Prosincový koncert s Českou filharmonií je věnován stému výročí narození Pierra Bouleze. Jaký je váš vztah k tomuto skladateli a dirigentovi?
Boulez má kontroverzní reputaci, co se týče jeho vlivu na hudbu dvacátého století. Je považován za strohého a přísného, dokonce doslova zapovídajícího jisté styly a harmonie. Sté výročí jeho narození je příležitostí přehodnotit a zjistit, jak pravdivá tato pověst skutečně je. Z celkového pohledu byl Pierre Boulez showman, performer – a virtuozita byla jádrem jeho života. Proto představujeme jeho nejkratší a nejbrilantnější kus [Messagesquisse, pozn. red.] na ukázku, aby zazněl pro srovnání vedle dalších děl současných skladatelů.
Jak jste přistoupil k sestavení tohoto konkrétního programu? V čem spočívá spojovací prvek mezi Kurtágem a Boulezem?
Pierre Boulez hrál klíčovou roli při uvádění Kurtágovy hudby na Západě, když v roce 1981 objednal u Ensemble intercontemporain skladbu Messages of the Late Miss R. V. Troussova, jedno z Kurtágových největších děl.
„Pravá cesta je jako lano zavěšené ne vysoko ve vzduchu, ale palec nad zemí – zdá se, že je spíše určeno k tomu, aby člověk o něj zakopl, než aby po něm chodil.“ To je taktéž Kurtágova pocta Boulezovi, Hommage-message à Pierre Boulez, jakýsi předvoj, jež je součástí jeho díla Kafkovy fragmenty [jedná se o krátké skladbičky, jež byly inspirovány citacemi z nepublikovaných Kafkových textů, nejdelší z nich, The True Path, byla dedikována právě Boulezovi, pozn. aut.].
K Boulezovým devadesátým narozeninám Kurtág zkomponoval skladbu Petite musique solennelle – En hommage à Pierre Boulez 90 jako charakteristicky kondenzovanou, ambivalentní „poctu“ – tentokrát už ne jako pouhý „vzkaz“, ale jako pravou a plnohodnotnou „narozeninovou pohlednici“.
V Praze vás neuvidíme poprvé, s Českou filharmonii jste se představil už v roce 2018. Jak se vám pracuje s tímto nejvýznamnějším českým hudebním tělesem?
Roli dirigenta chápu jako poslání interpretovat hudbu co nejvěrněji, jak je to jen možné. Budeme tedy opět pracovat společně s Českou filharmonií na dosažení tohoto cíle.
Messagesquisse pro sólové violoncello a šest violoncell Pierra Bouleze je vysoce náročné dílo. Jak se přistupuje k dirigování takové hudby?
Role dirigenta v tomto kuse je pouze udržovat tempo. Kvalita provedení spočívá ve virtuózní hře všech zúčastněných, nikoliv v dirigování.
Jaké je spolupracovat s Josefem Špačkem a Václavem Petrem na tomto programu? Pracoval jste s nimi již dříve?
Velmi jsem si užíval dirigování Josefa Špačka ve Skotské fantazii Maxe Brucha v roce 2018. Proto se neskutečně těším, až uslyším jeho interpretaci mé skladby. S nadšeným očekáváním kráčím vstříc spolupráci rovněž s panem Petrem jako sólistou ve skladbě, o které jsme hovořili před chvílí, tedy v Messagesquisse.
Mohl byste se podělit o to, jak vznikla symfonie The Exterminating Angel Symphony? Jak se liší od vaší opery? Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl přetvořit vlastní operní materiál do symfonické podoby?
Chtěl jsem slyšet tyto části hudby v čistě hudební podobě, nerušen postavami a jejich dramaty. Moc jsem si užil přenášení operního obrazu do čistě orchestrální podoby. V opeře může akce někdy rozbít hudební formu jako vázu – v symfonii jsem tuto vázu zrekonstruoval.
Které aspekty Sibeliovy hudby vás ve skladbě Air – Homage to Sibelius pro housle a orchestr inspirovaly nejvíce? Jak vyvažujete poctu s originalitou při psaní skladby věnované jinému skladateli?
Přemýšlel jsem o skladbách jako je Šestá symfonie, s jejím klidem a nadpozemským pocitem síly přírody. Také o celé škále Sibeliových děl jako Tapiola, En Saga, Luonnotar, Sedmá symfonie: jeho smysl pro vyjádření pocitu nekonečna a nevyhnutelného pohybu směrem k hudebnímu horizontu.
V čem spatřujete propojení/vztah mezi Ravelovou skladbou La Valse a Busoniho Tanzwalzer v tomto programu? Busoniho Tanzwalzer se hraje zřídka…
Ne tak zřídka. Ale relativně ano, porovnáváme-li to se skladbou La Valse, která se hraje velmi často. Busoni je jeden z největších interpretů/skladatelů. Je jako kouzelník, iluzionista. Jak Busoniho, tak Ravelova díla jsou poctou Johannu Straussovi. Busoni je blíže původním Straussovým valčíkům co do struktury, ale jako by tuto strukturu proměnil na divadlo iluzí, s trikovými zrcadly a falešnými podlahami, přičemž je udržuje zdánlivě nepoškozené. Ravel je spíše jako halucinace, sen nebo noční můra, která skutečně rozkládá Straussovy zdi a končí až jejich totální demolicí.
Když se podíváte do budoucna, jaké důležité projekty vás čekají na konci tohoto roku a v roce 2026? Plánujete se někdy vrátit do Prahy?
Komponuji několik nových skladeb, které momentálně okupují velkou část mých myšlenek a udržují mě ve stavu nadšení. Také se těším na příští rok, kdy se zúčastním koncertů ke stým narozeninám Kurtága v Budapešti v květnu, kde provedeme jeho výše zmiňovaný cyklus „Troussova“ a mých vlastních sedm písní v maďarštině, Növények.
Představím také nové verze dvou starších děl: v New Yorku v lednu 2026 moji kantátu Amerika: Proroctví a nový klavírní part k dílu Concerto Conciso v Lucernu v květnu.
A jsem velmi potěšen, že jsem byl pozván, abych znovu dirigoval Českou filharmonii zde v Praze i v nadcházející sezóně 2026/2027.
Děkuji vám za rozhovor!
