Duch zapřažený do točny na barelech
Ačkoli Madama Butterfly Giacoma Pucciniho při premiéře v milánské La Scale v roce 1904 téměř propadla, na což Puccini reagoval sérií úprav, patří už dlouhou řadu let mezi světově nejhranější tituly. Podle databáze Operabase se už dlouho drží v první desítce nejčastěji uváděných oper. Až by se mohlo zdát, že se na její inscenační podobě už nedá nic nového vymyslet, protože je vázána tragickým příběhem japonské gejši Cio-Cio-San zvané Butterfly (Motýlek) a důstojníka amerického námořnictva Pinkertona, pevně zakotveným v Japonsku, konkrétně v Nagasaki na počátku 20. století. Konflikt je založen na historicky podmíněném střetu japonské a americké společnosti, rozdílných mentalitách, kulturních i morálních normách a americké mocenské nadřazenosti.
Ústředním scénickým prvkem většiny inscenací Madama Butterfly bývá japonský domov s průsvitnými stěnami z posuvných panelů. Z japonského koloritu vychází i budějovické nastudování v režii Jakuba Šmída, který se zatím uplatňoval ve filmu (Laputa, Na krátko), v televizi (vzdělávací seriály pro ČT : D Bankovkovi a Občanka nebo Rejpavá žížala) a v činohře (v letech 2017–2023 byl uměleckým šéfem Divadla D21). Butterfly je jeho první operní režie, kterou ovšem pojal konzervativněji než například operní režisér Jiří Heřman, jenž v roce 2016 ve Státní opeře Praha nahlédl na příběh Butterfly očima jejího odrostlého syna, kterého poznání vlastní minulosti dovede nakonec k sebevraždě stejným samurajským mečem jako jeho matku.
Jakub Šmíd a scénograf Martin Chocholoušek na točnu umístili malý čtvercový domek, nebo spíše stísněný altán s jen mírně šikmou jehlanovou střechou, posuvnými panely a zrcadly pod krovem. Vypadalo to, jako by inscenátoři – neobvykle – zohlednili fakt, že se Nagasaki nachází v tektonicky aktivní oblasti: domek usadili na základech ze soustavy hydraulických tlumičů proti zemětřesení, které však nám, Evropanům, připomínají spíš lesklé barely pospojované jako ponton (podle libreta je však „japonský dům s terasou a zahradou“ situován na vrchol kopce nad Nagasaki v pozadí se zátokou a přístavem v nížině v pozadí). Domek se v druhém dějství vyklopil ze svých základů jako past s ostny na stěnách, pod níž se ocitla důvěřivá Cio-Cio-San. V závěrečném jednání s tragickým vyústěním zůstanou ze stěn jen potrhané cáry obemknuté točnou jako kruhem hlubokých japonských tradic, z něhož se Cio-Cio-San nemůže vymanit. To vše je podpořené výrazným světelným designem Karla Šimka.
Kromě nezvyklých barelů je v budějovické inscenaci přidaná němá postava tanečníka (Zdeněk Mládek), jehož lze chápat jako ducha mrtvého otce nebo ducha krátkého samurajského meče wakizaši. Je to on, v suknici hakama nebo bederní roušce fundoši, kdo celý příběh výmluvnými gesty oživuje a posouvá otáčením točny.
Tento koncept v zásadě fungoval, byť „duch“ zapřažený do tlačení točny působil spíš jako zdatný kulisák s vypracovanými svaly. Do scénické koncepce ovšem nezapadaly kostýmy Petra Vítka. Mělo svou logiku, že u Cio-Cio-San zdůraznil její touhu přiblížit se západnímu americkému stylu oblékání. Na svatbě v tradičním japonském stylu má na sobě bělostné šaty velmi volně inspirované kimonem, ale s minisukní nad kolena. K tomu na nohou dívčí botky typu Mary Jane a bílé ponožky připomínající, v tomto kontextu nevhodně, školní uniformy, které se začaly v Japonsku objevovat na přelomu století (nebo snad s Cio-Cio-San jako gejšou odkazující na japonské pornofilmy s dráždivým fetišem na mladé dívky). Sharpless kombinoval západní styl košile, kravaty a dvouřadového svetru s širokými plandavými kalhotami v japonském stylu hakama, ovšem nad kotníky, takže vynikly černobílé oxfordky. Už méně srozumitelné bylo, proč jsou japonské postavy oblečené v nesourodé asijské směsici spojené s evropskými prvky. Nepatřičně pak vyznělo, že se důstojník amerického námořnictva na svatbu, jakkoli ji pojímá jako nezávaznou kratochvíli, ustrojil do rajtek ledabyle zastrčených do kotníkových bot a do nepadnoucího pomačkaného saka. Celkově kostýmy působily chaoticky a hlavně – prakticky nikomu neslušely.
Inscenaci nad vodou drží dirigent
Tento handicap budějovické inscenace ovšem vyvážil dirigent David Švec hudebním nastudováním, v němž s plnou intenzitou postihl celou bohatou paletu Pucciniho hudebních emocí. Orchestr se zaskvěl především ve slavném intermezzu a úvodu k závěrečnému dějství.
Z dvojího obsazení, které má Jihočeské divadlo pro všechny role Madama Butterfly připravené, byla Cio-Cio-San pro premiéru svěřena Janě Šrejma Kačírkové, rodačce z Českých Budějovic. Má sice hlavní angažmá v Brně, ale s budějovickou operou pravidelně spolupracuje. Tato velice zkušená sólistka patří k našim předním sopranistkám, v Brně v poslední době vytvořila tak náročné postavy jako jsou Pucciniho Manon, Dvořákova Rusalka, Verdiho Desdemona, Mozartova Pamina v Kouzelné flétně, Pucciniho Mimi nebo Straussova Sofie v Růžovém kavalírovi. Roli Cio-Cio-San už vytvořila v roce 2023 v liberecké opeře. Při sobotní budějovické premiéře však neměl její hlas barvu, vyváženost rejstříků a oblou měkkost výšek, jak ji známe z jejích jiných špičkových výkonů, například v roli Manon 2. dubna 2025 v Brně, tedy pouhé tři dny před budějovickou premiérou. Herecky Jana Šrejma Kačírková vystihla Cio-Cio-San jako dívku natěšenou na život s Američanem, která do poslední chvíle neztrácí naději, že ji neopustil a vrátí se. Když zjistí, že má Pinkerton jinou manželku a po ní se chce, aby mu odevzdala syna, neztratí hrdost a podstoupí rituální sebevraždu seppuku.
Premiéra ovšem výborně vyšla Paolovi Lardizonnemu, italskému tenoristovi s mezinárodní kariérou, který u nás roli Pinkertona vytvořil už v roce 2017 v Plzni a stejně jako Jana Šrejma Kačírková před dvěma lety v Liberci. Prozpíval se do hutných pucciniovských emocí sebejistého Američana, který si lehkomyslně zahrává s důvěřivostí japonské gejši. Méně výrazně prošel inscenací barytonista Jakub Hliněnský jako americký konzul Sharpless, který nenajde odvahu říct Cio-Cio-San pravdu o Pinkertonovi. Naopak Jolana Slavíková svým barevným znělým mezzosopránem vystihla jako Suzuki hloubku empatie ke své paní. Své zkušenosti s rolí dohazovače Gora, včetně přiměřeně komických prvků, po plzeňské inscenaci Butterfly do Budějovic přenesl tenorista Tomáš Kořínek.
V kontextu budějovického operního repertoáru přináší nová inscenace Madama Butterfly pod taktovkou Davida Švece jedno z nejlepších hudebních nastudování poslední doby, zatímco režie Jakuba Šmída ani přidáním taneční postavy Ducha zemřelého otce Butterfly či Ducha samurajského meče dosavadní inscenační praxi této opery ničím výrazným neobohatila. Butterfly v Jihočeském divadle si zaslouží pozornost především jako silný hudební zážitek.
Giacomo Puccini: Madama Butterfly
Premiéra 5. dubna 2025, 19:00 hodin
Jihočeské divadlo
Inscenační tým
Hudební nastudování: David Švec
Režie: Jakub Šmíd
Scénografie: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Petr Vítek
Světelný design: Karel Šimek
Dramaturgie: Eva Marečková a Marek Pavlíček
Pohybová spolupráce: Zdeněk Mládek
Sbormistr: Martin Veselý
Osoby a obsazení
Cio-Cio-San, zvaná Buttefly: Fréderique Friess / Jana Šrejma Kačírková*
Suzuki, její služka: Šárka Hrbáčková / Jolana Slavíková
Pinkerton, námořní důstojník: Luciano Mastro / Paolo Lardizzone
Sharpless, americký konzul: Alexandr Beň / Jakub Hliněnský
Goro, dohazovač: Tomáš Kořínek / Peter Malý
Kate Pinkerton: Vladimíra Janovská / Marie Šimůnková
Princ Yamadori: Tomáš Maliniak / Radek Martinec
Bonzo, strýc Cio-Cio-San: Miloš Horák / František Zahradníček
Yakusidé: František Brantalík / Martin Pupík / Vít Válek
Komisař: František Brantalík / Tomáš Maliniak / Vít Válek
Knihovník: František Brantalík / Martin Pupík
Matka Cio-Cio-San: Miroslava Veselá / Kateřina Hájovská
Teta Cio-Cio-San: Kateřina Falcníková / Kateřina Hájovská
Sestřenka Cio-Cio-San: Kateřina Hájovská / Kateřina Bukovská
Syn Cio-Cio-San: Adam Krejčí / Teodor Filipovský
Mrtvý otec: Zdeněk Mládek
Sbor a orchestr Jihočeského divadla
David Švec – dirigent
*Obsazení premiéry vyznačeno tučně
