.: Rozhovor s choreografkou Vendukou poznarovou k říjnové premiéře si můžete připomenout zde.
Vendula Poznarová: Jane D. Series
12. prosince 2025, 10:00 hodin
Divadlo Komedie, Praha
Realizační tým
Námět, libreto, choreografie, režie: Vendula Poznarová
Asistent choreografie: Maxmilián Mareš
Scénografie, kostýmy: Veronika Moudrá
Lightdesign: Sebastian Termanini
Účinkující
Tančí: Matěj Šimůnek, Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Julie Miadiková, Kateřina Hanousková
Seminář sebeobrany: Pavel Houdek
Premiéra 7. října 2025, Divadlo Komedie, Praha
