Byl jedním z nejlepších Daliborů. Leo Marian Vodička slaví pětašedesátiny

Letošní duben vybízí připomenout si čtyři významné české tenoristy. Tím prvním, který se 8. dubna dožívá pětašedesáti let, je zpěvák, který v poslední čtvrtině dvacátého století patřil mezi nejvýznamnější osobnosti české operní scény a jehož známe vesměs ve spojitosti s postavou Dalibora – Leo Marian Vodička.

Leoš Vodička se narodil 8. dubna 1950 v Brně. Zpěv a hudba ho přitahovaly už v dětském věku. Na Janáčkově akademii studoval pod vedením výborného pedagoga profesora Josefa Války, na něhož vděčně vzpomíná. Na školní scéně vystoupil v řadě inscenací. Byly mezi nimi opera Jana Franka Fischera Ženichové, Žvanivý slimejš Jiřího Pauera, opereta Franze von Suppé Krásná Galathea, Veselohra na mostě Bohuslava Martinů, ale zejména jeho absolventská role Lukáše ve Smetanově Hubičce a Alfréda ve Verdiho Traviatě. V této roli se také představil divákům Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kam nastoupil ještě jako posluchač JAMU. V Jihočeském divadle také poprvé zpíval jednu ze svých parádních rolí, Prince z Dvořákovy Rusalky a jednu z nejnáročnějších rolí ze světa velké klasické operety, prince Su-Čonga v Lehárově Zemi úsměvů.

V roce 1972 byl angažován do operního souboru Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Sedm tovaryšských let, které strávil v hanácké metropoli, poskytlo mladému tenoristovi, obdařenému jasně znějícím kovově zbarveným hlasem mimořádného rozsahu, výborně technicky vybavenému, s citem pro pěveckou i hereckou inteligenci, tu nejlepší školu. Své kvality prokázal už v první olomoucké roli, kterou byl v únoru 1972 Dick v Pucciniho opeře Děvče ze zlatého západu, kterou v režii Václava Věžníka dirigoval člen slavné muzikantské dynastie František Preisler starší. Dlouholetý olomoucký dirigent byl vynikajícím operním dirigentem a znalcem české i klasické světové tvorby. Výtečně uměl pracovat se zpěváky a tenorista, z něhož se během olomouckých let stal Leo Marian Vodička, na něj vděčně vzpomíná. Pod vedením Františka Preislera a dalších olomouckých dirigentů Pavla Pokorného a Zvonimíra Skřivana si vybudoval základní repertoár a velmi rychle přešel z kategorie tovaryšů do kategorie mistrů.

Rychle následovaly další role. Tak se v prosinci 1972 představil v roli Samozvance z Musorgského Borise Godunova. Inscenace dirigenta Pavla Pokorného a režiséra Jiřího Glogara byla uvedena v instrumentaci Dmitrije Šostakoviče. Výrazně se prosadil v operách českých autorů. Ve Smetanových operách ztvárnil postavy Jeníka v Prodané nevěstě, Lukáše v Hubičce, Víta v Tajemství a především zde poprvé 18. prosince 1975 hrál a zpíval svou životní roli, Dalibora. Stejně blízký mu byl repertoár dvořákovský – Jiří v Jakobínu a Princ v Rusalce.Svoji schopnost výborně si porozumět s janáčkovskými partiemi prokázal v rolích Laci v Její pastorkyni a Borise v Kátě Kabanové, ve Foersterově Evě byl skvělým Mánkem.

Už v Olomouci bylo jasné, že ve Vodičkovi získá česká opera vynikajícího představitele verdiovských a pucciniovských hrdinů. Po Dickovi v Děvčeti ze zlatého západu přišli Rudolf v Bohémě, Pinkerton v Madame Butterfly a Cavaradossi v Tosce, z verdiovských rolí pak Radames v Aidě a Vévoda mantovský v Rigolettovi. V olomouckém angažmá hrál a zpíval i řadu rolí jiného charakteru, jako byla například titulní role v Ostrčilově Honzově království anebo Fernando v premiéře původní novinky skladatele Ivana Jirka Děvka.

Mladý úspěšný tenorista byl 18. prosince 1973 přizván k hostování v opeře Národního divadla. Bylo to v roli Jeníka v Prodané nevěstě. A 14. března 1976 vystoupil na první české operní scéně v postavě Dalibora, pro niž se stal v následujících letech ideálním představitelem.Pokračoval jako zdatný nástupce Bena Blachuta a Viléma Přibyla, kteří vtiskli této roli jedinečnost své interpretace. První představení s jeho Daliborem tehdy řídil František Vajnar a Vodičkovou partnerkou v roli Milady byla Alena Míková. Leo Marian Vodička se stal stálým spolupracovníkem Národního divadla a vytvořil postupně na jeho scéně řadu pozoruhodných rolí. Vedle Jeníka to byli v první fázi spolupráce Lukáš v Hubičce a Rudolf v Bohémě.V rozhovoru pro Operu Plus (celý rozhovor najdete zde) v roce 2009 Leo Marian Vodička řekl: „Dalibor pro mne nikdy nebyla jen role. Jsem to já.“ Tento výrok použila redakce jako titulek rozhovoru. A plným právem. Vodička dokonale využil všech svých pěveckých a hereckých předpokladů, vložil do této postavy všechny své kumštýřské schopnost a kvality a s postavou se (nechť to není chápáno jako obligátní fráze) doslova sžil.

A Vodičkovův výkon v Daliborovi oceňovali jak diváci, tak kritici u nás i v zahraničí. Byl stejně sugestivní jak na jevišti, tak například na rozlehlém prostranství náměstí v pohraničním bavorském Furth im Wald, kde jej ztvárnil před několika tisícovkami nadšených bavorských a českých diváků jednoho sobotního večera v roce 1997. Tuto akci zorganizovala výborná plzeňská sopranistka a posléze zdatná manažerka Karolina Hromádková. I v tomto představení, které dirigoval František Drs, stála Vodičkovi po boku jeho ideální partnerka v roli Milady, Eva Urbanová. Hlasy obou pěvců v této opeře jsou zachyceny na vynikající, žel poslední nahrávce Zdeňka Košlera, kterou dirigent natočil doslova v posledních dnech svého života.

V roce 1979 se stává Leo Marian Vodička sólistou opery ve svém rodném městě. K řadě rolí včetně Dalibora, které si na scéně Janáčkova divadla zopakoval z minulosti, přibyly další – především Jarek ve Smetanově Čertově stěně, Walter Stolzing ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, ale též Michail Tuča v Pskoviťance Nikolaje Andrejeviče Rimkého-Korsakova a Hampejz v operní novince Otmara Máchy Růže pro Johanku. V Brně se také milovníkům opery představil v titulní roli starší Jernekovy inscenace Dona Carlose.

Po třech letech brněnského působení se Leo Marian Vodička stává členem Opery Národního divadla. Po pěti letech se kvůli neshodám s vedením souboru vrací v roce 1987 do Brna. Z doby jeho druhého brněnského angažmá, které skončilo v lednu 1992, bych rád vyzvednul především dva jeho výkony, které patří nepochybně k jeho pěveckým a hereckým vrcholům. Byly to titulní role ve Verdiho Otellovi a Dvořákově Dimitriji. Obě inscenace dirigoval Jiří Pinkas a zvláště Dimitrij byl pod taktovkou tohoto znalce a ctitele Dvořákovy tvorby dokonalou lahůdkou. V lednu 1992 Leo Marian Vodička z Janáčkovy opery odchází, ale nadále pravidelně vystupuje v Brně i v Praze a účinkuje v řadě prestižních operních domů v zahraničí. Vedle stálic jeho repertoáru (Dalibor, Jeník, Princ v Rusalce, Laca v Její pastorkyni, Boris v Káti Kabanové či čelné role italského repertoáru, jež byly vyjmenovány výše), přibyly další.V Brně to byla například role Manolia ve Zbavitelově a Věžníkově inscenaci Řeckých pašijí v roce 2000, v Praze Rinaldo ve Dvořákově Armidě, Vakula v opeře Rimského-Korsakova Příběh noci vánoční a především Šťáhlav ve slavnostním představení Libuše při výročí Národního divadla v roce 1983, Turridu v Mascagniho Sedláku kavalíru, Canio v Komediantech a Luigi v Pucciniho Plášti.

Velký úspěch slavil na festivalu Smetanova Litomyšl, kde zpíval Dalibora i Dimitrije pod taktovkou Františka Preislera mladšího. Za Preislerova klavírního doprovodu zpíval také v Litomyšli Janáčkův Zápisník zmizelého.

Při svých četných zahraničních hostováních, v nichž vystoupil na mnoha významných operních scénách v Evropě, ale také v japonském Tokiu, tajwanském Taipei a australském Sydney, se představil ve svých čelných rolích českého i světového repertoáru. Z těch, které zpíval pouze na zahraničních scénách, jmenujme alespoň dvě janáčkovské postavy, titulní roli ve Výletech páně Broučkových, skladatele Živného v Osudu a dále pak Eleazara v Halévyho Židovce.

Za mimořádně významné můžeme považovat Vodičkovo účinkování ve skvělé Schenkově inscenaci Rusalky ve vídeňské Státní opeře. V představeních, která dirigoval Václav Neumann, zpíval Prince spolu s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli, Jevgenijem Něstěrenkem v roli Vodníka a Evou Randovou v dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby. Neméně významné je jeho ztvárnění role Dalibora ve skotském Glasgow. Tuto inscenaci vytvořil zanícený propagátor české opery a tvůrce řady výtečných moderních pojetí děl našich klasiků, režisér David Pountney.Vodičkův hlas je zachycen na mnohých zvukových nahrávkách, našich i zahraničních. Kromě již zmíněného Košlerova Dalibora se zmiňme alespoň o Dimitriji pod taktovkou Gerda Albrechta, Smetanově Hubičce či Foersterově Evě pod taktovkou Františka Vajnara, kde mu partnerkou byla Eva Děpoltová. S Jitkou Zerhauovou natočil za klavírního doprovodu Radoslava Kvapila Janáčkův Zápisník zmizelého a je interpretem tenorového sóla na Mackerrasově nahrávce Janáčkovy kantáty Amarus.  Pro televizní obrazovku byl zaznamenán jeho výkon a výkon Evy Urbanové ve Smetanově Daliboru.

Leo Marian Vodička zaujímá ve vývoji české opery významné místo. Na jeho příkladě se dá dokumentovat postupný přechod od typického zpěváka repertoárového typu k současné podobě pěvce, který se postupně specializuje pro určitý typ rolí, pro něž je nejlépe disponován a technicky i osobnostně vybaven.Dovolím si v této souvislosti ocitovat Vodičkův výrok v již citovaném rozhovoru pro Operu Plus: „Nikdy jsem nezastával názor, že herec, potažmo pěvec, musí umět vytvořit jakoukoli roli, být jakýmsi prototypem univerzálního umělce.“

Po ukončení své aktivní pěvecké dráhy se Leo Marian Vodička na nějakou dobu pustil do podnikání. Dnes se věnuje především pedagogické činnosti. Popřejme mu k jeho narozeninám hodně pevného zdraví a zdaru ve všem, co činí.

Foto archiv, archiv ND Praha / Jaromír Svoboda, Oldřich Pernica